Grandmaster of Demonic Cultivation

Lan XiChen trval na tom, aby si žák řádně odpočinul, ideálně v posteli.
A-Yao zase odmítl skutečně spát a seděl opřený o její čelo.

Ticho mezi nimi viselo dlouhé a těžké. Oba přemýšleli, co říct.

XiChen – Jsem rád, že jsi v pořádku…
A-Yao – Ani netušíš, že už tu není, že?
XiChen – Vím, co cítíš, ale… i když jsi hodný hoch…
A-Yao – Ať řekneš cokoliv, už tě neuslyší…
XiChen – Jednou si najdeš někoho lepšího.
A-Yao – Nepřijal jsi moji smrt, jak bys mohl jeho oběť?
XiChen – Musím ti to říct.
A-Yao – Nakonec ti o ní stejně musím říct, že?

„Můžeme si promluvit?“

Válka skončila. Vítězové si potřásají rukama, zvedají do výše kalíšky s alkoholem, slaví svou udatnost a hrdinství, vzpomínají na padlé.
Kdo sesbírá těla? Kdo zasolí zem? Kdo uhasí ohně?
Raději nemyslet, raději se neptat. Válečníci padli, do posledního muže. Co se ženami, dětmi, starými, nemocnými, těmi, co nebojovali?
Nažeňte je do táborů! Ať si odpracují právo na život, ať trpí, jako my jsme trpěli. Mohou nám poděkovat, že neskončí na ostřích našich mečů... zatím.
Ostatní se neptají. Neslyší pláč, neslyší bolest. Je jednodušší vše neslyšet než přemýšlet, zda si to zaslouží.
Ale ty se ptát musíš. To ti bude osudným.

Když se konečně podařilo energii zášti utišit, měl Nie HuaiSang teorii. Něco muselo narušit rovnováhu. Žádné z těl před proměnou nechybělo. Vše bylo tam, kde mělo být. Musela tedy chybět jedna z hlavních ingrediencí. A pokud mohl soudit, dle intenzity hněvu, MingJuova duše to nebyla.

Řekl ji nahlas. Žádal mladé mistry ze sekty Lan, aby zahráli dotazování a promluvili s duchy. Nikdo však nereagoval.

Nevěřili mu. Byl sice vůdcem sekty, a v posledním čase se ukazovaly jeho skryté kvality. Nebylo však možné, aby zapomněli na roky, kdy byl jen „kýval“!
A protože si mu netroufli přímo oponovat, předstírali, že neslyšeli…

Odvedli zraněného do hostince ve městě. Li HuiYin odpočíval pod dohledem Lan XiChena. Wei WuXian se chtěl napít a tak zůstal s Lan WangJim a ochutnával víno.
První láhev…
„Lan Zhane.“
„Hm…“
„Li HuiYinův spolubydlící tvrdil, že ten starý dopis nosil i na Noční lovy. Když teď odcházel, nevzal si ho.“
„Hm…“
Druhý džbánek…
„Letěl do Qinghe. Ale když jsme ho našli, mířil opačným směrem.“
„Hm…“
„Pokud se vracel, možná to, proč odešel, už udělal?“
Ticho.
Třetí pálenka…
„Řekl, že už nemá smysl, aby klečel. Vše svědčí o konečnosti jeho cesty…“
„Hm…“
Wei WuXian sáhl po čtvrtém džbánku…
Nesedí to…

Lan XiChen byl bezradný. Ztraceného učedníka sice našli, ale co teď? Zatímco se Li HuiYin zotavoval, chvíle, kdy si budou muset promluvit, se blížila.

Ruce se mu třásly. Necítil se připraven. Před chvílí mu hleděl do očí. Kdyby mohl ještě někdy věřit vlastnímu úsudku, přísahal by, že jeho city jsou upřímné. Jak je měl odmítnout a neublížit? Jak ho měl odvrátit od hloupých nápadů a nelhat?

Měl husí kůži, když si vzpomněl, jak známý mu připadal jeho pohled. Díval se, jak sedí opřený o strom, stejně zhroucený jako zraněný A-Yao v chrámu Guanyin. Dech mu ztěžkl. Cítil se být drcen.

