DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Vlajkovou loď i její souputnice nechali daleko za sebou. Navzdory shledání s Královnou, se nad Skřivánkem vznášel závoj nervozity. Téměř neviditelný. Skrytý očím lodníků. Jen Tom věděl. Nové rozkazy obnažily staré rány. Viděl je, když připíjeli na druhy ve zbrani. Na obyčejné lidské bytí. Záchvěv strachu za oponou veselí. A přece nahý. Jestli vstoupím na břeh, nedožiju Vánoc. Ta slova mu rezonovala myslí dlouho po tom, co ho člun odvezl zpět ke Královně. Její krajané křivdy nezapomínali. Neodpouštěli. Ani ty domnělé. A pomsta chutná i po letech. Věděl to. Znal ji. Nebyla jiná. Jen roky služby obrousily hrany divoké šelmičky.

Warlock měl zrovna soukromou lekci o renesančním umění, když do místnosti přišla jeho chůva. Otočila se na učitele a chladně ho informovala: "Shání vás náš zaměstnavatel."
"A-ano, jistě. Můžete Walrocka mezitím zabavit?"
Chůva s nadzvednutým obočím pohlédla na obsah jejich výuky.
"To je Stvoření Adama ze Sixtínské kaple," vysvětloval Warlock.
"Ale samozřejmě," mávla rukou. "Podívej na toho Adama, tak... nepřesné. Říkala jsem Michelangelovi několikrát, že tak bledý rozhodně nebyl, ale poslouchal mě? Místo toho se mě snažil dostat do kalhot. Někteří umělci jsou nepoučitelní."
Warlock poslušně kýval, jako kdyby celý monolog dával smysl. Doufal, že s ním chůva zůstane navždycky.

Seděli zase ve stejném složení, a na stejném místě jako poprvé. Ron, Hermiona, Lenka, George. Namalovaný Fred.
Jen nálada byla znatelně jiná. Nadějnější. Bojovnější. Po panice ani památky. Každý zvlášť věděl, že to, co v uplynulých dnech zjistil, může z ministra kouzel, ovládajícího celé své okolí, strhnout alespoň jednu falešnou slupku. Chystali se z malých puzzle dílků složit jasný obrázek. A věřili, že když všechno spojí a propojí, když do sebe všechno správně zapadne, zůstane před nimi Rolf Scamander nahý, jako ten pověstný král bez nových šatů.
Hermiona pohladila čistý pergamen a přiostřený brk sevřela jako zbraň. „Tak, kdo začne?“

„Milí studenti,“ vysvětluje třídní učitelka, „původní plán nám bohužel nevyšel, do NDR nepojedeme přes Cínovec, ale Vojtanov. Spaní jsme sehnali jen v rekreačním zařízení u Jesenické přehradní nádrže.“
Třeťáci propuknou v jásot.
„To snad nemyslíte vážně,“ zuří řidič Jan, „a to mi říkáte až teď? Já si vůbec nenastudoval trasu!“
„Určitě si poradíte,“ špulí rty a trojky níž vedoucí zájezdu, „takovej zkušenej mužskej!“
„Půjdeme se koupat, ne?“ otočí se Honza k Denise.
„Nemám plavky,“ rozhodí ruce oslovená.
„Tak půjdeš na Adama,“ přikření se Martin.
„Když už, tak na Evu!“ odsekne Denisa, po očku sledujíc, jak rázná reakce působí na Honzu.

“Kontrola nahlásila, že máš problém se svým spisovatelem,” řekl úředně vyhlížející muž ve středních letech.

“Eh, ne, neřekla bych přímo problém… On jenom doma... Totiž chodí někdy… Na Adama,” vysoukala se sebe a zrudla.

Muž přimhouřil oči.

“Stud je lidská vlastnost, Múzo, která by nás neměla zasahovat. Možná bychom tě měli převelet jinam.”

“Ne!” vyhrkla poplašeně. “To... To je v pořádku, nic se neděje, jen mě to překvapilo. Už se to nestane, opravdu. Prostě... Jenom budu koukat jinam,” nervózně se zasmála.

“Jsi si jistá? Spisovatelé důchodci jsou pro začátečníky stravitelnější.”

“Jsem si jistá. Opravdu. Prosím, nechte mě tam, kde jsem.”

Šílenství pokračovalo nadále.

