Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

Otázky se jí rojily v hlavě a strkaly se jedna přes druhou.
“Co se stalo?” vyhrkla úřednice, jakmile Vedení odešel z místnosti.
“Filo,” oslovila ji Smíření s úsměvem.
“Co budeme dělat?” Začínala panikařit.
“Řeknu jim pravdu.”
“Cože?” zasyčela úřednice. “Zbláznila ses? Pošlou tě zpátky do Zdroje!”
“Možná to tak má být,” pokrčila klidně rameny. “Koneckonců, jsem Smíření.”
“Smíření není rezignace!” procedila Filo mezi zuby. “Chceš aby tě poslali zpátky?”
“Ne, samozřejmě, že ne. Viděla ses někdy v zrcadle?”
“Umm… Co? Ne, proč?”
“Jsi moc krásná,” pípla Smíření a zčervenala.
Filo překvapeně otevřela pusu. “Nikdo tě zpátky posílat nebude,” řekla rozhodně.

Něco se měnilo. Cítila to hluboko v… Ani ne v srdci, ani ne v kostech, vzhledem k tomu, že nevlastnila hmotné tělo… Ale cítila to hluboko v sobě.

Před pár dny zahlédla kolegu z vedlejší kanceláře jak čte článek, nápadně připomínající zakázané Držkopády mladého spisovatele. Ten samý den spatřila kolegyni kterak schovává do šuplíku malý hnědý předmět na němž bylo modrými písmeny napsáno SNICKERS a před chvilkou si všimla, že jiná kolegyně má vnitřní stranu šanonu obarvenou na růžovo.

Očima sjela ke krabici, ve které bydlela její rostlina… Zachvěla se. Kdo ví, kolik takových krabic se po světě inspirace schovávalo.

Seděla vedle Smíření na zemi archivu.
Obě mlčely.
“Nepřijde ti divné, že nemáme jména?” přerušila nakonec ticho Smíření.
“Co na tom záleží?" zeptala se úřednice.
“Přijde mi, že mít jméno je hezké. Dělá nás to jedinečnými a dává to ostatním možnost nás hezky oslovit.”
“Jedinečnost není ve světě inspirace žádaná… ani chtěná,” konstatovala úřednice.
“Třeba Marie je jedinečná. Bílá vrána považovaná za černou ovci. Ty seš také jedinečná,” řekla jemně.
“Pomáhala jsi Marii s tím jejím kouskem?” zeptala se úřednice ploše.
“Ty znáš odpověď,” řekla Smíření vážně, než se usmála. “Tvoje rostlina se jmenuje Filodendron. Mohla bych ti říkat Filo.”

Vstoupila do své kanceláře a zarazila se. Na jejím pečlivě zorganizovaném stole stála živá rostlina se zelenými listy zasazená v červeném květináči.
Nevěděla, co ji šokovalo více, zda barvy, jež v bíle-neutrálním světě působily zcela nepatřičně, nebo samotná přítomnost živého organismu.
Opatrně přistoupila blíž a jedním prstem pohladila zelený list.
V tu chvíli si všimla lístečku částečně zasunutého pod květináčem.
Určitě ji budeš milovat.
Věděla od koho rostlina je a také věděla, že i když by to bylo nejrozumnější se jí okamžitě zbavit, stejně to neudělá.
Měla nehmotné tělo, ale i tak cítila, jak se jí na čele tvoří vráska.

Panikařila.
"Hlavně nepanikař!" napomenula se.
I tak cítila, děsivý stisk kolem hrdla.
Její nová… a jediná, kamarádka Smíření, jemná, něžná, chápavá, byla sestřičkou Múzy. Ale ne ledajaké Múzy… Nejkontroverznější Múzy všech múz, té o níž se nemluvilo, té kterou vymazali ze všech záznamů ve světě Inspirace.
Marie, Múza svobodná duchem, Múza, jež odmítla svou nesmertelnost a stala se člověkem.

Úřednice informačního oddělení se zachvěla. Její nevinné přátelství by najednou mohlo být považováno za zločin. Hlava jí to nebrala.
"Ale pravidla je přeci třeba dodržovat," řekla zoufale prázdné místnosti.
Dlouze se nadechla a zavřela oči.
"Doufám, že svoboda ducha není nakažlivá."

