DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Děti si hrály ve starém plaveckém bazénu. Hala byla už roky prázdná, kovové součásti vybavení začínaly pomalu rezivět. Voda v bazénu však byla stále čistá. Voněla chlórem stejně jako v den napuštění. Parta nevěděla proč to tak je, ale nikomu to nevadilo. Byli rádi, že mají prostor, kde se scházet bez dozoru dospělých. Do plaveckého bazénů bývalého olympijského stadionu kromě nich zavítal málokdo.
„Nezaplaveme si?“ navrhl osmiletý.
„Bez plavek?!“ odmítla myšlenku dívka. „Bude mi zima.“
„Si zvykneš,“ ucedil devítiletý.
„Br,“ brblala dívka poté, co smočila palec ve vodě. Byla přesně tak studená, jak čekala. Na Adama se jí proto nechtělo.

Dobrý den, vážení studenti. Těšili jste se na svou dnešní návštěvu mého království? Budeme pracovat v oddělení koster. Muž s achndroplázií potřebuje zkontrolovat kosterní soustavu.
Zdejší kostry mám velice rád. Pokud zrovna neterorizují své okolí, připomínají mi pomíjivost lidského života.
Tvoří poměrně rozsáhlou sbírku zástupců rodu Homo, jehož nejstarší fosilní nálezy pochází z Etiopie a jsou staré téměř tři miliony let.
Na Adama bych v této souvislosti raději zapomněl. Pokud toužíte aplikovat básnické vyjádření knihy Genesis na evoluci člověka, pak vězte že to za a není vědecký přístup a za b by v takovém případě Adam připomínal spíše čtyřnohou opici.

Den první.
Jsme na místě! Jsem nadšený - kolem se rozkládá les, kapradí tu sahá po ramena. Náš guru, pan Eduard, tvrdí, že musíme vystačit s tím, co tu najdeme. Tento deník píšu TUŽKOU! Netušil jsem, že lidi tohle ještě používají. Nalezení opravdového mužství si žádá oběti.
Den druhý.
Pan Eduard nám sebral mobily. Signál ruší naši auru. Kroužíme kolem ohně a vydáváme diluviální skřeky. Je to tak osvobozující!
Den třetí
Zkurvený komáři! Blbý kořínky! Zasraná zima! Mám hlad. Eduard zmizel.
Seru na to, zkusím najít benzínku.
Nejdřív ale potřebuju lopuch.
Stačí že smrdím jak opice, nemůžu ještě stopovat na Adama.

„Tak na tebe, kamaráde,“ přiťukli si. „Vzpomínáme na tebe, jak se asi tam nahoře máš.“
„Byls dobrý parťák, nezkazils žádnou legraci. Co jsem se spolu nasmáli.“
„Co ho to jen napadlo, jít v noci plavat do moře. Jen oblečení a boty na pláži po něm zůstaly.“
„Kdoví, jestli se utopil, nebo ho něco sežralo. Tělo se nenašlo...“
„To je už jedno. Je prohlášen za mrtvého. Tak na tebe, Adame!“

Adam zdálky pozoroval své přátele. Odpusťte, kamarádi. Mám vás moc rád, ale potřeboval jsem změnu. Začít úplně od začátku. Ať se vám všem daří dobře.
Otočil se a odešel do tmy.

Šumař se rozhlédl okolo a vůbec nechápal, co se stalo. Naposledy si pamatoval, že s Křovákem testovali Bořiče. Rozhlédl se po kobce, ve které vězel s ostatními, ale nikoho nepoznával. Nevěděl, kde je, jak se tam dostal a proč je na Adama.
"Můžeš mi trochu osvětlit, kdo jsi? A co dělám tady?" zeptal se Šumař osoby, která na něho prve promluvila.
"Panáček se nepamatuje?" pochechtával se tázaný a utřel si visící nudlu do hřbetu ruky.
"Ne, pro Mistra Kápě," vydechl Šumař a pokusil se znovu si vzpomenout. V jeho hlavě ale bylo úplně prázdno.
"Řekl bych, že to bylo takhle."

