DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Na Adama přišla stížnost, kam jinam, než do Ráje,
Pánbůh chvíli vážil možnost poslat Evu do háje.

Nakonec však luskl prstem, z nebe zablesklo se,
třeba žena mužskou roli zvládne s prstem v nose.

Eva v rouše Adamově přešlapuje u dveří,
vykoktá jen: "Už jsem doma, mohu dostat večeři?"

Překvapeně přijatelným shledává svůj zevnějšek,
"Dnes jsem měla příšerný den" spustí na "ni" protějšek.

Poctivě se snaží vnímat, slova ale splývají,
bzučí kolem jako mouchy, co jí pokoj nedají.

Na otázku jak se měla jenom cosi štěkne,
znaveně se svalí na gauč, který tiše hekne.

Bůh odložil loutky
a pozvedl koutky.

Byla již hluboká noc, když se rozhodli, že je čas vyrazit. Kruege potichu odemkl celu a kývl na ostatní, aby ho následovali.

„Co naše vaky,“ zašeptal Hora.

„My dva pro ně zajdeme, Kruege zatím ohlídá strážnýho,“ rozhodl Maller.

„A když se probudí?“ zeptal s Kruege.

„Udělej, co sám uznáš za vhodné. Třeba ho oslň svojí krásou,“ odsekl mu tichým hlasem Maller.

Kruege se jen pousmál a začal ze sebe shazovat oblečení.

„To všechno bere doslovně?“ zeptal se Hora.

„Hlavně ty nejblbější nápady,“ povzdechl si Maller. „Pojď. Vezmeme si naše věci a zmizíme dřív, než ten jeho chlupatej zadek někoho pohorší.“

“Drahý bože, milý táto!

Nechci aby to vypadalo že si stěžuji. V ráji je to super! Trápí mě však Eva. Poslední dobou vede divné řeči a má nemístné poznámky. Prý “co je v domě je i pro mě”, a podobně. Nedávno na mne skočila ze stromu! Volala přitom “Na Adama!!!” a divoce se smála.
Když jsem ji setřásl, hodila po mně jablkem.
Bože, prosím, nemůžeš jí domluvit? Nebo jí udělat třeba kamarádku? Ať se zabaví! Já bych tě také rád poprosil o kamaráda, jestli můžeš. Líbilo by se mi, kdyby byl vysoký, hezky (za)rostlý a hlavně - aby nemluvil.

Díky,
Adam."

"Poletíme do Florencie," rozhodl Berek.
"Proč?"
"Chci se podívat na Adama," poručík zaujal postoj.
"To je David."
"Té jedno. Gwééén," zatahal generála za rukáv, "poletíme za Adaméééém!"
"Nech toho, Lassie."
"Proč sme ho neukradli, když jsme tam byli minule?" zeptal se Trins.
"Nemůžeš krást renesanční umění!" zamítl to Mimas.
"Jeden Adam sem, druhej tam... nikdo si nevšimne."
"David. A je jeden na světě. Všimnou si."
"Tak nějakou Evu? Tu bezrukou nebo tu s tím delfínem a děckem?"
"To jsou Venuše!" zakvílela Gwen.
"A nemůžeš je krást," neodvolatelně to zamítl Mimas, "ten Adam... eh, David, má pět metrů. Nevejde se sem."

Robin utíkal a kličkoval, jak to po něm Brett chtěl. Srdce mu bušilo jak splašené. Hlavou se mu honilo tisíce variant, jak to může dopadnout.

„To dáš, to dáš, to dáš,“ dodával si po celou dobu odvahy.

Konečně spatřil jeden ze stanů, rychle do něj vběhl a o něco zakopl.

„Co to…,“ vykřikl jen a dopadl do polštářů, ve kterých se nahý pár ve věku jeho rodičů oddával manželským povinnostem.

„Já, pardon, promiňte,“ koktal Robin celý rudý.

„Nevadí. Vždycky jsem toužil zkusit to ve třech,“ pronesl pán. „Jen jsem doufal, že to bude s dvěma ženami.“

Robin zalapal po dechu.

Na Adama spoléhal Bůh, že povede lidský rod,
jenže jemu srdce, zdá se, spadlo někam do kalhot.