Cesta zpět prostě nebyla. Jako kdyby ho ten les pohltil, zkroucené stromy utvořily pevné zdi a on zůstal uvězněn.

Ten vzkaz se mu míhal před očima, už to vyluštil. Musel si poradit. I když, možná by bylo lepší, kdyby se to nedozvěděl.

"Jestli to tak má být, ať si mě ten les sežere nahého!" zařval do hlubokého Hoia Baciu.
Strhal ze sebe veškeré oblečení, až zůstal úplně holý.
Šedivé chlupy na těle se ježily jako syčící kočka.

Suchým hlasem výkřikl: "Tady mě máš! Vem si mě!"
Oddal se lesu.
Vnitřně úplně prázdný. Smířený.

Najednou zaznělo chichotaní... blizoučko.

„Byl to nejhorší den mého života.“
Lady Diana hovoří o svém svatebním dnu.
Tisíce, možná miliony žen jí záviděly. Šaty s vlečkou. Kočáry. Auta. Slávu. Buckinghamský palác.
Záviděly by jí i ten skutečný život?
Denně pod blesky fotografů.
Denně ve hledáčku objektivů.
Váš život v novinách všech zemí světa.
Ikona.
Vzor.
Cena?
Bulimie. Psychické problémy. Pláč. Únava.
Před zraky reportérů milující pár.
V soukromí?
Veškeré pozlátko se časem sloupalo.
Před zraky celého světa začala postupně probleskovat pravda.
Smutná pravda.
Mnoho párů zažije krach vztahu.
Jenže málokterý se odehrává před objektivy reportérů, kteří aktéry oberou až na kost.
Smutná výsada králů.

Poté, co Hynrek vysvětlil své záměry i tužby a svěřil kamenožroutovi všechna úskalí, o nichž mluví proroctví, zamyslel se Pjernarkrach velmi hluboce. Rytíři se to jevilo spíš jako spánek, snad kvůli tomu oddechování.
"Hmmmmmmmm," protáhlo padající kamení. "S tím vším ti mohu pomoci, sekeru najít i do hradu se dostat." Další dumavá chvilka. "Ale nejprve mi pomoz najít mé přátele. Oni pak na oplátku pomohou zase tobě."
Hynrek se nechtěl zdržovat, ale souhlasil. Začal se obalovat brněním i přilbicí s chocholem. "Ty si neoblečeš zbroj?" Divil se.
Pjernarkrach se štěrkově zasmál: "Mé nahé tělo je nejlepší zbrojí v celé Fantázii."

„Uf, to je vedro,“ ovíval se novinami. Ne a ne usnout. Pot se marně snažil smýt lepkavý pocit. „Jdu se zchladit do rybníka,“ políbil manželku.

Guma mu s úpornou snahou rýsovala šrámy na spálená záda. „Jsem jako flagelant,“ znechuceně shodil plavky. Sucho vypilo dobře polovinu vody. Dlouho mu sahala sotva do půli stehen. Uprostřed pár temp. Lehl si na vodu. Uchvácen pozoroval hvězdy.

„Pojď z vody,“ říkal mu chlad.
Na cestě zpět najednou rybník pročesával obrovský reflektor. Šup! Hladina skryla jeho nahotu. Styděl se vstát, proto vkleče mířil ke břehu.

„Od čeho máš tak odřená kolena?“ nechápala ráno jeho žena.

Prohra stojí čarodějnici mnohé. Moc. Důstojnost. Občas život.

Jasmína klečí, modré oči lžou o nevinnosti. Její věnec stravuji plamenem - vdechuji dým sladké, jedovaté moci. Bez ní je jako nahá.
Hanka, nevinná doopravdy, stojí opodál. Dlužím své učednici lekci. Varování.

„V místě svého vítězství měním tvou sudbu, Jasmíno.“ Slovy vytesávám skutečnost.
„Nikdy už neokusíš čarodějnou sílu. Zbavuji tě jejího pláště. Obnažená poputuješ Šumavou - láskou nezahřátá, lůno nerozkvetlé.“

Smutek? To nestačí. Chtěla mi sebrat Martina.
„Tvá tvář pak bude varováním. Takhle končí ty, co mne vyzvou." Děs, konečně. "To zvládneš ty sama. Hano, podej nůž.“
Pláče - ale poslechne. A Jasmína poslechnout musí.