Toho dne se Dorian Gray nechal ohlásit v domě Basila Hallwarda. Spěšně požádal o nějaké pití – nejlépe s jahodami – a oznámil, že počká v ateliéru. Teprve tehdy malíři sdělil důvod své návštěvy.
Basil se zatvářil zmateně, přestože ho Dorian nemohl vidět. „Chcete další portrét?“
„Byl to Harryho nápad, samozřejmě,“ zasmál se z pokoje Dorian. „A nechci od vás žádný obyčejný portrét. Dnešní umění je neskutečně strohé, chce to něco jiného!“
„Jiného? To mi budete muset vysvě-“ Zvuk rozbitého skla stěží vystihl Basilovo překvapení.
Dorian se nad malířovými rozpaky jen pousmál. Slovo stud mu očividně bylo cizí. „Odvážnějšího. Jestli mi rozumíte.“

Jezdit ve svátek bývá odpočinková záležitost, navíc dvojnásobně odměněná. Není proto divu, že se o sváteční práci řidiči doslova perou.
Naposledy, když si bral Fanouš dobrovolně Štědrý den, jezdil prakticky prázdný. Až na jednoho silně uzrálého chlápka se dvěma igelitkami, co vypadal, že se rozhodl strávit večer popíjením krabičáku na trojsedačce vzadu.
„Poslyšte, už vás vezu druhé kolo. To jste to ještě nedopil?“
„Dneska si ho šetřim. Dneska je významnej den.“
„To pro nás všechny. A necucáme jedno krabicové čtyři hodiny.“
„Jo, jenomže všichni se nejmenujou Adam a nemaj narozeniny na Evu.“
„Aha. Tak tu aspoň vyvětrejte. A všechno nejlepší.“

Crowley řídil Bentleyho se zrudlým Azirafalem na sedadle spolujezdce a tiše se pochechtával.

"Nech toho, Crowley! Ani to není vtipné!"

Crowley se pokusil nasadit vážnou tvář. "Ale no tak, anděli, musíš uznat, že trochu je."

"Myslel jsem, že podnik Zahrada Eden se ti bude líbit, jako vzpomínka na staré časy. Jak jsem to měl vědět?"

"'Naše Eva vám ukáže pravé plody stromu pokušení.' zní jako dobrá nápověda."

Azirafalův obličej už ono jablko značně připomínal.

"A pokud ne to, 'Formální oblečení netřeba, dnes sehrajete roli Adama.' silně naznačovalo."

"Stejně je to celé práce vás zezdola," zabručel Azirafal a démon se rozesmál.

Toho dne měl Crowley několik problémů. Nejmenoval se Crowley. Nikdy neslyšel kapelu Queen. Nevypadal jako neodolatelný zlý hoch, ale jako had s nožičkama. A ten nezatracený anděl, co nad ním stál, se mu smál. Hadovi s nožičkama se totiž mnohem hůř svléká kůže. Trochu nedomyšlené, Bože!
*
Toho dne měl Adam několik problémů. Neměl hotový domácí úkol. Nemohl do školy. Nemohl z pokoje. Za všechno mohla učebnice angličtiny.

Vysvětlete význam rčení „na Adama“.
Pobaveně uvažoval, jaké by to bylo, být jako Adam pořád na Adama. V tom okamžiku jeho pyžamo zmizelo. Cítil je, ale nebylo vidět. Ani převlečení nepomohlo.
„Do Adamova!!!“

Albus opravoval domácí úkoly. Sotva ale přečetl první esej, do salónu vstoupil Gellert.
„Konečně mám kupce na ten viktoriánský ateliér v západním Londýně,“ oznámil. „Je to úžasně talentovaná dáma.“
„Umělkyně?“ odložil Albus se zájmem desky a naklonil hlavu.
„Malířka. Malířka kouzelnických obrazů, abych byl přesný,“ zazubil se Gellert a podal Albusovi plátno zabalené v šedém papíru. „Slevil jsem jí na provizi. A na oplátku mi udělala portrét.“
„Výborně,“ usmál se Albus a začal obraz nedočkavě vybalovat. „Pověsím si ho v Bradavicích do kabinetu.“
„No, to…“
Zcela nahá postava Gellerta Grindelwalda se začervenala a rozpačitě si zakryla klín.
„Aha. Tak nepověsím.“