Chrám (originální fandom)

Varování: Toto drabble je žlutozelené.
Těm malým žlutým říkala poslové jara. Utrhla poslední a přidala ho do košíku. Nikde v dohledu žádný další nebyl.
Její národ žil už dvacet let pod nadvládou Chrámu. Když držela poslední květinu, došlo jí, že jaro, čas počátků, právě skončilo. Přišel čas horkého léta, kdy ti, v kterých dříme odpor, povstanou a postaví se nenáviděným utlačovatelům.
Pak přijde svoboda, kterou znala jen z vyprávění.
Nebude už více povinné školní docházky a stejně dopadne i povinný sběr léčivých bylin.
Děvčátko se nenávistně podívalo na poloprázdný košík a s povzdechem vyrazilo hledat za další kopec. Byla příliš mladá a jaro ještě neskončilo.

Varování: Dlouhodobý pobyt v Chrámu může poškodit vaše vnímání.
Slepic bylo v kleci ještě devatenáct.
Večeře se sama nepřipraví. Usekl další hlavu.
Krev prolitá v Chrámu patří Bohu.
Namočil prst do slepičí krve a na špalek načrtl boží kruh.
Jinde byl právě obětován člověk.
I on uctíval Boha krví. Slepičích hlav přibývalo.
V takových chvílích téměř hmatatelně cítil Boží přítomnost. Možnost Bohu sloužit ho naplňovala nevýslovným blahem.
Do kuchyně vběhla jeho dcera. Krev ji neděsila. Něžně se dotkl její tváře, když k němu obrátila svůj dívčí úsměv. Prsty jí sjel ke krku. Vnímal tepání pod kůží. Jak snadné by bylo... Bylo to poprvé, jen proto ho ta myšlenka vyděsila.

Varování: Toto drabble neobsahuje pointu.
Jsou srdce dobrá a jsou srdce špatná. To věděla.
Jako by za ní někdo stál. Prudce se otočila. Nikdo.
Času ubývalo.
Tohle byl její domov. Tady špatná srdce nevzkvétala.
Pečlivě kámen očistila a zasadila ho na místo.
Jednotlivé části do sebe musely zapadat, aby byly boky pevné.
Poodstoupila. Osmnáctá mohyla v řadě čekala.
Dnes večer se před vrátky Svatého háje, kam je zapovězeno vstoupit, objeví nové srdce. Někdy přemýšlela, odkud přicházejí.
Odváží se pro něj teprve až odejdou.
Pak ho láskyplně vezme do dlaní a vloží do vrcholu mohyly.
A jestli to bylo dobré srdce, semeno do něj vložené vzklíčí.

Varování: A tohle drabble už vůbec není kruté. Ale nemám čas vymýšlet nějakou drasťárnu a chce se mi spát ;o)
Nůž vzhůru zdvíhá...
Zívl.
Tohle byl jeho sedmnáctý zápis o odvrácení konce světa.
Bylo to stále stejné. Nudné.
V chladném přítmí knihovny na ceremoniál neviděl, ale dovedl si ho představit.
Přepadla ho mladistvě uličnická nálada.
…a když se silně krátkozraký První popáté netrefil, zvedl obětovaný oči k nebi, poprosil Boha za odpuštění a podřízl se sám.
Dopsal a mezi těžké svazky Chrámového archivu se vznesl smích.
Pak si povzdechl a natáhl se pro čistý papír. V té chvíli mu vypovědělo srdce.
Jeho neoficiální poslední zápis byl řádně označen a zařazen.
Ale vlastně to ani nevadilo, stejně zápisy nikdy nikdo nepročítal.

Mladík před chrámem. Nervózní.
Rok, celý předlouhý rok čekal na tuto chvíli. Náhle je uviděl.
Dva strážní pomalu procházeli, lhostejní.
Lesklé pancíře, přilby, štíty.
Pravidelný krok.
Ani nepostřehl, že v kamenných tvářích sídlí živé oči.
Rychlý, syčivý svist tasených ostří. Zachroptění. Smrt.
Dýka zazvonila na dláždění před chrámem. Na takové byli připraveni.
Náhle to ale bylo jiné. I ve smrti se usmíval. Jeho zbraní nebyla dýka.
Pro pomstu obětoval duši.
Smrtí zaplatil.
Svou, jejich.
Stvůry z temnot nebyly vybíravé.
Sytily dlouhý hlad.
Dlouho.
A on je přivolal.
Sestru zahubila víra. Slova. Chrám...
Uvěřil slovům v prokletých knihách.
Také byl obelhán.

