DMD č. 19. pro 19. 4. 2021. Téma: Síly v pozadí

Kdo by pozbyl v ústraní,
když není kudy, není tady,
znát tak ty síly v pozadí.

Ač jen šeptá potají,
v malé kobce krčí se,
drobotina s brýlemi,
do scénáře hledíce.

Má hlava prázdná na jevišti,
netušíc co více říct,
potopena v tratolišti,
potřebuji poradit nic víc,
na divadle
jak na bojišti.

Leč pot zoufalství stéká,
síla v pozadí nenachází,
a sprostě se vzteká,
na mě hledíc publikum,
jsem ztracená,
Pomoc nikde
Žal všem českým komikům.

To trápení je nekonečné
A paní v kobce ztracená.
Pot už usychá
a já jsem hvězda ztrapněná.

Tento moment trval několik sekund.
Trapné ticho.

Vykládat sny nejmocnějšího panovníka světa byla jejich práce. Dokud nepřišel ten jeden, na jehož výkladu visel osud říše i světa.
Dokázali proměnit vodu v krev před očima faraona. Na vrácení životodárné řeky zpět do původního stavu jejich kejkle nestačily.
Věděli toho spoustu a ještě víc si dokázali domyslet. Přečíst panovníkovy myšlenky, vnuknuté v noci na lůžku však vyžadovalo nadlidský intelekt.
Obluzovali svými proroctvími a rituály nejen krále, ale celý národ. Oheň na oltáři svým pokřikem a běsněním zapálit nedokázali.
Všichni selhali.

Uměl uzdravovat chronicky nemocné, vyhánět démony, dokonce i křísit mrtvé. Sám sebe nesundal z nástroje potupné smrtí.
Proto zvítězil.

“Znovu opakujem, všechno je to jen účelovka a kampaň! Nikdy neodstúpim! Nikdy!”
Nato se zvedla smršť otázek, ale politik jasně dal najevo, že tisková konference je u konce. Otočil se a odcházel dveřmi za pultíkem.
Bodyguardům poručil zůstat přede dveřmi a pečlivě za sebou zamkl. Jakmile se ujistil, že je v kanceláři sám, položil na desku stolu stříbřitý disk. Zmáčkl několik tlačítek a nad stolem se objevil mihotavý hologram muže v hábitu, s obličejem zakrytým kapucí. Politik okamžitě padl na kolena.
“Můj pane, začínají něco tušit.”
“Trpělivost, můj učedníku. Již brzy přejdeme k další fázi plánu a galaxie bude naše!”

Byl horký letní večer a ve farní zahradě právě boží služebník a jeho věrné ovečky (někdy, pravda, spíš kravky) montoval letní kino. Znamenalo to vyvézt televizi a video na vozíku ven (a modlit se, aby prodlužovačka z boží vůle vydržela) a umístit ji před natěšený dav důchodkyň.
„A na co se budeme dívat, pane faráři?“
„Je to německý film o méně známých světcích,“ odvětil páter a vyndal videokazetu z obalu. „Jmenuje se Síly v pozadí.“
Video zamručelo, naskočil obraz. Zahradou se rozlehl monotónní mužský hlas: „Ano, ach ano, pleskni mě po zadku. Mém velkém šťavnatém zadku. Ano, ano, ach, ach.“

Postavili si přístřešky a domy, začali pěstovat zeleninu, mají stálé počasí, a žijí v klidu na samotě. V nutných případech mohou do města. Společně večeří, starají se o malého A-Yuana a dělí se o práci.

Až na to, že jejich domy jsou z tmavého bambusu a nezatéká jim tam jen proto, že v Pohřebních Vrších neprší. Jediné co vypěstují a již přes rok jedí je tuřín. Nad Pohřebními Vrchy je stálé počasí - stále zataženo a vlhko, ale nic víc. A důvodem proč jsou v bezpečí jsou mrtvoly hlídající okraj vrchů a síla největšího vraha jejich klanu, nyní ochránce - Wei Wuxiana.

