drabble

To nemusíš, ale děkuju.

Už to nenos, babi.

Neblbni.

A jéje.

To nebylo nutný.

Spíš?

Pak taky naprostá většina věcí, které se řeknou po desáté večer. Jsou jen určité dny (a je jich vlastně v celém životě jenom pár), kdy má smysl se zaobírat větami, které se řeknou po desáté. Tehdy je ale naopak potřeba brát je o to vážněji.

Skoro sto procent „úvodních řečí“ a zahajovacích proslovů. 

Během loučení občas nastane zlom, po kterém už ten zbytek nemá cenu. Mělo to skončit, ale ještě nikomu se nechce přestat.

Věty, které napíšete do drabblu, jen aby vám vyšel počet slov.

Bylo jednou jedno dráble
a to dráble bylo hráblé
hráběmi i pohrabáčem
předhrabáčem, pohřebáčem
pohřebáčem kapským
kde kapky vody nemají
a žízniví se nenají.
Kapka vody v kapském městě
vyváží se kapkou zlata
co i když byla jedovatá
loučila se královsky.
Tohle dráble, co se náhle
zajíklo a vyprsklo
šlo a nešlo cestou svojí
do chléva kde nepodojí
nepokrávu nepokojná
nepokojná děvečka
co nakojila dědečka
na obraze od Rubense.
To vlci vily vílám věnce,
nakládaly utopence a
vícekrálům hermelíny...
Tak se končí povídání
s první hvězdou za svítání
co slovem, činem byla věrná
duchu Christiana Morgensterna.
Ač jí bylo přehiršal.

Tak, jen co douklidím snídani, napíšu drablík. Téma se mi líbí … je takové ženské. Přemýšlím nad Johankou z Arku, matkou Terezou nebo Grétou ekoaktivistkou. Talířky, lžičky a nakonec drobky a bude to. Píp - ha, pračka! Tak ještě pověsím prádlo, aby uschnulo mezitím co bude prát další pračka. A pak hned ten drablík – už se mi to v hlavě rýsuje, tak spěchám věšet. Cestou na balkón zpozoruji obrovský flek po kakau na pohovce. No, ten musí ale okamžitě pryč. Odkládám prádlo a jdu čistit. Hlavně udržet myšlenku v hlavě. Flek vyčištěn, prádlo pověšeno. Konečně. Sedám k počítači. Zvoní pán - přivezl nákup.