Grandmaster of Demonic Cultivation

Při kráčení ve stopách ztraceného učedníka, neměli Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen nic než směr, kterým odletěl z města Caiyi. Shodou okolností stejný, jako když prve následovali ruku plnou zášti. Náhoda? Wei WuXian tomu příliš nevěřil. Proč by ale Li HuiYin letěl právě tam? Nevěděl.

Všiml si však, jak Lan XiChenův pohled temněl, čím blíže byli ke Qinghe. Možná neměl být ve svých obviněních v chrámu tak přímočarý? Kdyby na HuaiSanga tolik netlačil, nesnažil by se ho ZeWu-Jun ptát? Ale jak to mohl vědět? A změnilo by to něco?

Nikdo není neomylný. I on se dopustil mnoha chyb…

Postavili si přístřešky a domy, začali pěstovat zeleninu, mají stálé počasí, a žijí v klidu na samotě. V nutných případech mohou do města. Společně večeří, starají se o malého A-Yuana a dělí se o práci.

Až na to, že jejich domy jsou z tmavého bambusu a nezatéká jim tam jen proto, že v Pohřebních Vrších neprší. Jediné co vypěstují a již přes rok jedí je tuřín. Nad Pohřebními Vrchy je stálé počasí - stále zataženo a vlhko, ale nic víc. A důvodem proč jsou v bezpečí jsou mrtvoly hlídající okraj vrchů a síla největšího vraha jejich klanu, nyní ochránce - Wei Wuxiana.

Wei Wuxian byl mladý, arogantní a velice silný. Byl čtvrtým na seznamu nejžádanějších partií a měl talentu i charisma na rozdávání. A moc dobře to o sobě věděl. Věděl ale také, že je pouze synem sluhy. Wei Wuxian se připravoval na to, že bude vždy pouze po ruce Jiang Chengovi, až se ten druhý stane vůdcem sekty. ... ...Dokud mu nevznikl dluh u Wen Qing a Wen Ninga. Wei Wuxian se stáhl do ústraní, spolu s jejich rodinou. I tak byl některým trnem v oku. A teď už neměl ochranu sekty Jiang. A ti lační po jeho moci dávno spřádali plány.

„Co navrhuje vůdce klanu Nie?“
„Já nevím,“ zakňučí roztřeseně Nie Huaisang a zavrtí hlavou, ve které se mu již složitě proplétají myšlenky a plány.
„Já nevím,“ zopakuje, ale jeho oči, schované za vějířem, se na vteřinku rozjasní.
„Já nevím,“ hlesne zoufale, zatváří se patřičně zahanbeně a skrčí se před opovržlivým pohledem tazatele.
„Jeho bratr se musí obracet v hrobě, mít tak neschopného nástupce,“ utrousí někdo a Huaisang tentokrát ztuhne zcela nehraně.
„Velmi nemístné,“ řekne Jin Guangyao a Huaisang v duchu křičí nemáš právo se nás zastávat, zavraždil jsi ho, ale navenek se na něj vděčně usměje. A zaplatíš za to.

Kultivující ze sekty Lan hráli na své guquiny, aby utišili energii zášti z hrobu. Učedníci sekt Jiang a Nie využívali talismany a HuaiSang vylepšoval ochranu kamenných zvířat kolem.

A-Yao je pozoroval – zůstal nespatřen.

Rozpoznal Nie HuaiSanga. Paradoxně, k němu však necítil nenávist. Vždycky předpokládal, že dojde konce z jeho rukou. Netušil ovšem, že dokáže hrát siang-čchi tak, aby mu dokázal konkurovat v intrikách a zákulisních hrách. Co víc, překonat jej…

Prohrál tedy. Je to minulost. Dostal druhou šanci. Otočil se, zmizel mezi stromy a protože na sebe nesměl upozorňovat vydal se k Oblačným zákoutím pěšky.

Prvně musím získat nějaké informace…

Do jeskyně, kde procitl, dolehly vzdálené tóny citer a jeho nové srdce se rozbušilo rychleji.