Wei Wuxian byl mladý, arogantní a velice silný. Byl čtvrtým na seznamu nejžádanějších partií a měl talentu i charisma na rozdávání. A moc dobře to o sobě věděl. Věděl ale také, že je pouze synem sluhy. Wei Wuxian se připravoval na to, že bude vždy pouze po ruce Jiang Chengovi, až se ten druhý stane vůdcem sekty. ... ...Dokud mu nevznikl dluh u Wen Qing a Wen Ninga. Wei Wuxian se stáhl do ústraní, spolu s jejich rodinou. I tak byl některým trnem v oku. A teď už neměl ochranu sekty Jiang. A ti lační po jeho moci dávno spřádali plány.

Je zpátky na rodném statku. Městy se přelévá mor, ale v den jako tento vypadá doma vše jako vždy.
Pomalu se prochází, připadá si neskonale pošetile, vytržený z kontextu své čerstvě dospělé osobnosti, ale najednou postrádá něco z bezstarostnosti dětství. Zuje si boty a vyhoupne se na strom. Vítr mu čechrá vlasy, zakloní hlavu, chce si utrhnout jablko a náhle ztratí rovnováhu. Dopadne poněkud ztěžka, ovšem do sedu. Bolavá kostrč má svoje námitky, ale jemu se před očima vyjasňuje dosud jen tušené.

Průvodní historku ale raděj poupravit; naraženou zadnici na akademické půdě sdílet nechce. Konec konců jabko u toho bylo.

Cítila se stále hůř. Bolelo ji celé tělo. Vyrážka byla vskutku nepříjemná a poslední dobou se neustále zhoršovala. Špatně se jí dýchalo. Navíc se jí zmenšovaly plíce. Vyrážka byla stále agresivnější. Občas zkusila nejpostiženější místa omýt vodou, ale skoro to nepomáhalo. Na chvíli se jí sice ulevilo, ale vyrážka se vracela. Běžné a dříve spolehlivé metody přestávaly fungovat, vyrážka se stávala rezistentní. Nefungovalo chlazení postižených míst ani nahřívání.
Smrkala, pčíkala, slzela, vyrážka se zavrtávala stále hlouběji. Vnitřnosti se jí začínaly kroutit. Byla sice dáma, ale tohle se už vážně nedalo vydržet.
Planeta Země si hlasitě pšoukla. Zanedlouho bylo po vyrážce.

Když průvodce jede se skupinou do jiného města, musí si dávat pozor, aby turistům vysvětlil veškeré záludnosti cizího města. Musí počítat s tím, že mezi turisty jsou lidé, u kterých schopnost přemýšlet podlehla úplné atrofii, pokud vůbec původně byla. Může si myslet něco jako „Co se může stát v takových Karlových Varech? Jezdí tam turisté už po staletí. Musí už být absolutně blbuvzdorné“. Ha! Co se stane, pokud máte ve skupině lidi, kteří ochutnají vodu ze všech pramenů, které potkají na cestě? Kdy se probudí síly v jejich pozadí a potáhnou je na záchod? V autobuse, v zácpě cestou zpátky.

"Aby uspěli, museli naše hrdinové projít magickým lesem."
Čtveřice dětí v kostýmech se objevila na pódiu.
"Strach neznali, když byl jejich kamarád v nebezpečí."
Hrdinové předstírali, že vyrazili do lesa. Skupinka dětí vpravo od pódia zašuměla jako listí. Pár dětí prasklo větvičky a jedna holčička zahoukala jako sova.
"Hrdinové postupovali odvážně vpřed, ale cítili, jak se v pozadí shromažďují temné síly-"
Petr vyjekl do mikrofonu, když mu Marek za oponou zmáčknul zadek.
"Ty máš taky silný pozadí," zašeptal a uculil se, když se ho Petr pokusil nakopnout.
"A co dál?" nakouklo jedno z dětí za oponu. Ale vypravěč tam chyběl.

