DMD č. 7. pro 7. 4. 2012. Téma: Zprava dobrý

„Můžeme vás okamžitě vyzvednout, ale čekáme na potvrzení, že je přistávací plocha bezpečná. V koridoru napravo registrujeme pohyb.“
„Rozumím.“
Dusot a kovově zkreslené skřeky se přiblížily natolik, že je konečně šlo přesně lokalizovat.
„Garrusi, potřebuju tě napravo.“ Kývnul. „Ostatní na můj povel.“
Nebylo to nic, co by už stokrát nezvládli. Zhodnotit situaci – rutina. Načasovat akci tak, aby všichni stačili nastoupit, ale aby raketoplán neseděl na zemi déle, než je bezpečné – rutina. Spolehnout se bez zbytečných slov na Garruse – rutina. Sledovat ho, jak nacvičeným švihem ze zad sundává pušku a odchází –
Uplynul jeden stah srdce.
„Velitelko Shepardová?“
„Pane. Pravá strana zajištěná.“

Ve Frontě koluje hromada historek.
Říká se...
...že První Chrámu chodí v přestrojení do Fronty a ochutnává polívku pro žebráky.
...že když na nádvoří se dvěma kotlema, kterym Fronta končí, umře vydavač polívky, je příští žebrák přijatej na jeho místo.
...že do levýho kotle přidávaj jed, aby zkrátili Frontu.
Samo, že to jsou všechno žvásty.
Ve vratech stojí koordinátor a posílá příchozí střídavě k pravýmu a levýmu kotlíku.
Když jsem postoupil na osmý místo v řadě, došlo mi, že na mě vyjde levej. A tak jsem využil všeobecný fascinace zatměním a nechal se předběhnout nějakym nezkušenym nováčkem.
Jistota je jistota.

Byl to překrásný svah. Tak dlouhý, panenský a prázdný. Ten ostrý sklon! A kouzelné měsíční světlo způsobilo, že vypadal ještě nebezpečněji. Sníh se tu leskl jako sklo. Tady to bude svištět!
Bambul se odpíchl hůlkami a v ladných obloučcích se pustil dolů.
Byl to překrásný svah. Dalo se na něm úžasně rozjet a řítit se dolů jako blesk. A čím byl uježděnější, tím po něm sáňky letěly rychleji.
Prásk! Žuch!
Ouvej, pomyslel si bambul, uhodil jsem se do hlavy.
Zdálo se mu totiž, že mu pod lyže najel stříbrný podnos, a ozdobná dečka na čajovou konvici ho kousla do nohy.

Bible praví cosi o pravé ruce, kterou je třeba utnout v případě, že podněcuje k nepravostem. Existují autoři, kteří by laskavě měli zvážit obdobný postup. Samozřejmě pokud nejsou leváci. Překvapivě bych toto neradila těm, kteří píší vysloveně špatně. Jen těm, kteří ničí dobré příběhy, znásilňují slibné postavy a fascinující světy mění v přiblblou kulisu. Tací jsou. Jejich příběh skáče z klišé na klišé a při té příležitosti skopává dobré nápady do propasti. Postavy se podloudně snaží ožít. A světy? Ty se hroutí. Tito autoři páchají zločin na vlastním díle (které mimochodem často zachraňují fanfikce). Nechápu, jak dokážou v noci spát.

Poznámka: Project Runway je reality show plná talentovaných módních návrhářů, nicméně v mém AU je to střední škola. Účinkují Wendy Pepper z první série a Christian Siriano ze čtvrté.

Wendy asi nikdo nevysvětlil, že zelené oční stíny jsou out. A že vlasy se mají umývat. Nebo nedejbože i stříhat. A taky ji nenaučili slušnému chování, ale to je zase jiná pohádka a o té teď Christian nepřemýšlí. Christian se totiž sklání nad spící Wendy s nebezpečným a takřka nedosažitelným úkolem, tedy že jí dá kompletní nový vzhled. Zvedá hřeben a nůžky a opatně jí zastřihuje konečky, barvu na vlasy položenou vedle.

„Co... Co...“

Sakra. Wendy Pepper se začala probouzet.

Takže Christian raději utíkat. Protože naštvat školní šikanérku se nevyplácí. Pravá strana hlavy hotová. Levá vypadá hůř než kdy jindy.

