DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

"But what is the box, father?"

Odin looked down on his eager, bright-eyed son and smiled. Loki was the one who always questioned everything. Thor was just as smart, throwing himself into his studies with exhuberance and joy, but he tended just to smile and nod and say 'all right, father' - never why, or how, or - indeed - what.

"The box is not the interesting thing," he told the Loki, stroking the boy's raven hair. "The power rests inside of it."

"So the box is dead?"

"If you like, yes."

"What's inside?" His eyes gleamed, and for a moment, Odin wondered.

,,Nikdo to nebere."
,,Třeba to ještě nerozbalili."
,,Ale co když to rozbalí?"
,,Nedá se nic dělat, my tam jedeme. A vy to zatím zkoušejte."

Zanechali ho mezi polovybalenými krabicemi a nábytkem. S povzdechem vytočil číslo a přiložil sluchátko k uchu. Nic. Ticho. Měl ho stále před očima. Zvesela zpívajícího u klavíru i ležícího na otomanu. Pobledlá, prázdná schránka, bez známky života. A přitom s ním ještě ráno mluvil... V hlavě mu zněl jeho hlas, pějící operu, zatímco se marně snažil dovolat. Nic. Taky prázdná schránka...

....................

,,Pane Knotek! My na vás úplně zapomněli."
,,Udělejte se mnou něco. Já ho pořád slyším!"

Když už člověk mluví o mrtvolách, mohl by se zamyslet nad tím, jakou cenu dávají mrtvolám lidé. Podle mě jsou v tomto jednoznačnými výherci křesťané. Třeba v sedmnáctém století si car Alexej I. Michajlovič za vysokou částku půjčil od mnichů za záruční listinu hlavu Jana Zlatoústého. Jelikož se jim ale rozhodl hlavu nevracet, napsali mu mniši, že mu omylem poslali hlavu Andrease z Cesareje, jelikož byla levnější a nebyla tak podstatná. Car se naštval, ale mniši se hádali dál a ve výsledku dnes existují dvě hlavy Jana Zlatoústého. A toto není ojedinělý případ. Jan Zlatoústý má totiž taky patnáct rukou.

Zástupce královského prokurátora Villefort si mladíka prohlížel. Po tom všem, co si vyslechl, mu přišel sympatický. Obyčejný námořník, co plnil rozkaz. On by na jeho místě udělal totéž. Kromě toho anonymní dopisy z duše nesnášel.

"Nebudeme to protahovat, pane Dantèsi. Odevzdejte ten dopis, a můžete jít."

"Máte ho na stole, pane. Mezi věcmi, co mi zabavili."

"Ach, děkuji. Jen okamžik, přečtu si ho."

"U všech svatých! To je nevýslovně cenná informace. Uchvatitel je na útěku z Elby! Ale... žádná adresa. Komu byl dopis určen?"

"Žádné jméno neznám. Měl jsem dopis uložit na Père Lachaise, do vykotlaného dubu u západní zdi."

Schovávat před Impériem křižník třídy Venator nebyla žádná sranda a to, jak Jolly Jedi každý týden změnil souřadnice, s sebou přinášelo svoje komplikace – například když byli členové jeho posádky na nějaké misi déle než sedm dní a nemohli ho pak najít ani oni sami. Pro takové případy měl naštěstí odboj k dispozici několik mrtvých schránek, kam byly po přesunech ukládány údaje, s jejichž pomocí šlo aktuální polohu lodi dopočítat.
Nebyly však v dutinách stromů, v okapech ani v začarovaných kadibudkách, byly v barech, kde to pořádně žilo. Zejména proto, že na takových místech by mrtvou schránku nečekala ani imperiální inkvizice.

Steve tušil, že se to jednou stane.

Přesto to nepomáhá.

Chce udělat krok k Tonymu, ale jeho nohy se proměnily v ocel. Tak stojí na místě a hledí, zatímco Tony luskne prsty... a zemře.