Ignácie, před šestnácti lety jsme vstoupili do Chrámu.
Spali na sousedních lůžkách, učili se úctě, pokoře a dalším dovednostem služebníků. Spolu. Přátelé na život a na smrt.
Dva mezi nejnižšími z nejnižších, zaměnitelná černá roucha.
Vzhlíželi jsme k rudým oděvům kněží, k bílému rouchu Prvního. A jako všichni služebníci snili příliš vysoké sny.
Nechali jsme se zlákat. Účast na spiknutí měla přinést nedozírné pocty. Tajné schůze, hesla... pak jsme dostali úkol.
Zvrtlo se to. Já utekl.
Ignácie, když se dívám, jak První obětuje, přeju si, aby obětoval tebe.
Přeju si, z celého srdce, abys umřel dřív, než vyslovíš mé jméno.

Můj skutečný život se vejde do patnácti dnů.
Doba, před kterou jsem utekl z Chrámu.
Tam jsem nebyl nikdo.
Tady...
Uctívají mě. Provolávají mi slávu.
Hlásám konec světa. Věří mi. V Chrámu jsem se naučil jak mluvit, aby mi věřili.
Opustili kvůli mně své životy. Dělají všechno, co po nich chci. Mé stádo.
To je ten správný život.
Jenže právě končí. Zatmění začíná.
A jestli se konec světa nekoná...
Ta drobná ženuška mi vyškrábe oči. Ten kolohnát nejspíš přerazí hřbet.
Za to, že jsem jim lhal.
Ale stálo to za to.
Dokud neotevřu oči, zatmění neskončí...
Stálo to za to?

Varování: Varuju!
Jsou místa, kde konec světa nic neznamená.
Jedním z nich je Chrámová prádelna.
Chomáče páry nad kotli s vroucí vodou. Natažené šňůry s prádlem. Průvan. Vůně čistoty.
Z mlžného oparu se vynoří dvě pradleny.
“Vidíš?” pleskne ta starší do lehce se pohupujícího mokrého roucha. “Zadek čistej. Krásně vypranej. Z fleku si ho může vzít na sebe.”
Mladší pradlena jen neurčitě nakloní hlavu.
Z horního nádvoří až sem doléhá rytmus modlitby.
“Jenže zepředu! Takovouhle zprasenost už nevyčistíš!”
Rytmus modlitby se mění, graduje. Starší pradlena popuzeně trhne hlavou.
“No tak to vidíš. První zase obětuje. To bude letos už čtrnácté zničené roucho!”

Varování: Toto drabble není kruté.
“Ty, kdo dáváš sílu a teplo...”
Kolena se zarývají do udusané hlíny. Rytmus modlitby zpívané stovkami hlasů proniká do kostí. Rezonuje.
“Ty, jehož záře odhalí každý hřích...”
Slova splývají samovolně. Nemusím jim věnovat pozornost.
“Ty, nejvyšší, nejvznešenější z bohů...”
Zatmění vrcholí. Zlomyslná mysl si se mnou hraje a připojí další verš.
“Ty, který dáváš myšlenky, jež nesmějí být vysloveny...”
Zarazím se. Nikdo si mého poklesku nevšiml. Ale nedokážu se dál modlit.
Třináct let jsem studoval astronomii. Zatmění pro mě není souboj bohů. Zatmění je jen předvídatelný pohyb nebeských těles.
Nevěřím v konec světa. Nevěřím...
“Nejkrutější z Tvých darů je pochybnost...”

Varování: Pokusila jsem se napsat něco milého.
Poznámka: Inspirovala Rya.
Někdo by řekl že mé dny jsou jednotvárné.
Jsem strážce Chrámového pramene.
Za úsvitu pronesu modlitbu za jeho čistotu a vydatnost a poprvé se napiju.
Modlitbu je třeba opakovat, když slunce stojí na nejvyšším bodě dráhy a poté znovu při jeho západu.
Čas mezi modlitbami patří mně.
Zde, u pramene, jsem v rozjímání nalezl klid a moudrost. Už jen mé květiny mi připomínají vzdálený domov. Starám se o ně se stejnou péčí jako o pramen. Naberu vodu, na dvanáct úderů srdce, ne více, ne méně, ji ohřeju v dlaních a pomalu nechám skanout. Pak mé květiny prospívají.
Pramen je srdcem tohoto Chrámu. Dodává vodu do jeho fontán i kuchyní. Chladí. Občerstvuje.
Je mým společníkem. Přítelem. Doufám, že až jednoho dne zemřu, bude mi prokázána nejvyšší pocta a můj popel bude do něj vhozen. Tak se stanu jedním z jeho dobrých duchů a splynu s ním navždy.
Dnes je pramen neposedný, zvědavý. Nedivím se. Zatmění se objeví sotva jednou za lidský věk a pramen ho nezahlédne, dokud neprojde chrámem až do odpadních stok.
Zatmění. Nakonec i já jsem na něj zvědav. Popojdu blíž k oknům a zaseknu se. Znovu jsem zapomněl, že řetěz, kterým jsem k prameni připoután je příliš krátký.