Zahnula do další z nekonečných uliček archivu a zastavila se. Na zemi seděla dívka a četla.
Jemně si odkašlala.
Dívka vyskočila na nohy.
“Pardon… Umm… Ahoj, já jsem Smíření,” vykoktala.
“Ahoj, já jsem úřednice inspiračního oddělení.”
Smíření krátce stiskla úřednici dlaň.
“Počkej, nebylo to potřesení ruky?”
“Bylo, lidé se tak seznamují,” připustila ostýchavě. "Můžu nějak pomoci?" změnila téma.
“Hmm... Hledám autora těchhle inspirativních vzpomínek.” Zvedla příslušné lejstro.
“Ukaž? To je Johnny Depp.”
“Ty ho znáš?” Zamrkala překvapeně.
“Znám. Musel najít smíření se spoustou věcí, které se mu v životě staly, aby mohl být šťastný.
“A je?”
“Je na dobré cestě.”

Pokradmu se rozhlédla po kanceláři, byla tam sama.
O Múze a jejím mladém spisovateli, napsala do vyhledávače.
Poslední záznam byl dva týdny starý.

“Odmítám dražit podvazek na svém stehně!” vehementně protestoval smějící se mladík do bujaré vřavy.
“Ale ty máš tak svůdné nožky, kámo!”
“Jako gazelka!” řvali kamarádi plačící smíchy.
“Neměla by tohle dělat Marie?” nadhodil jako poslední záchranu.
“Ne, Marii všichni zbožňujeme, tebe pošťuchujeme.”
“Ó, kdo potřebuje nepřátele!” zvolal teatrálně mladý spisovatel.

Náhle text zablikal a zmizel společně s ostatními výsledky vyhledávání.
Několik momentů jen strnule zírala na prázdnou stránku než stočila pohled na svůj měsíční report.
“Konec prokrastinování.”

Usedla na židli ve světlé uniformní konferenční místnosti, jakých bylo v múzovém světě plno. Ostatní úředníci a úřednice z jejího oboru si posedali kolem.
“Tušíš, proč tu jsme?” zeptala se šeptem vedle sedící kolegyně.
“Asi se to týká toho skandálu s Múzou a mladým spisovatelem. Porušuje to múzové zásady. Vedení troubí na poplach, prý mobilizují celá oddělení a chtějí vymazat všechny zmínky o těch dvou.”
“Opravdu? A co se s nimi stane?” zeptala se a pečlivě neutrálním tónem.
“Těžko říct, ale vedení jistě ví, co dělá,” odvětila kolegyně.
“Ano, to jistě ano.” Přikývla s mnohem větším přesvědčením, než jaké cítila.

“Viktore, ty jeden prasáku. Takové věci nemůžeš říkat před mojí mladou,” vyhrkl rozhořčeně mladý spisovatel.
“Jak to, že ne? Vábení samiček je umění! Správně zatnutý sval, svůdný pohled…”
“Ale jinak je to dobrák, přísahám,” zašeptal mladík Múze.
“Pořád tě miluju,” zašeptala zpátky.
“Rodinu si prostě nevybíráš…” Pokrčil Filip rameny. “A Viktor je jako rodina.”
“...pak to chce trochu poplácat po stehýnku a už je roštěnka zaháknutá. Opravdu. No řekni, Marie, kdybys nebyla zadaná, určitě bys neodolala…”
Marie přimhouřila oči. “Viktore, zkus mě poplácat a já ti předvedu boční úder z čelního postavení vedený pravou rukou. Tě zaháknu, že budeš koukat.”

“Kolektivní hluchota v poezii nastává, když společnost nenaslouchá sdělení básníků,” řekl mladý spisovatel.
“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší…” pronesla Múza zasněně.
Mladík se prudce posadil a zíral na ni s otevřenou pusou.
“Co?” zeptala se vyjukaně.
“Jak je to dál?”
“Já… Já nevím ani co to je.”
“Marie, no tak, jak je to dál?" naléhal. "I když jsou jiní k němu hluší…”
Múza zavřela oči. “Rytmus srdce jsou noty písně... jež vede ke splynutí…” zamračila se. “Uší?” Zeptala se nechápavě.
“Marie!” výskl, chytil ji kolem pasu a zatočil s ní. “Ty se rozvzpomínáš!”

