Rakušáci

„Hänsl, snad bychom měli ještě všechno zvážit. Válka na spadnutí, spousta sousedů už je pryč.“

„Marie! To už jsme přece probírali.“

„Povídá se, že nás Čechoslováci chtějí postřílet. Zabijou nás, Hans! Všechny nás zabijou, abychom jim nevpadli do týla.“

„To je přece nesmysl!“

„Jak to můžeš vědět? Nevíš! Nic nevíš, jen jim pořád věříš! Kvůli Tobě tady nakonec všichni pochcípáme!“

„Marie, uvažuj. Čechoslováci se zakopali v těch svých betonových bunkrech a budou v nich sedět, dokud nebude po všem. Byli by blázni, kdyby ne. My nejsme v jejich týle.“

„Pravda." Máti se zlomí hlas: "My zůstaneme mezi nimi a Němci.“

„Možná, když na mě budeš hodná…“ Hloupej Francek z huby setře slinu, strčí ruku do poklopce a nenechá ji na pochybách, jakou cenu za zboží požaduje.

Tonka na něj dvě vteřiny nevěřícně zírá, než do ní vlítne zlost:
„Nech si zajít chuť, idiote!“

„Neřikej mi tak!“ zaječí Francek, "neřikej, neřikej, neřikej!“ Smýkne s ní stranou, společně padnou na bočnici vagonu, hlava jí křísne o plechovou stěnu. Páchne potem, šmírem a kořalkou, prská jí do ucha svou nekonečnou litanii, divně mlaská a srká sliny skrz zuby, Tonka cítí jeho dech na tváři a jeho pazoury všude, všude.

Někde blízko třeskne výstřel.

Když Francka prošacujou, kromě pracovní knížky objeví i tabulku čokolády. Té čokolády, kterou by teď měla v kapse Tonka, kdyby Francek z obchodu necouvnul.

Tonku zamrazí. Francek se tahá za podolek, vychytrale se šklebí a očima těká mezi ní a Němci. Kdoví, co esesmanům napovídá, jen aby si zachránil krk. Do Tonky vjede taková zlost, až skoro zalituje, že ho ten hezoun přecejen nezastřelil.

„Uprav se,“ poručí oficír, zatímco listuje arbeitsbuchem.
Zpitomnělý Francek si roztřesenýma rukama prohrábne vlasy.
"Schnell!" nakopne ho jeden z vojáků do zadnice, takže mu to konečně dojde a natáhne si na holičky gatě.

Potom ho odvlečou.

Důstojník mlčky kouří a pozoruje ji zpod štítku čepice se smrtihlavem. Pak se zeptá: „Co je zač ten untermensch? Jste přátelé?“

„Ovšemže ne!“

„Potom mě překvapuje, že ho chcete chránit. Když ho nezastavíme - vy a já - ublíží další dívce. Tentokrát doopravdy. Vezmete si to na svědomí?"

„Nechci mít na svědomí jeho smrt," odpoví okamžitě, ale hluboko v její mysli se potichoučku rozezpívají pochybnosti jeho hlasem.

"Samozřejmě," usměje se skoro laskavě a štíhlými prsty oklepe popel z cigarety, "skutečnou štěnici ale přece také zašlápnete. Bez váhání. Bez lítosti.“

Pustí nedopalek cigarety na zem a důkladně ho zadusí špičkou holínky. Velmi důkladně.

Tonka klečí v písku, opřená dlaněmi o zem, snaží se dýchat a čeká, až se svět přestane houpat. Když zvedne oči, vmžiku pochopí, proč ji ten mizera Francek konečně pustil.

Vypadá to skoro jako scéna z propagandistického plakátu: Padouch tu stojí v podvlíkačkách na půl žerdi, zatímco elegantní důstojník SS mu drží u hlavy revolver.

„Schießen Sie nicht, mein Herr!“ vyděsí se Tonka. „Proboha nestřílejte!“

Esesák k ní natočí tvář. Jako by vystoupil z reklamy od Bosse: vysoký, štíhlý, s nápadnými lícními kostmi.

V čepici s totenkopfem.

„Warum nicht?“ zeptá se klidně. „Dejte mi jediný důvod, Fräulein. Proč bych neměl?“

Tonka visí Vojtěchovi na zádech a on ji vleče fujavicí jako pytel mouky, boří se do sněhu, padá na kolena a ztěžka vstává, a když mu stačí dech, tak kleje a nadává a vzývá Boha divnými rouhačskými slovy.

I táta se modlí, ten ovšem pokorně, odříkává Vaterunser tak úpěnlivě, až se Tonce svírá srdce, chce se přidat, ale nemůže si vybavit německá slova a tak jen opakuje Vater unser im Himmel, Vater unser, stále dokola.

Vater vrávorá před nimi s petrolejkou, světlo se houpe a komíhá, vlastně se houpe celý svět, a Tonce je zle, Bože im Himmel, vážně zle.

„Co ty jsi?“ vyštěkne oficír na Vlčka.
Zrzavec vypne hruď jako pitomej sokolík: „Já jsem Čech.“
Ani by to nebyl on, kdyby nebyl vzpurnej i před Germány.

Důstojník se nad ním hrozivě tyčí a dlouze mu z výšky zírá do očí. Pak mu zničehožnic zaboří ukazovák do břicha a hrozivě odsekává po slabikách: „Un-mö-glich!“

„Jsem Čech,“ opakuje zrzavec.
Koba nestačil zaznamenat, co se vlastně stalo, ale zrzek se najednou válí na zemi.
„Auf!“ zařve lajtnant.
Vojtěch se pomalu sbírá, hřbetem ruky si rozmazává krev po tváři.
„Jsem Čech.“

„Na gut,“ kývne oficír a v očích mu zlověstně blýskne, „na gut.“