Pan Nelu

"Jsem vinen. Zrůda." uvědomil si při utrpení zbídačený Nelu. Nemohl ani zvednout ruce, propnout nohy, natož vstát a odejít. Měl by tu možnost? Bůhví jestli by ho stromy pustily.

Na uvědomění vlastní hodnoty, a tím hlavně nelítostného vraha, si musel sáhnout na úplné dno, plného jehličí a obklopeného podivnými stromy.

Drobným suchým šeptem začal popěvovat:
Tramontate, stelle!
All'alba vincerò!
vincerò, vincerò!

Ležel a zpíval temné noci.
Divné stromy se začaly rozplétat, země se lehounce zachvěla.

Jak mohl tak dlouze lhát, když nyní odchází věčně spát. Smrt je blízko, to byla ta šifra.

Drápy ostré jsou tu.
Podává se hostina.

Očista.

Hluchý jak pařez, zůstal tam ležet.
Jehličí zabodané v těle a srdce, jako kdyby mělo každou chvíli puknout.
Nelu prožíval nehynoucí tryznu, ale stále se cítil příliš dotčený.

Jak může být tak krutý?

Okolnosti svou agresi vůči tomu mordýři stupňovaly.
Prapodivné útvary zmizely z čista jasna. Byla všude tma, měsíc se již odklonil.
Krčící se zoufalec si ulehl na záda a vypadal přímo mrtvolně. Díval se do tmy nad sebou.
Bylo mu jedno, že nic neslyší.

Místo oveček počítal oběti. Ty svoje.

Zakrátko z nebe pomalu plynuly magicky zářící proužky.

'Ssssssss' a přímo do očí! Řval...zase.

Karma už porcuje...

"No tak Nelu, nebudeme tady do večera. Nejste jediný rumunský skunk, na kterého by se mělo plýtvat drahocenným časem." procházel se po místnosti vyšetřovatel.

Nelu se jen letmo zadíval na tu ženu, co měla ztvárnit roli té běhny. Byl ještě vzteklý.

Vyšetřovatel dívku chytil okolo ramen "Vemte si ji a ukažte nám, co přesně jste udělal Rautuové."

"Dobře, na tu dívku nesáhnu. Ona se mi nesmála." podotkl Nelu.

Vyšetřovatel obrátil oči vsloup.

"Úder na hranu nosní kosti, mezi očima. Bylo to hned, to porcování mi zabralo nejvíce času, černé pytle, klasický postup.."

"Počkat! Klasický? To nebylo poprvé?" zarazí se detektiv.

Když to děsivé škrábání přestalo a hluk přešel ve smrtelné ticho... myslel si, že je zachráněn, nebylo slyšet vůbec nic.

"Proč jsem tady?"..."proč se nemůžu dostat ven?" povzdechl si a promlouval ke stromům. Už necítil bolest v prstech.

Nad hlavou mu začal kroužit podivný světelný útvar. Takových nad Hoia Baciu krouží tisíce každou noc, a nikdo neví, kde se berou.

Pomyslel si, že je to smrt.

Ucítil prudké bodnutí u srdce. V hlavě mu začlo drnčit a do uší spustil sbor Tinnitus svou árii.
Útvar se mu skrz uši dostával do těla. Splynul...teče mu krev ze zvukovodů.

Ohluchl.

Krutá zima se prohnala přes holou kůži. V plné záři měsíce byl osvícen jako oltář.

AaaaaaaaaRrrrrrrOoooooooo!

"Co to?" probral se zpět k mizernému životu.
Neustále obklopen srostlými stromy, nikde ani škvírka pro útěk.
Slyšel, jak křupou větve, šustí listí a jehličí.
Vše doplněno popotahováním čenichů, které cítí proradnou člověčinu.

Ten ani nedutal. Vprostřed lesního kruhu se krčil a snažil se co nejvíc utišit vystrašený dech.

Arrrgh

Kmeny stromů pocítily ostrost snad desítek drápů. Trhání kůry a síla touhy po lidském mase ... bylo cítit vzduchem.