Steve chce křičet, prát se, řvát, kopat. Nic z toho neudělá. Polyká své slzy.

Na Tonyho pohřbu vzpomíná na jeho úsměv a dávné polibky, zatímco ostatní pějí chválu na Iron Mana.

Než se Steve vrátí do minulosti, naposledy se zastaví v Tonyho dílně. Jeho brnění, kdysi symbol naděje a života, je nyní jen mrtvá schránka.

Steve ji nechá být a odejde.

Už nikdy se tam nevrátí.

Každé prázdniny si nechávali vzkazy v dutině starého stromu. Severuse trpce napadne, jestli letos jejich mrtvá schránka nebude mrtvá úplně.
Všechno je mezi nimi křehčí a napjatější, při listování obyčejnými slovy se občas pořežou o jejich nezvykle ostré hrany. Musejí se vyhýbat tématům, ve kterých jsou jeden druhému najednou cizí.
Vzdaluje se mu a on se tomu nediví, vzdaluje se i sám sobě.
Od poslední hádky spolu dlouho nemluvili.
Sedí na jejich místě u jezera, když mu k nohám doskáče papírová žabka. Zvedne ji a žabka se rozvine do lístku se vzkazem.
„Půjdeme zítra do Prasinek?“

Možná ještě není pozdě.

Ledmore. Kdysi živá zemědělská vesnice.
Po vysídlení v devatenáctém století se tu udržela jediná farma.
Nosiči přišli od Ullapoolu a budou mířit doleva, na sever.
Trochu si ale odlehčí.
Poštovní budka slouží novému účelu. Oykel Bridge si objednal přízi na pletení. Výměnou nabídli brambory. Předávací místo zde, přijedou na bryčce.
Patrick otevřel dveře budky.
Byla prázdná.
Nevadí. Přízi tu nechají; brambory by beztak vyzvedávali až na cestě zpátky.
Na zpáteční cestě se ale situace nezměnila. Budka byla stále prázdná, až na tu přízi ovšem.
Patrick udělal zachmuřeně na mapě křížek.
Odmlčela se další vesnice.
Bude to muset nahlásit na policii.

"Skvělý," zalapal po dechu Ben, když se na chvíli zastavili při svém útěku. Stál teď opřený o zeď a těžce oddychoval.
"Co tím myslíš?" funěl úplně stejně o dva roky mladší Jul.
"Támhle vpředu jsem zahlédl vlajku," pokračoval Ben. "Musí tu být obydlená a hlídaná osada."
"Podejte mi dalekohled," vyzval je třetí společník, Zak, který jediný z nich měl fyzičku, a proto se mu ani ruce ani hlas netřásli. Když mu podali dalekohled, vykoukl směrem, který mu ukazoval Ben a prohledával obzor.
A skutečně!
Nad městskou hradbou visela vlajka.
Vlajka ve tvaru člověka.
Jako by toho člověka něco doslova vysálo.

Jejímu synovci byl rok a půl a byl o dost živější dítě než její syn. Nenáviděla to, nenáviděla, že se mu chtě nechtě musí věnovat víc. Všechno odevšad vytahal, neustále někam šplhal a odněkud padal… a dostal se i tam, kam by neměl.
Oněměle ho pozorovala, jak se probírá hromádkou dětských obrázků, psaníček a fotek. Samozřejmě ho musela zaujmout ta jedna jediná.
Dvě smějící se malá děvčata zuřivě mávají na fotografa, doopravdy mávají, ten pohyb nikdy neustává…
Vytrhla fotku dítěti z ruky a spolu s tím ostatním haraburdím ji nastrkala zpátky do šuplíku.
Nenáviděla ty krámy.
Ale vyhodit je nedokázala.

