Originální

Se směsicí respektu a opovržení potěžkala zbraň. Táta měl pravdu, jeho 357-Magnum nebyla bouchačka pro holčičky. Teď ale musela jednat rychle a bez rozmyslu, než ji přejde odhodlání.
Simon na ni čekal u domovních dveří.
„Nemysli si, že nevím, co se chystáš udělat,“ poznamenal docela lhostejně.
Krátce zavřela oči a snažila se nemyslet vůbec na nic, aby potlačila slzy. Pak zavedla Simona na kraj lesa.
„Je na čase s tímhle definitivně skoncovat.“
Na její slova se jen pousmál a objal ji.
„Blázínku,“ zašeptal jí do vlasů.
Vší silou ho odstrčila, až se oba zapotáceli…
A potom svého imaginárního přítele zastřelila.

Slyšeli jste to? To třísknutí opravdu nešlo přeslechnout! Zase nějaká z prdu kulička, co?! Ten náš Starej si zkrátka nedá pokoj! Počkej, až tebe popadnou vrtošivé choutky, s chutí ti to připomenu. Myslíš to, jak jsem posledně popad pár zelných antének a šel strašit děti? Jen kdyby nám těmi „metropolemi“ aspoň neznečišťovali oběžnou dráhu. Zas sem budou posílat vlajkonoše a pateticky žvanit o velkých krocích pro lidstvo. Coby trilobitům jim to slušelo mnohem líp. Vesmír je nekonečný dost, hned zítra se můžem přestěhovat. Navrhuji je přečůrat, všichni půjdou sami a dobrovolně.
Toho dne se zespoda ozvalo: „Máňo, vem deštník, chčije!“

Zrodil jsem se prakticky z ničeho. Jenom z trochy vody a práce lidských rukou. Potom jsem své stvořitele dokonce i uviděl. Darovali mi uhelné oči. Vlastně byli menší, než jsem předpokládal. Ten nejmenší človíček mi sahal ani ne po vrcholek druhé koule. Ještě mě ozdobit, do jedné ruky metlu, na druhou mi jiný z človíčků věnoval rukavici, na hlavu mi holčička s copánky položila krásný klobouk. Pak se usmáli a rozutekli.
Stál jsem v zahradě celou zimu. Na jaře jsem se rozpustil, zůstaly jen klobouk a rukavice volně pohozené v křoví.
Ale to nevadí. S prvním sněhem se zrodím zase.

Existuje tisíc a jedna možnost, jak může vypadat klaun. Stejně tolik je míst, kde ho můžete potkat: v cirkuse, v obchodních centrech, v divadle, v kině, v omalovánkách… V každém koutě, kam jen lidské oko dohlédne - a nejen tam -, je možné najít stvoření tajemné, děsivé, s nepřítomným výrazem a očima, které vidí. Filip jim nevěřil, a přesto ho přitahovali.
Když vešel do postranní chodby, ze které číšníci-klauni před chvíli vynesli všechno jídlo, nezaváhal. Nabělený obličej, černá slza pod levým okem, černě zvýrazněné rty, klobouk laškovně posazený na stranu. Žádný podnos s dezerty. Jen slibující úsměv a pohled očí, které vědí.

S trhnutím se probudila. Za oknem zářil měsíc, příliš silně... Zase ten stejný sen, zase ty stejné vzpomínky... Setřela si ledovou slzu z tváře. Nemohla vyhnat ten obraz z hlavy. Tělo zahalené do sněhobílého saténu, tak krásné, tak dokonalé... Jen několik malých rudých skvrn, které ulpěly na tkanině, kříčí, že ten spící anděl již nikdy neprocitne. Pocit viny a strach, střídající se s ukrutnou vášní, která ji tenkrát pohltila, když ucítila jeho krev na svých rtech.
Vyšla na veradnu a zahleděla se na oblohu posetou hvězdami. Přemýšlela, jestli je vesmír dost nekonečný na to, aby mohla utéct sama před sebou.