Mladý kultivující přikývl, zavřel oči a s námahou se posadil a opřel zády o strom.

XiChen vstal, duchem nepřítomný. Přešel k WangJimu a hlasem bez života jej informoval, že učedník má několik pohmožděnin a zlomenin, které se ale brzy vyléčí.

Wei WuXian poodešel kousek stranou. Našel chlapcův meč. Kvalitní práce, přesně v duchu Gusu. Přečetl znaky „Zhǒngzú“ a ušklíbnul se.

WangJi k němu mlčky přikročil.

„Lan Zhane, říkal jsi, jak je ‚Cokoliv‘ neuctivé pro meč. Podívej tady, Závod,“ zasmál se a přistrčil meč k němu.

„Může to být i Zhǒngzú jako Řasa.“

Nebo přízvisko pro vůdce sekty… Svorně se ohlédli.

Díval se do hlubokých očí Lan XiChena a cítil, jakoby v nich mohl utonout. Po kolikáté už?

Jen okrajově vnímal, že tam nejsou sami. Slabý hlásek mu šeptal, že zvednout dlaň a pohladit A-Huana po tváři je opravdu moc a moc špatný nápad!

Jeden by řekl, že s novým životem přijde svoboda, ale to není pravda, že?
A-Yao nebyl svobodný. Ani v podmínce, že musí učinit vůdce sekty Lan šťastným, ani v těle, které nezvládalo tak jednoduché věci jako úsměv.

„To bude dobré, budeš v pořádku,“ hlas Lan XiChenovi selhal. Ty hluboké tmavé oči na něj hleděly nějak povědomým způsobem…

A-Yao bolestně sykl.

Když naskakoval na meč, nepomýšlel na pád. V minulém životě létal na čepeli HenShengu, proč by to v novém těle mělo být těžší? Zlaté jádro tohoto chlapce bylo už v mladém věku silnější než jeho dřívější… Problémem ale nebyla duchovní moc, nýbrž rozptýlení a ztráta rovnováhy.

„Li HuiYine,“ oslovil zraněného chlapce Lan Wangji.

Lan XiChen k němu přiklekl.

„Beru zpátky, Lan Zhane, možná junioři vaší sekty nejsou tak nadaní, jak jsem si myslel,“ smál se Wei WuXian.

A-Yao se otřásl. Pomalu otevřel oči.

„ZeWu-June,“ vydechl cizím hlasem. Pokusil se usmát – zbytečně. Ani nevíte, jak rád vás vidím…

Je to jako ve snu. Jako ve snu sleduje A-Yao jak omotává svou ruku kolem rukojeti.
Tasí meč.
Naskočí na čepel, zavrávorá (na jednu nekonečně dlouhou sekundu to vypadá, že spadne), ale udrží se.
Začne pomalu stoupat.

***

Lan WangJi pokračuje cestou ke Qinghe a kráčí vpředu. Wei WuXian se pohupuje na hřbetě osla. Chenqing protáčí mezi prsty. Lan XiChen v jednu chvíli zvedá zrak k obloze. Zahlédne letícího kultivátora.

***

A-Yao konečně zaostří na podivnou trojici. Co dělá ZeWu-Jun tady? Nakloní se blíž a ztratí rovnováhu. Jeho pád zastaví až kmen borovice, tak-tak že se na něj nenabodne jako na kopí.

Když vyráželi, dohodli se, že dokud budou cestovat s Lan XiChenem, nebudou spolu spát ani nijak jinak dávat najevo svou manželskou náklonost. Mělo jít o ohleduplné gesto k vůdci sekty Lan, s kterým Wei WuXian okamžitě souhlasil.

To ale ještě netušil, že to zahrnuje i „zákaz škádlení“. Chybělo mu to.

Copak doteky. Většinu cesty se beztak vezl na oslu. Ale slova mu chyběla. Pokaždé když něco začal, Lan Zhan ho umlčel.

„WangJi,“ promluvil XiChen, když pojednou vnímal své okolí. „Nech ho mluvit, je to uklidňující.“ Nebyla to úplně lež. Přál si, aby bratr byl šťastný, když už on nemůže být.