DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Stála hrdě, nehnutě na přídi lodi.
Hleděla na Horu, čnící jako temná výčitka ke krvavějícímu nebi.
Zelený háv přicházejícího jara ještě nestihl skrýt spáleniště kolem.
Zdálky se vše zdálo nepřirozeně tiché.
Prošla pevným krokem opravenou branou.
Hleděla na trůn, zrcadlící připomínku zašlé slávy ve zlatém světle loučí.
Pilná práce ještě nedokázala smazat potupu vyrytou do kamenných zdí.
Sklonila hlavu před králem za naprostého ticha.
Stanula jako socha v síni hluboko pod Horou.
Hleděla na katafalky, držící kusy rozbité naděje.
Slaný chlad podzemí ještě dovolil spatřit milované rysy pokojně odpočívajících.
Tichem zazvonila jediná slza skanulá z tváře poslední z Thráinových dětí.

"But what is the box, father?"

Odin looked down on his eager, bright-eyed son and smiled. Loki was the one who always questioned everything. Thor was just as smart, throwing himself into his studies with exhuberance and joy, but he tended just to smile and nod and say 'all right, father' - never why, or how, or - indeed - what.

"The box is not the interesting thing," he told the Loki, stroking the boy's raven hair. "The power rests inside of it."

"So the box is dead?"

"If you like, yes."

"What's inside?" His eyes gleamed, and for a moment, Odin wondered.

„Dívejte se, jestli tu někde není něco, co by tu být nemělo,“ radil Kryton.
„Jako třeba automaty, který ti místo vydání lososa na smetaně řeknou, jaký bylo počasí pátýho června 1987 v Pekingu?“ zeptal Kocour.
„Ne, Kryťák asi myslel něco, co tady není už od doby, kdy lidi věřili, že je nemůže potkat nic horšího než Pomáda.“
Zabočili do další chodby v jejímž středu stála… červená poštovní schránka.
„To je on! Střílejte!“
Chodbu pročísla salva z bazukoidů a schránka se rozpadla na hromádku plechu a dopisů.
„No jo, vlastně… to sem dal Peterson, když…“ rozpomněl se Lister. „Musíme hledat dál.“

,,Nikdo to nebere."
,,Třeba to ještě nerozbalili."
,,Ale co když to rozbalí?"
,,Nedá se nic dělat, my tam jedeme. A vy to zatím zkoušejte."

Zanechali ho mezi polovybalenými krabicemi a nábytkem. S povzdechem vytočil číslo a přiložil sluchátko k uchu. Nic. Ticho. Měl ho stále před očima. Zvesela zpívajícího u klavíru i ležícího na otomanu. Pobledlá, prázdná schránka, bez známky života. A přitom s ním ještě ráno mluvil... V hlavě mu zněl jeho hlas, pějící operu, zatímco se marně snažil dovolat. Nic. Taky prázdná schránka...

....................

,,Pane Knotek! My na vás úplně zapomněli."
,,Udělejte se mnou něco. Já ho pořád slyším!"

Provozuneschopný vůz je takový vůz, který už se ani zaboha sám nerozjede, natož aby brzdil. Otočíte vypínačem řízení a nestane se vůbec nic. Prostě mrtvola.
Občas takhle nějaká tramvaj umře. Po vysazení cestujících je z ní potom prázdná schránka, kterou by řidič nejradši poslal z kopce rovnou do šrotu.
Litera provozního předpisu zní ovšem jinak.
„Připravte tramvaj na vlečení,“ připomene ji dispečer do vysílačky. „Složky i jeřáb už jedou.“
A tak se Ládík zvedne, vezme klíčky a jde ze zadní lavice vytáhnout čtyřicetikilové spřáhlo, které bude potřeba namontovat na čelo mrtvého 15téčka.
„Že já si dneska nevzal sickday,“ utrousí ještě.

Když už člověk mluví o mrtvolách, mohl by se zamyslet nad tím, jakou cenu dávají mrtvolám lidé. Podle mě jsou v tomto jednoznačnými výherci křesťané. Třeba v sedmnáctém století si car Alexej I. Michajlovič za vysokou částku půjčil od mnichů za záruční listinu hlavu Jana Zlatoústého. Jelikož se jim ale rozhodl hlavu nevracet, napsali mu mniši, že mu omylem poslali hlavu Andrease z Cesareje, jelikož byla levnější a nebyla tak podstatná. Car se naštval, ale mniši se hádali dál a ve výsledku dnes existují dvě hlavy Jana Zlatoústého. A toto není ojedinělý případ. Jan Zlatoústý má totiž taky patnáct rukou.

Skla v oknech drnčí pod nárazy větru, škvírami táhe průvan. Ruce se mu chvějí zimou, ale mnohem horší je chlad uvnitř.

Ještě se nepřestal modlit, ale odpověď neslyší. Rozhodli se vyhnat Boha, on jim ustoupil a opustil je.

Utře špinavé dlaně do vlhkých fáráků a ze záňadří vytáhne ruský román. Jednu z mála knih, kterou je tu možné získat a dá se číst.

Zkřehlými prsty tlustý svazek otevře, voní stářím a lepšími časy. Opatrně nalistuje první stranu. V horním rohu jako motto slovo Boží:

"Má je pomsta i odplata."

Padne na kolena.

Ze síly té útěchy bude živ.
Přinejmenším dnes.

Zástupce královského prokurátora Villefort si mladíka prohlížel. Po tom všem, co si vyslechl, mu přišel sympatický. Obyčejný námořník, co plnil rozkaz. On by na jeho místě udělal totéž. Kromě toho anonymní dopisy z duše nesnášel.

"Nebudeme to protahovat, pane Dantèsi. Odevzdejte ten dopis, a můžete jít."

"Máte ho na stole, pane. Mezi věcmi, co mi zabavili."

"Ach, děkuji. Jen okamžik, přečtu si ho."

***

"U všech svatých! To je nevýslovně cenná informace. Uchvatitel je na útěku z Elby! Ale... žádná adresa. Komu byl dopis určen?"

"Žádné jméno neznám. Měl jsem dopis uložit na Père Lachaise, do vykotlaného dubu u západní zdi."

Znovu si sáhl do kapsy a vytáhl kus pergamenu. Neuměl číst, ovšem u tohoto nosiče nápovědy se mu zdálo, že rozumí. Vzal lopatu a šel na určené místo.
***
Když konečně vytahoval vak ze matičky země, měl pocit, že je to něco speciálního. Rozvázal kanici a užasl. Holínky z pevné kůže jakoby sami chtěli, aby si je nasadil. Jen co poslechl, cítil se silný na dvacet výprav.
Oblekl vestu a nasadil rukavice. Dýka mu sama vklouzla za opasek.
A když udělal krok, byl o sedm mil dál." To máš na kratší cestu Jiříku, brzy se uvidíme. " ozvalo se mu v hlavě.

Schovávat před Impériem křižník třídy Venator nebyla žádná sranda a to, jak Jolly Jedi každý týden změnil souřadnice, s sebou přinášelo svoje komplikace – například když byli členové jeho posádky na nějaké misi déle než sedm dní a nemohli ho pak najít ani oni sami. Pro takové případy měl naštěstí odboj k dispozici několik mrtvých schránek, kam byly po přesunech ukládány údaje, s jejichž pomocí šlo aktuální polohu lodi dopočítat.
Nebyly však v dutinách stromů, v okapech ani v začarovaných kadibudkách, byly v barech, kde to pořádně žilo. Zejména proto, že na takových místech by mrtvou schránku nečekala ani imperiální inkvizice.