Stromy se ale nedaly zničit. Pevné jako skála. Zabránily stvůrám vlkodlačím ukořistit jejich poklad. Pana Nelu.

Psal se rok 1974, kdy v denním tisku "Adevarat" vyšla zpráva o experimentu prof. Viorela Razvana z bukurešťské univerzity.

Bylo zjištěno, že záhadný transylvánský les Hoia Baciu doslova hltá lidi bez jakékoliv známky citu.

"S kolegy jsme se rozhodli o experiment s vězni. Ti nikomu chybět nebudou. Nahnali jsme je do lesa a čekali, kdy se vrátí. Spolu s námi šli i vojáci, kteří les obklíčili, aby nedošlo k úprku některých jedinců. Pozorování jsme po měsíci vzdali, nikdo se nevrátil a ani nikdo neunikl. Ten les požral ty bezpáteřní krysy." objasnil profesor.

Zpráva zapomenuta. Ceaușescu se tehdy zvolil doživotním prezidentem.

Ležící na zemi v naprosté hlubině vlastního šílenství, už ani nemá sílu vstát. Hoia Baciu ho dorazil. Kmeny stromů jakoby se spojily v jednu silnou hradbu a obklopily jej dokola. Zůstal uvězněn v kruhu.
Nevěřil vlastním očím, že se to mohlo stát během několika okamžiků.

Tiše plakal do suchého listí a modlil se k Bohu, ve kterého nikdy nevěřil, aby se probudil.

"Carantină" šeptl.

Upadl do krátkého spánku... pomalu se začíná stmívat.
Právě prožil jeden jediný den v lese, kde není bezpečno.
Nyní přichází to nejhorší, stromy jsou oděné do stínů chladného měsíce, pokryté záhadnou bílou hmotou.

Noc převzala žezlo.

Ona tam stála jak vlající červený prapor. Byla tak dráždivá a svůdná zároveň.
S hbitým elánem v těle, se nahatý Nelu rozběhl proti ní s cílem, že ji porazí na zem.

Codruța se až ďábelsky smála. Při prudkém nárazu do jejího těla se však celá rozplynula, a svou náruč věnoval Mihasovi jeden z tisíce zakřivených stromů.

Ufňukaný zoufalec s minulostí krutého vraha se opět skácel k zemi.
Začal si do úst rvát to spadané listí a ze svých prstů slízával vlastní krev.
Hladový Nelu by ocenil alespoň kus žvance!

Autokanibalismus se mu totiž nejevil jako zdravá cesta k plnému nasycení.

Otočil se tak rychle, že i rychlost světla by byla oproti němu úplný lajdák.

A pak ji uviděl. Tu, která mu tenkrát zničila život. Ta, která je přeci dávno mrtvá.
Codruţa!
Kdysi od přítele slyšel, že kurvě můžete svěřit všechna svá tajemství, když už ji svěřujete tělo.
Ona se chichotala jako kdysi. Stála před ním celá z masa a kostí.
Přitom její tělo poctivě uklidil do kafilérky v Tulcee.

Chodila okolo něj a oči nemohla spustit z té drobotiny, co jí rozesmála naposledy.

Codruţa:
"Víš, že těch malých jsem měla kvantum. Ale ti byli neškodní. Ten tvůj mě stál život."

Šílenství pokračovalo nadále.

Cesta zpět prostě nebyla. Jako kdyby ho ten les pohltil, zkroucené stromy utvořily pevné zdi a on zůstal uvězněn.

Ten vzkaz se mu míhal před očima, už to vyluštil. Musel si poradit. I když, možná by bylo lepší, kdyby se to nedozvěděl.

"Jestli to tak má být, ať si mě ten les sežere nahého!" zařval do hlubokého Hoia Baciu.
Strhal ze sebe veškeré oblečení, až zůstal úplně holý.
Šedivé chlupy na těle se ježily jako syčící kočka.

Suchým hlasem výkřikl: "Tady mě máš! Vem si mě!"
Oddal se lesu.
Vnitřně úplně prázdný. Smířený.

Najednou zaznělo chichotaní... blizoučko.