Marie seděla v tureckém sedu na gauči a mračila se na desky svého poznámkového bloku.
“Copak ti ten nebohý zápisník udělal?” zeptal se mladý spisovatel.
Podívala se na něj a evidentně zvažovala odpověď.
“Nemluví se mnou,” řekla neochotně.
“A měl by?” zajímal se.
Znovu se zamračila a pokrčila ramenem.
“Jo? Asi? Nevím, něco… Něco je jinak.“ Zavrtěla hlavou. “Nebo jsem prostě jen moc velká cíťa a mám emoce v kýblu... Třeba mě skutečně měli poslat na psychiatrii.”
“Na psychiatrii určitě nepatříš,” řekl Filip rozhodně, načež do ní žďuchnul a spiklenecky se usmál. “Ale o mluvícím bloku jim radši říkat nebudeme.”

“Jak bylo na kurzu kreslení?” zeptal se mladý spisovatel.
“Báječně! Dokončila jsem své první dílko,” řekla Marie nadšeně a vyndala z desek obrázek.
Byla na něm ženská postava omotaná dlouhým květinovým řetězem.
“Povíš mi k němu něco?” vybídl ji.
Marie zvážněla. “Nazvala jsem jej řetězy svobody. Někdy může být příliš svobody svazující…”
“Jako když člověk ztratí paměť,” doplnil opatrně.
“Přesně tak. Když ztratíme paměť, kdo vlastně jsme?”
“Jsme to pořád my,” odvětil pevně. “I kdybychom zapomněli úplně všechno, vesmír si to bude pamatovat za nás.”
“Opravdu?” zeptala se nadějně.
“Opravdu.” Políbil ji na spánek. “Mám to z velice důvěryhodného zdroje.”

Probrala jej urputná bolest na hrudi, následovaná záchvatem kašle.
“Počkejte, nabírá vědomí. Kašle, ale dýchá sám. Hej, mladíku…”
Mladý spisovatel otevřel oči. Vedle něj klečela zhruba padesátiletá žena v mokrém běžeckém úboru.
“Co se…” začal a pokusil se zvednout.
Bolest jej složila zpět na chladnou zem.
“Ležte, proboha, asi jsem vám tou resuscitací zlomila pár žeber. Viděla jsem, jak jste ztratil vědomí. Málem jste se utopil. Jak se jmenujete?”
“Já… Filip. Filip Kopr.”
“Jo, komunikuje,” řekla žena do telefonu. “Už jedou. Uf. Mám dnes sice půst, ale po tomhle budu potřebovat panáka.”
“Mar-” Záchvat kašle.
“Prosím?”
“Marie… Musím vidět Marii.”

Rozednívalo se. Mladý spisovatel stál na břehu řeky, za zády převis pod kterým se před víc jak rokem probudila Marie. Stejné místo, na kterém ji předevčírem našli v bezvědomí.
“Mezi dnem a nocí, vědomím a nevědomím, bděním a sněním, tam se stírají hranice mezi světy,” sdělila mu v nemocnici Múzy sestřička Smíření. “Tam se probouzejí síly působící v pozadí, skryté za skutečností.”
Sundal si boty, vyhrnul si kalhoty a vstoupil do řeky, jak mu velel instinkt. Studená voda mu sahala po kolena. Zavřel oči.
“Dostanu ji zpátky," procedil mezi zuby. "I kdybych si pro ni měl dojít.”
Výdech, nádech… Tma.

“Petře, ona si nevzala nic! Klíče, boty, nic!” Mladý spisovatel křečovitě svíral telefon. “Obvolal jsem nemocnice, navštívil její oblíbená místa. Bez úspěchu. Byl jsem na policii. Prý spustí pátrání, ale to bylo před třema hodinama a nikdo mi nic neřekne!”
“Bráško, uklidni se,” řekl pevně Petr. “Panikou jí nepomůžeš. Kamarád Radek, ten co organizoval lov na manžela na mojí rozlučce se svobodou, pracuje na dispečinku, poptám se.”

Telefon.
“Ano, Petře?”
“Bráško, našli ji. Detaily nevím, posílám adresu.”

Byl kousek od nemocnice, když obdržel notifikaci z novinového serveru.
Mladá žena byla v ranních hodinách nalezena v bezvědomí u řeky...
“Oh, Marie...”