Robbie vylezl ze spacáku a mrzutě sbalil svoje věci. Nehodlal u toho zatraceného šutru ani posnídat. Celou noc se mu zdály samé pitomosti. Sny o placatém světě na krunýři obrovské želvy by ještě bral. Ale ten o planetární soustavě krémových větrníků otáčejících se kolem dozlatova vypečené bábovky, nebo ten o světě v podobě gumové kachničky obývané houpacími koňmi...
Na tohle prostě vesmír není dost nekonečný.
Robbie si hodil tlumok na záda a vyrazil. Po menhiru se neohlédl. Kdyby to byl udělal, zřejmě by ho dost překvapil přibližně dvaceticentimetrový houpací koník, který se vynořil z pukliny a začal se poklidně pást.

Neomezený prostor. Někdy naše bezprostřední okolí, jindy vzdálená země, planeta kdesi v širém vesmíru nebo vybájená země. Vzdálenost nehraje roli, všechno leží na dosah ruky, přesto se občas to nejzajímavější skrývá v sousedství.
Neomezené cestování v čase. Současnost, různá období v minulosti i neprobádaná budoucnost.
Nespočet postav a osudů. Lidé, zvířata a všelijaké další bytosti. Nekonečné množství cest, po nichž se ubírají. Některé vedou přímo, jiné jsou křivolaké a těžko sledovatelné. I ze zdánlivě slepých uliček lze občas najít průchod. Hledání nových cest je velké dobrodružství.
Náš svět je možná nekonečný. Ale vesmír vytvářený fantazií tvůrců ho ještě dalece přesahuje.

Kdysi někde četla, že absolutní moc nad vesmírem mají jen dvě bytosti – Bůh a spisovatel. Rozhodují, kdo se kdy narodí, jaký prožije život a jak zemře. Bohem se stát nemohla. Proto si vybrala kariéru spisovatelky.
Celý život vymýšlela spletité příběhy a posouvala svoje postavy sem a tam po šachovnici života. Nikdy si neuvědomila, že zapomněla sama žít. Zůstala celou dobu na startovním poli a nevyužila možností, které jí reálný svět nabízel.
Vesmír byl tak nekonečný, jak si přála. Mohla do něj bez obav umístit všechny svoje imaginární světy a skrýt se v nich před bolestí a zklamáním z vlastního života.

O vesmíru vám můžu říct jen jedno – vážně má konec. Sedí tam človíček v houpacím křesle, a když se dostanete až k němu, dá vám lízátko, které vydrží věčně (i když ho cucáte každý den!), a turistickou známku s nápisem KONEC VESMÍRU. Uvaří vám čaj, který bude oslazený tak akorát, a také ho bude zajímat vaše vyprávění. Na oplátku vám poví spoustu neuvěřitelných věcí o životě.
A o tom, že má smysl.
Potom vás pošle zpátky domů. A když se vám nebude chtít, pošeptá vám, co se skrývá v té husté tmě za jeho křeslem.
A to zatím přesvědčilo každého.

„Au,“ vykřikla ta větší s dlouhým ohonem. „Kam letíš, slepejši?“
„Co je ti do toho, stará škatule,“ odsekla ta menší a zjevně mladší.
„Jak to se mnou mluvíš, drzý skrčku?“ zasyčela ta větší. „Koukej odpovědět - kam se řítíš?“
„Támhle,“ broukla menší. „Pohrát si s tou modrou kuličkou.“
„Na to zapomeň,“ zajiskřila vztekle ta větší. „Ta je moje. Žijou na ní takoví milí tvorečkové, vždycky se na mě těší, dali mi i jméno.“
„Příště ti to nandám!“
„To sotva,“ ušklíbla se Halleyova kometa na tu s parabolickou dráhou. „Vesmír je dost nekonečný na to, abychom se my dvě už nikdy nepotkaly.“