Bratři,

dovolte mi, abych vyjádřil hluboké znepokojení nad neutěšeným stavem našeho společenství. Vím, že prosadit se v této složité době s něčím skutečně hmatatelným není snadné, právě proto však nesmíme dopustit, aby léta živené kvalitní projekty upadaly! Kde je třeba konec takovým chemtrails? Jak máme vymývat mozky, když ty zatracený letadla furt stojí na zemi?! 5G na bodu mrazu, Obama za březen nadělal rekordně málo děr v silnicích, Kellnera unesou ufoni a nikdo to ani nepozná a Kalousek si klidně zmizí z očí! Říkám vám, já a moje mikročipy vás nebudeme zachraňovat věčně!

Váš
Bill Gates, předseda Nového světového řádu

„Co navrhuje vůdce klanu Nie?“
„Já nevím,“ zakňučí roztřeseně Nie Huaisang a zavrtí hlavou, ve které se mu již složitě proplétají myšlenky a plány.
„Já nevím,“ zopakuje, ale jeho oči, schované za vějířem, se na vteřinku rozjasní.
„Já nevím,“ hlesne zoufale, zatváří se patřičně zahanbeně a skrčí se před opovržlivým pohledem tazatele.
„Jeho bratr se musí obracet v hrobě, mít tak neschopného nástupce,“ utrousí někdo a Huaisang tentokrát ztuhne zcela nehraně.
„Velmi nemístné,“ řekne Jin Guangyao a Huaisang v duchu křičí nemáš právo se nás zastávat, zavraždil jsi ho, ale navenek se na něj vděčně usměje. A zaplatíš za to.

Tohle bylo něco nového. Jared se v přítomnosti Sarah cítil… v bezpečí. A šťastně. Vždycky mu hrudník zaplavilo příjemné teplo, které se postupně rozlévalo do celého těla.
Ale teď se Sarah přímo před jeho očima smála a rukou ji objímal jiný muž. Jeho starší kolega. Měl ženu a dvě děti, ale stejně nepokrytě flirtoval s každým alespoň trochu pohledným v nemocnici.
Teplo dorazilo do hlavy, kde narazilo na bodavý mrazivý pocit. A slova. A obrazy.
Když pozoroval dívku, cítil, jak ho se ho ta známá síla začíná zmocňovat. Chtěl zase špetku toho tepla a bezpečí. Ale už nebylo cesty zpět.

„Venku to vypadá na bouřku,“ zavolal Remus z hromady košil, zatímco zápolil s Příručkou moderní čarodějky a zapeklitým kouzlem na žehlení.
Sirius přikývl. „U Tří košťat je zamluvený stůl. Čajovna madam Pacinkové by byla zbytečnej kýč. Co jeho koště?“
„Je schovaný. Včetně výstroje, poháru a každého vydání Famfrpálu v průběhu věků, které jsem našel. Takže mu létání nebude nic připomínat a nebude o něm mluvit dvě hodiny jako minule.“
„Výborně. Ještě něco?“
„Ne, všechno ostatní je nachystané,“ zavrtěl Remus hlavou, ale pak se zarazil. „Kytky!“
„Kytky mám, nevyšiluj. Tohle bude nejlepší první rande, které si James a Evansová dokáží představit.“

Na papíře vypadal plán docela slibně. Koneckonců stále se jednalo o malou zemi. Marginální kolonii, co se načas vymkla kontrole. Ale přece jen...
"Já vám nevím, Papuškine. Bude to fungovat? Nerozbije se?"
"Při vší úctě," zalykal se inženýr, "vy snad pochybujete o úspěších ruské vědy? Zvládne svůj úkol dokonale. Doplnili jsme jeho původní program o pár vylepšeníček. Tomuhle tlačítku říkáme Zmej, nebo taky Zlý staruch. Nenávidí novináře a funguje jako všechny nenápadné zlé síly v pozadí!"
"Opotřebuje se rychle?"
"Nu...," zrozpačitěl Papuškin, "Měli by ho krmit raději jen pudinkem."
Voloďa přikývl. Inu dobrá.
Přichází těžké doby.
A Česko potřebuje prezidenta.