Prý svou rolí sploditele splnil povinnost,
Eva rodí, vychovává, vede domácnost.

Muž pracuje a po práci musí odpočívat,
jak se na to, milý Bože, můžeš vůbec dívat?

Já být tebou, už ho dávno chytnu za kule
a nechám ho, ať si zkusí úděl těhule.

Chápu sice, že domácnost zvládnout neumí,
chlap některým věcem prostě prdlajs rozumí.

Měl by k tomu ale čuchnout, ať ví, co je dřina,
uzná, že ta jeho práce je jen fušeřina.

Já vím, je to naivní,
ale nebuď pasivní!

Chlapci osmé třídy seděli na kolotoči, mobily mít nesměli a třída byla zavřená. Jindy by jim to vadilo, ale dnes jako každou středu, byli přímo nadšení, to proto, že hned první hodinu byla HUDEBKA!
Všichni kluci ze školy ji nenáviděli, ale dívky ji milovaly (asi proto, že buď zpívali Lady Gagu nebo Aquababes)...
Tomu chtěli zamezit, na kolotoči totiž řešili kam učitele ukryjí, vtom uviděli...
„Na Adama chlapi!!!" zavelel nejsilnější a všichni se rozeběhli zneškodnit ho.
Po akci ho svázali a chtěli odnést na klučičáky...
„Co to děláte pusťte mě!" vykřikl.
Teprve teď se pořádně podívali.
„Vždyť je to Igor!!!"

„Ty už jsi tu zase?“
„Jasně, miluju žabinec.“
Brunet z předvčerejška stojí ve vodě a předstírá, že mu není zima.
„Kecy. Vylez, nastydneš.“
„Když já jsem to..., bez. Kámoši mi zdrhli s hadrama.“
„Prima kámoši. Co plánuješ udělat?“
„Počkat do tmy?“
„Zmrzneš.“
Chvíle ticha, pak Tilda hodí na břeh pytel s tělocvikem.
„Tepláky by mohly jít,“ navrhne suše.
„Dík.“ Pauza. „Můžeš?“
Tilda se poslušně otočí.
„Jak se jmenuješ?“ zajímá se do šplouchání.
„Adam.“
Tilda vyprskne. „Adam na Adama,“ řehní se.
„Rád pobavím,“ zabručí. „Tak co?“
Tilda se otočí.
„Pobavíš,“ láme se v pase. Model velká voda opravdu stojí za pohled.

Doctor se díval s (zatím) neutrálním výrazem na křeslo, na němž se (doslova) rozvaloval (jeho oblíbený) časový agent. Na sobě neměl nic (kromě vojenských bot), pocucával Martini a (zvrhle) se usmíval.
"Proč jsi na mé lodi bez... uniformy?" zaznělo nakonec (příliš nadšeně) z Doctorovy strany.
Kapitánův úsměv mu vymodeloval (ten kouzelný dolíček) na bradě. "Jedeme přece řešit tu záležitost s Církví." Poslední kapka Martini skončila na kapitánově dolním rtu.
(Ta by zasloužila setřít!)
Tardis vypustila oblak antiharknessovských feromonů, Doctor se oklepal, beze slova došel k řídící konzoli a navolil souřadnice.
"To křeslo dám spálit," řekl polohlasně do hlasitého VWORP VWORP...

První pohled do Studnice byl jako kopanec do hlavy. Před Gormlaith se otevřel celý svět, krajiny, které si neuměla ani představit, a s nimi tisíce možných cest, kudy se mohla budoucnost ubírat. Viděla vzestupy i pády říší, které ještě neexistovaly, slyšela první slůvka dětí, jejichž rodiče se ještě nesetkali.
Stálo ji téměř nadlidské úsilí odtrhnout pohled od té přehlídky nádhery a hrůzy a soustředit se na Aodhana. Nakonec se Studnice podvolila její vůli, ovšem ukázala i trochu smyslu pro humor. Ukázala jí současnost – ve které Aodhan vstupoval do koupele.
„To jsem tak potřebovala vidět,“ zabručela Gormlaith. „Ukaž mi něco užitečného.“