Autorská poznámka: Navazuje na drabble Takové normální chatování http://www.sosaci.net/node/725 .

Po neblahém incidentu se Sheryl jsem mu přísně zakázal půjčovat si mé věci a jakkoli narušovat mé soukromí.
S kamennou tváří se podřídil. Jen se zeptal, co budeme dělat se společnými věcmi.
Příliš unavený na to, abych odpovídal, odešel jsem spát.
(Věřte mi, nikdy nejste natolik unavení, abyste mu nedokázali odpovědět na otázku.)
O minutu později si Sherlock odpověděl sám.
Do rána pilou rozpůlil gauč, křeslo a kuchyňský stůl.
Lednici, mikrovlnnou troubu, televizi, sporák, umyvadlo a vanu rozřezal autogenem.
Na hysterický výkřik paní Hudsonové: „Proboha, jak to tu vypadá?!“ ze svého místa v obýváku odpověděl: „Já myslím, že zprava dobrý.“

Bodík je bodík!

Zprava dobrý... zleva taky... a na lem přidáme droboučký volánek. Nehrb se! Neměly by být kolem knoflíkové lišty sámky? Ale sámky jsou trochu z módy... Živůtek prostě musí být řasený! Materiál si o to přímo žádá!
A sukně šikmo střižená! Aby splývala! V pase víc projmout, abys vypadala štíhleji. Né, nemyslím si, že jsi tlustá. Jenom chci zdůraznit tvé přednosti. Né, dietu nedrž. Stejně bys to nevydržela. Až do toho střihnu, tak už to musí bejt dokonalý. Příště už to bude naostro, vem si tu podprsenku, co budeš mít. Tuhle? Zbláznila ses? Máš ji až pod lopatkama, máš blbou velikost!

Bodík je bodík...

Pod pódiem osamocený Adolfek s pivem v ruce poguje do ticha. Klub je zatím až na pár věrných prázdný. Účinkující běhají do zákulisí a zpět a tváří se důležitě.
„Nechceš pomoct?“
Bicman přešlapuje nad rozloženou bicí soupravou.
„Děkuju.“
Zpěvačka pokrčí rameny a nechá se Adolfkem pozvat na panáka.
„Začneme s klimprem,“ huláká zvukař ze své lóže.
Klávesistka úspěšně doputuje přes kabelové moře ke stolku a uhodí C-dur. Netrefila se, naštěstí jsou reproduktory dosud němé.
„Jsi zapojená?“ ušklíbne se kytaristka.
„Jsem, ale nehraje to!“ Na důkaz hrábne do klapek a málem ohluchne na pravé ucho.
Tentokrát měl koncert jen hodinové zpoždění.

Poznámka: slash 15+

´Seregile to snad nemyslíš vážně!´ Myslel.
Čekali v tmavém výklenku chodby, odkud měli výhled do pracovny, do níž chtěli vniknout, až ji majitel domu opustí. Byli tam už hodinu a půl.
„Zprava dobrý.“ zašeptal neslyšně Seregil, tak to uměl jen on, odpověď na Alekův nevyřčený nesouhlas. Vrátil se k oždibování Alekova rtu. Natiskl jej zády na stěnu a udílel mu další lekci umění jazykového. Alek měl co dělat s třesoucími se koleny, ještě než ucítil Seregilovy prsty u lemu tuniky.
Byla to nejtěžší zkouška jakou, kdy podstoupil. Skoro uspěl.
***
„Věděl jsem, že je nahluchlý.“ ubezpečil ho při cestě domů Seregil.

Ještě jedno bez nároku na bodík. Nemohla jsem se rozhodnout.

To tenkrát Bejval Antonín vynalezl hru na divochy. Plížili jsme se lesem a bedlivě se rozhlíželi na všechny strany, zdaliž neuvidíme něco podezřelého. Vtom v houští zapraštělo. Vyřítil se z něj Habrovák, mával klackem a hulákal: „Řežte je!“ Najednou tam bylo nepřátel milión, pročež jsme se rozhodli spasit útěkem. Habrováci řvali, mazali za náma a chtěli nám nadběhnout. „Vpravo dobrý,“ zaječel Zilvar, ale nebylo to dobrý, neboť zprava se blížil pan Fajst, mával holí a křičel silným hlasem: „To je mládež, horší než pohani!“ Z čehož jsme se radovali, neboť dokonce pan Fajst uznal, že umíme hru na divochy náramně.