Hlad. Krutý a neskutečný hlad. Nic jiného už necítila v této otrocké bídě, zbitá, hladová, ztýraná. A přesto tu bylo ještě něco jiného. Dítě. Její dítě.
Musí se rozhodnout, moc času už nezbývalo. Potom bude pozdě. Děsivé dilema kroužilo všude kolem a drásalo duši na kousky. Zoufalá si sedla a do rukou vzala malý kámen.
Pracovala skoro celou noc. V rukou jí zůstala malá třpytivá schránka. Velká tak akorát na slzu nebo dvě. Naposledy se podívala na své dítě. Ona musí přežít, tak velí unggue. Díky němu a pro něj. Protože ono se jednou vrátí. Až bude lépe.
Rozplakala se.

Andrej Pavličenko se nonšalantně doloudal k oknu kostelní krypty. Bylo zamřížované a zanesené staroměstskou špínou. Zapálil si, a když spouštěl ruce od úst, hrábl mezi železné pruty. Pak vykročil vpřed, svíraje malou krabičku. O kus dál se posadil na lavičku a pikslu otevřel.
Měla obsahovat falešné papíry do skladů Státní správy hmotných rezerv, ale kromě lejster viděl i nějaké barevné kamínky, propisky a... plastového trolla? Zahloubal se do papírů, ale nepodobaly se tomu, co hledal. Četl:
„Náhodnej nález, pozor na mudly! Vzal jsem si 'magický pergameny' a přidal propisku. Díky za keš, Fanda.“
Andrej polkl. Za tohle ho Strelkov nepochválí.

Jack Harkness zpozorněl při každé aktivitě trhliny. Otáčel se za povědomým zvukem. A když se ve třicátých letech v Británii začaly objevovat modré policejní budky, nahlížel pro jistotu do každé.
Jenže pak se setkal s teorií jistého pana Lewise, že některé věci nemusí být na první pohled zřejmé. Tehdy si uvědomil, že o fungování TARDIS mnoho informací nemá a začal zanechávat vzkazy pro Doctora na zadních stranách telefonních seznamů.

Rutinně otevřel modrou budku a vešel dovnitř. Nalistoval zadní stranu telefonního seznamu a našel jak svůj vzkaz, tak odpověď:

Dobrý den, pokud potřebujete gynekologa, volejte na telefon: 593 01. Doktor Williams. Děkujeme

V mrtvé schránce
Necháme si vzkazy
Nikdo je nebude
Za nás číst

Z jedniček a nul
V mrtvé schránce
Máme teď dva vzkazy
Jeden já jeden Ty

V jediném tom vzkazu
Zanechaném ozvěnou
Čteme mezi řádky
Vzkaz který není

Jsme jenom lidé
Slabí a omylní
Odevzdali jsme
Lásku do strojů

Mrtvé je tělo
Člověka bez vady
Mrtvé a nahé
Tělo bez srdce

Jsme jako schránky
Které někdo zabil
Jedničkou a taky
Ubohoučkou nulou

jednička a nula
Ve schránce neživé
Nemají uši což dnes
Jim hodí se velice

Čísla totiž bez uší
Roušku nosit nemusí
Proto mrtvá schrána
Může život zachovat

Dobrý den, studenti, jsem potěšen, že jste v tento sychravý den zavítali do mého depozitáře. Dnes pro vás mám jednoduchý úkol.
Budete pracovat s relativně křehkými exponáty, proto vás žádám, abyste se nechovali jako příslovečný slon v porcelánu.
Nikoli, opravdu netuším, kdo by zaměstnal slona v porcelánce. Zajímají mne však tyto schránky měkkýšů.
Všechny jsou dokonale mrtvé, nemusíte se obávat. Tato ulička je momentálně duchů prostá.
Prosím, věnujte pozornost této ulitě. Jedná se o hlemýždě kropenatého.
Tento se původně vyskytoval pouze ve Středomoří. Díky chovu, ano pro maso, či obchodu s rostlinami je dnes rozšířen po celém světě. Potenciálně invazivní.