Vyhlédl do lesa. Spatřil róbu svého předchůdce s obláčky sekty Lan. V rukávu našel dopis s vysvětlením.

A-Yao znal teorii darování těla. Obvykle bývala motivem pomsta a přivedený měl omezené množství času. Pokud nesplní podmínku, bude z tohoto těla brzy jen mrtvá schránka bez duše. Jako se cítili XiChen i HuaiSang většinu času od chrámu Guanyin.

Šel po zvuku akordů na dohled ke hřbitovu, kde v rakvi osiřel MingJue.
Ucítil bodnutí.

Vím, že jsem měl platit déle, bratře… Tentokrát jsem si to ale opravdu nevybral!

Když Lan XiChen opustil dvojici svých spolucestovatelů, aby se uložil ke spánku v jiném pokoji, otočil se Wei WuXian na svého partnera.

„Lan Zhane,“ začal zvesela.

„Hm…“ Lan WangJi se po něm neohlédl.

„Když se teď honíme za tím Li HuiYinem, a ten má pravděpodobně rád tvého bratra, je to jako bysme se mu snažili ulovit ženicha, že?“ zasmál se.

„Ne.“

Wei WuXian už chtěl pronést něco o tom, jak je HanGuang-Jun nudný, když pokračoval: „Bratr mu to chce jenom vymluvit. Lov na ženicha, jsem provozoval mnoho let já.“ A než stihl Wei WuXian nějak protestovat, přitáhl si ho blíž…

Nejhrozivější a nejmocnější patriarcho Yillingu,

jsem ideálním kandidátem na učedníka patriarchovy nekromantické sekty. Patriarcha by měl zapomenout na všechny ty pomatené budižkničemu shromažďují se kolem pohřebních vrchů, to já jsem ten, kdo nejvíce rozumí patriarchivým ideálům a bude nápomocen v rozvíjení temné kultivace.

Patriarchova síla a schopnosti mě nenechávají chladným. Krev mi v žilách proudí a nápady přicházejí.
Již jsem si vyzkoušel základy nekromancie, a jsem přirozený talent, věřím, že patriarcha plně ocení můj potenciál.

Spolecně ukážeme světu a těm zbabělým a pokryteckým sektám, v čem spočívá skutečná síla.

Bude mi ctí být nápomocný patriarchovi v podmanění světa.

- Xue Yang

Strach, zášť a bezmoc byly často jediným jídlem, která Wei Wuxiana musel ten den strávit. Jeho prsty se třásly, když hrál na flétnu a udržet na tváři svůj pověstný úsměv bylo prakticky nemožné.
Život vůdce skupiny uprchlíků, které zbytek světa nenáviděl, se občas dal jen těžko nazývat životem. Chyběli mu sourozenci. Chyběl mu domov. Lotusy a jezera.
Tady byla jen smrt.
Jeho chmury přerušil dětský hlas.
„Létáme!“ zvolal Wen Yuan a ukázal mu dva motýly upletené z trávy. Se smíchem s nimi mával ve vzduchu.
Wei Wuxianem projel osten hanby a lásky k tomu dítěti.
Bylo to těžké. Ale nelitoval.

První, co A-Yao uslyšel, když se propadl do temnoty, byl cizí hlas. „…Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

Co? Podvědomě zamrkal. Tma ustoupila šeru. Zamrkal doopravdy.

Zewu-Jun… Srdce mu bušilo nečekaně rychle, na to jak malátný se cítil.

Rozhlédl se. Jeskyňka se nezdála velká. Světlo sem pronikalo pouze úzkou štěrbinou. Všude kolem visely talismany, na zemi krvavá formace. Kde už jsem to viděl?

Ucítil tlak v pěsti. Otevřel ji a zřel malého nefritového motýla. Symbol štěstí, dlouhověkosti, znovuzrození a transformace.

Jako Wei Wuxian…, uvědomil si.

Ale proč já?

…učinit Zewu-Juna šťastným… – To přeci nikdy nedokázal…