(4k)

Elias Lönnrot zpomalil na běžnou rychlost a vesmír kolem se změnil z modrého koktejlu v černý smeťák. Upíří flotila urputně bránila orbitu své hnízdní planety proti fretkodlačímu útoku a Elias tradičně skončil přímo uprostřed.
„Černé křižníky vpředu, stíhače na levoboku; Weasleyů je zas jak psů a pomalu je cupují,“ shrnul situaci pilot a trojice za ním se usmívala.
„Šéf nás bude čekat na velitelské lodi upírů, ta je kde?“ zeptal se urostlý Viking a stále se holil svým obouručním mečem.
„Nepoškozená na pravoboku, zahajuji přiblížení.“
„Paráda, připravte se k výsadku. Kdo umře poslední, je buzna,“ motivoval ostatní a šel napřed.

Skupina tanků vyjíždí na most. Z prvního vykoukne dědula se silnými brýlemi. „Hej, Lojza, nevidíš vojáky?“ Ozve se z dalšího tanku. Dědula poněkud zmateně nakrčí obočí. „Vojáky?“ S klapnutím se otevře poklop vedlejšího tanku a z něj se vynoří starší, vlídně vyhlížející paní, nebýt samopalu v ruce. „Mladí nám přece vyhlásili válku.“ Lojza nechápavě nakrčí obočí, ale pak si povzdechne. „Zalez, Miluško.“ Babička okamžitě zmizí. Pak se znovu ozve: „Zprava dobrý?“ „Jeď, Miluško!“ Tanky se rozjedou, když tu všááá! Minomety rozmetají skupinu na kusy. O chvíli později se nad vraky komíhá pár duší. „Sakra, Lojzo, chápeš, co znamená zprava dobrý?!“

Odjížděli spolu autem pana Weasleyho. Daleko, jak jen to šlo. Ani jeden z nich neměl ponětí, kam, jen věděli, že v Bradavicích už pro ně není místo. Zklamali se v každém, koho znali. Tedy, ona se zklamala. On jako tradičně nečekal nic jiného, než to nejhorší. Odsoudili je. Jejich vztah. Lásku. Porazili zlo venku, ale ne zlo v lidech. I když byl zproštěn viny. Nestačilo to. I když patřila do slavného tria. A tak teď odjížděli. Spolu. Pryč... "Hermiono!" vytrhl ji ze zamyšlení. "Co je?" "Dívej se mi zprava." Stáli na odbočce. Pohlédla na svého muže. Usmála se: "Zprava dobrý."

A/N: Nastal čas na dávku morbidnosti a známé z minulého roku...

Klára si odhrnula pramen vlasů za ucho a stoupla si na kraj chodníku, přitom nervózně poklepávala podpatkem - za chvíli musí na tom pohovoru být a jak na potvoru má trolejbus zpoždění… To dojde pěšky. Na rohu se opatrně naklonila do cesty a bleskově se rozhlédla, vlevo, vpravo, vle…

O tři hodiny později na Ústavu soudního lékařství doktor Novák, sledovaný skupinou studentů prvního ročníku medicíny, která už nyní povážlivě disponovala různými stupni nazelenalosti či aspoň bledosti, odhrnul bílou plachtu a moudře zakýval hlavou: „No jo, zrcátko od liazky…“

Ten den šli medici domů velmi opatrně a zcela dle zásad dopravních předpisů.

Zprava dobrý, ozvalo se, agentka se plíží tmou a mrtvoly v tichém spěchu zanechává za sebou. Myrta Krátká mnohé zmýlí, tím, že půvaby má vílí. Nenechte se ale mást, velký odpor bude klást, vůči bezpráví a špíně. Zato Sláma Hraboš líně prohrabe se k zlatkám. Varování matkám: po přečtení této knihy vaše dítě bude znát, delikventa mladistvého co rozkrádá každý stát. Omamné látky, kouzlení vílí, kentaura Klusáka, jenž se nemýlí, když na svých laptopech špízuje svět, kde vládne zločinně kdejaký skřet. A taky Slámovy nervové plyny, dík kterým podniká loupežné činy. Zkrátka kdo chce poznat smrt, ať ovoní jeho prd.