DMD Bonus č. 06 pro 19. 4. 2026

Přistoupila k poslední živé ženě.

Podívaly se na sebe.

Slova byla zbytečná. Ženě bylo jasné, co ji čeká.

Eremi na ni namířila svou zbraň.

Žena kývla hlavou. Milosrdný žár a plamen ji zahalil do chrámu smrti.

Tentokrát nikdo nekřičel, neprosil o milost.

Ruka s plamenometem ani tentokrát dívce neklesla.

Uvnitř to však pro Eremi bylo mnohem těžší.

Smutek přehlušil zvuk z monitoru. Pípnutí. Jedno, druhé, třetí. Na kraji displeje, ale pohybující se k ní.

Skočila co nejdál od těl a znovu a ještě.

Co nejdál od místa.

Musí se skrýt.

Vypla zvuky monitoru, rozbalila maskovací celtu, natáhla se pod ní.

Tiché hřmění za oknem zní jako fanfáry. Sedí u stolu sami, v souznění, jaké vyvolá jen dobře odvedená práce. Z vyspraveného kurníku se nic neozývá: kuřata a děcka dávno spí. Popíjejí Jančin loňský rakytník a Ernestovými myšlenkami se line vůně kávových zrn roztloukaných ve starém litinovém hmoždíři. Jak často Sofie láteřila, když mu ten těžký krám podávala z police! Jako by to byly stovky let, co u nich naposled byli sousedi vypít si svůj hrnek. Teď už není nic: sousedi roztroušení bůhvíkde, na hmoždíř se práší na polici. Sofie leží za kostelem.

František naznačí přípitek a Ernesto gesto mlčky opětuje.

Popravdě... Nikdy nebyl na velké akce. Sice ano, nyní to bylo součástí jeho práce, ale... Stále to nemusel.

Jakože takhle. Nevadilo mu být modelem na módní show, kde se zbohatlíci na něj dívali, fotili a uvažovali, zda tento kousek potřebují do šatníku. 

Ale oproti tomu... Nyní byl na večírku, kde prostě jen stál, občas s někým prohodil pár slov a jinak popíjel víno s kousky zlatých třpytek.

"Finnegane... Vy a ta poslední kolekce... Seděla Vám nejvíce." Pronesla starší žena a jemně pousmála. Poslední kolekce... Bylo spodní prádlo. Uhm. To jistě ne...

"Eugene mi ukázal fotky.."

Vážně by raději byl doma.

Programátor byl mírně nevrlý. Musel vstávat před desátou a jet nacpanou tramvají přes celé město hasit nějaký průšvih. Když vystupoval na zastávce před firmou, mírně mu cukala ruka. Potom následovala cesta výtahem. Pět pater se zdálo jako padesát. Když kabina zastavila, už mu cukal i koutek oka. Cestou ke své pracovně potkal nechutné množství lidí, na které se nuceně usmál.
Konečně. Je na místě. Sestavil si malý french press, zapnul konvičku. Otevřel šuflík. Nic.
Přes rameno se mu podíval kolega: “Byla tu Jana ze sekretariátu a půjčila si pytlík té tvé speciality. Jestli chceš, mám Jihlavanku.”
Programátor prohodil židli oknem.
 

To nemusíš, ale děkuju.

Už to nenos, babi.

Neblbni.

A jéje.

To nebylo nutný.

Spíš?

Pak taky naprostá většina věcí, které se řeknou po desáté večer. Jsou jen určité dny (a je jich vlastně v celém životě jenom pár), kdy má smysl se zaobírat větami, které se řeknou po desáté. Tehdy je ale naopak potřeba brát je o to vážněji.

Skoro sto procent „úvodních řečí“ a zahajovacích proslovů. 

Během loučení občas nastane zlom, po kterém už ten zbytek nemá cenu. Mělo to skončit, ale ještě nikomu se nechce přestat.

Věty, které napíšete do drabblu, jen aby vám vyšel počet slov.

Karel šel spát. Měl za sebou rozhovor, který nečekal, že se stane.

S kamarádkou Pavla se znali roky, byli si blízcí, často si psali, ale teď to pár měsíců nefungovalo.

Pavla působila vytíženě a Karel si to vyložil, že potřebuje prostor.

Vždy mu udělalo radost, když mu napsala. Snažil se jí dát prostor a zájem.

Ale přišlo mu hlavní že potřebuje klid. I ona o potřebě klidu mluvila často.

A pak se zprávy staly vzácnějšími a uzavřenějšími. Karel se snažil dávat prostor dál.

Dnes se dověděl, že Pavla má dojem, že jí posílá taktně pryč...

Snad to bude zítra lepší..

"Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin jediný."

Možná je ve "třech osobách", ale je jen jeden. Jenže když kolem vás jsou kultury, které trvají na tom, že jeden nestačí - a když se ty samé kultury tu pokoutně, tu otevřeně, tu dokonce oficiálně, přimíchávají do té vaší...

Tak vám najednou přijde vlastně logické, že Hospodin, který vítězí nad Baalem (a nad každým jiným mužským bohem) by měl mít právo na to, prohlásit Ašeru (či jinou bohyni) za svou válečnou kořist, za svou vydobytou partnerku.

Její kněží a kněžky jsou tedy od té chvíle vlastně taky kněžími Hospodina. Proto uniknou smrti.

The car they were in...probably for the last several hours finally stopped. The rough hands she started to identify as "her handler" dragged her out and this time actually blindfolded her, while she was still facing the vehicle. Not that she could see much otherwise.

Heavy door banged shut behind her, muting the street noises. Her steps and those of her captors' echoed over stone.

Another door opened and closed and the blindfold fell off, revealing a bona fide palace furnishings in a rather large suite of rooms.

"Welcome, my cherished guest," the Queen Witch's voice said, mock respectfully.

Kandidátka

Tak jsem si připadala. Jako by celý můj život byl jeden velký konkurz. Na co? To by mě taky zajímalo.

Jako by v jednom kuse pořád někdo zkoušel, jestli jsem dost. Dost dobrá. Dost silná. Dost nad věcí.

Nevím, na co by přišel, ale myslím, že na přesný opak než chtěl.

Mám pocit, že čím víc se snažím, tím víc mi to nejde. Každý den nový pokus, ale stejná postava. Postava, která ví, že je to špatně a neví, jak to napravit. Postava, kterou bych být nechtěla, ale jsem.

Možná bych si ji měla napsat a řídit se tím.