Originální

Fandom: originální, i když někde hluboka asi bude inspirace Proměnami
Poznámka: technicky vzato je to asi femslash
Přišlo jaro. Lesní tóny se osmělují. Ptáci pokřikují. Brzo se rozednívá.
Myslím na ni. Bouře tančí. Vlaštovky ve větru poletují. Světlo se rozprostírá.
Stojím sama. Větve skřípějí. Cévy se roztahují. Míza vzlíná.
Je to dávno. Roky utíkají. Vrásky se mi prohlubují. Možná nevzpomíná.
Vzpomínám. Pořád mi voní. Květy se chvějí. Nános času se stírá.
Chci zpátky. V nebi se odvrací. V pekle se smějí. Nikdo neodpovídá.
Přišlo jaro. Květy se rozvíjejí. Včely už létají. Naděje neumírá.
V náhlém poryvu přenese vítr špetku pylu z pokroucené jabloně na sousední hrušeň. Stojí tu obě už dlouho. Jejich větve se zatím nikdy nedotkly.

Fandom: Originální, pochopí asi jen Kleio a Lejdynka, pardon. ;) Ostatní si z toho vemte, co chcete, berte to jako báseň v próze. :D
„Tadyhle tomu do vínku… co mu dáme… krátké vlasy mu budou slušet, hnědé, k tomu trochu inteligence… hodný bude… Teď ještě upravit šatičky, přišít očíčka a vycpat.
Ten tady… tak pro změnu dlouhé vlasy, plavé, a bude takový… elfí, jak tomu s oblibou říkají. Knoflíčky nějaké do zelena… tady je, mrška, haha.
Proč mám dojem, že se pořád opakuju, jeden jako druhý, žádná sranda. Ale nemůžu to s tou škodolibostí přehánět, to by pak bylo moc nápadné.
Ale co si takhle zaexperimentovat… Tenhle bude jiný. Trochu dozrzava…. Délka… hezky oškubat, kratší, delší, kratší, delší… A pak kdo je tu blázen.“

speciální teorie relativity
Jsem Lorentzie Albertina Minkowská. Když se zastavíte a seznámíte se se mnou, uvidíte, že mám překrásné, dlouhatánské vlasy. Jsem také nesmírně chytrá a dokážu bleskurychle zodpovědět i nejtěžší otázku, sebezapeklitější hádanku vyřeším prakticky okamžitě.
Jsem navíc i velkou hrdinkou. Umím se pohybovat skoro rychlostí světla a s neobyčejnou razancí napravuji všechny křivdy a bezpráví, které se kde udějí. Samozřejmě vždy úspěšně.
V akci si ovšem mých krásných dlouhých vlasů všimnout nemůžete. Dokonce ani doba, než rozpletu složitý problém, se vám nebude zdát tak krátká.
Jsem totiž tak rychlá, že když se rozběhnu, můžete vnímat jen kontrahované délky a dilatovaný čas.

Probudil jsem se a měl pocit jako by mi v noci udělal slon africký důkladnou masáž celého těla. Oči mě pálily, v ústech jsem měl horší podnebí než na Sahaře a když jsem otočil hlavou, krční páteří mi projela ostrá bolest. Ne nadarmo se říká, že těžká jsou rána opilcova. Ale tohle bylo jedno z těch lepších, jelikož jsem s jistotou poznával svůj byt. Poškrábal jsem se na ulepeném stehně. Zdá se, že tohle byla divoká noc. Ale s kým? Nechal jsem to být a postavil se. Na nočním stolku jsem něco zahlédl. Třicet stříbrných mincí? To jsem levná kurva.

Poznámka: očividně napsáno v cizím jazyce - nejsem si jistá, zda to neodporuje pravidlům (doufám, že ne)
I said, "Go, and be happy
but remember (you know
well) whom you leave shackled by love
~ Sappho (překlad Mary Barnard)
White is the color of innocence, they say. She veils her face and feels far away; over there white means loss and mourning.
A double consent bounces off the walls – this is the best day of your life! The walls are closing in as he grasps her hand.
Her fingers tremble under the weight of the diamond-studded ring – how beautiful! The most beautiful shackle you will ever find.
He pries her apart, oh sweet virgin! If only you knew there are other ways of loving than the one they claim is right.
But it’s too late; the Greek poetess cries.

V mé mysli femslash, ale klidně to může být i het. Není specifikováno. :D
Vzhlédla. Po nebi se klenula téměř ukázková duha. Alespoň něco, když celé dny počasí blázní: slunce, přeháňky, hvězdy, vítr, dokonce bouřka, slunce… Tohle aprílové počasí už jí pomalu dohánělo k šílenství.
Říká se, že na konci duhy se skrývá poklad. Jak asi vypadá? A vůbec, kdo to tvrdí? Vždyť konce duhy stejně nikdo nedohlédne a ani se tam nedostane. A každý vidí konec duhy někde jinde, podle toho, kde zrovna stojí.
Rozhlédla se. A nemá kdosi daleko třeba pocit, že ta duha končí u ní? Nebyl by tu někde ten poklad?
„Ahoj! Mám tě!“
Zezadu ji objal pár hřejivých rukou.

Ve starém hrníčku to zacinkalo a vzápětí z něj ulétl další úlomek, jak s ním Ondra nešetrně třísknul o zem.
„No tak, ukaž, co schováváš…“
Ruce se mu třásly a tělo jako by nebylo jeho… raději z toho vinil alkohol, hodně alkoholu. Pomalu nadzdvihnul hrníček… Tři.
Co tu vlastně dělá? Proč tu jenom je? Vždyť Daniela ani nezná, ne doopravdy, vídal ho jenom na přednáškách a sem tam mu řekl „ahoj“…
Jedna černá tečka, skvrna na jeho čistém životě. A dvě tečky vedle sebe... To znamenalo tři kusy oblečení dolů.
Daniel mu pomalu stáhl jeden, poslední.
„Dva polibky jako bonus…“