Originální

Poznámka: Moje spolubydlící děkuje navrhovateli tématu. Profesor si celý včerejší večer zpívala: „Proč bychom se netěšili, když nám Pámbu rybu dal, když nám Pámbu jesetera dal.“
---
Jsou chvíle, kdy se čas zastaví. Chvíle, kdy zapomenu, že mám spoustu práce. Chvíle, kdy si přeji rozplynout se s vodou a odplavat někam pryč.
Takové, jako byl můj poslední volný den. Slunce svítilo, foukal jemný vánek a já mu s úsměvem nastavila tvář.
Nikdo mě neviděl. Všichni už odešli, jenom já se opírala o stříbrnou octavii, dřímala a vzpomínala na nádherné jesetery.
Něžné prsty větru prokluzovaly temnými prameny rozpuštěných vlasů a odlétaly zanechávajíc mne toužící po věcech, které se nevrací.
Voda v rybníčcích odrážela sluneční paprsky, bílé bubliny kyslíku proplouvaly vlnami…
Na líhni výzkumného ústavu vládl klid a mír.

Poznámka: Omlouvám se za poněkud drastickou metodu. :)
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože to vypadá, že prší.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se krásně leskne.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Na kvítečkách se usadila rosa.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je ráno.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože teď je zahrada nejkrásnější.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Nemusím přemýšlet.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Protože něco nedává smysl.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se to jmenuje zlatice, ale nikdo tomu tak neříká.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože pravý zlatý déšť na zahradě nebývá.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je jedovatý.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože jinak bys teď neměl štědřenec na hraní!!

První věc, kterou se v tomhle domě naučíte, je neptat se. Jenže tohle už VÁŽNĚ přehnali...
Chvilku trvalo, než tu věc vypáčila z rododendronů na světlo Boží. Byla navlhlá. V krempě zel zubatý oblouk. A lékárník byl od včerejška pohřešován.
Vtrhla do salonu a výmluvně zamávala předmětem doličným.
Dvojčata vzhlédla. Richard se omluvně ušklíbl a pokynul jí jehelcem. Stehů na bratrově kotníku rychle přibývalo.
"Podívej," řekl Andrew, "včera ráno tu byl trochu zmatek, a ... já se obávám, že nám musely proklouznout do zahrady."
Alžběta tiše proklela vlastní představivost. Nenakouknout pod gauč bylo mimořádně těžké.
Ponožky potichoučku předly. Vypadaly poněkud přežraně.

Cvak!
Čepel vystřelovacího nože vyskočila a jeho majitel se vrhnul do akce.
„Páni!“
Z křoví doslova svítil klobouk macatého hřibu.
Znát svá místa se vyplatí, pomyslel si šťastný houbař.
Opatrně pokleknul a sklonil se nad houbou.
Zvláštní.
Půda kolem byla jakoby rozrytá. Naklonil se blíž, připravený svůj úlovek vyloupnout ze země, když tu se země rozevřela a vyrazily z ní bělavé šlahouny.
Když konečně uvěřil, že se to děje doopravdy, začal křičet. Ale už bylo pozdě. Už neutekl.
Během chvilky bylo po všem.
Z křoví doslova svítil klobouk macatého hřibu.
Vypadal o něco větší.
Jojo, znát svá místa se vyplatí...

„Mám takový dojem, že jsem s nápady lidově řečeno v koncích, omluvte to výrazivo, drahý příteli.“ Spisovatel se zoufale chytil za hlavu a znovu začmáral napsaná slova.
„Nevzdávejte to, Karle. Máte to v hlavě, já to vím.“ Skladatel povzbuzoval. V mysli mu bouřily hudební náměty, ale slova vázla.
„Nechápu, co tím wagnerismem mysleli, hlupáci nadutí. A takový krásný kus jsme dohromady stvořili.“ Spisovatel si povzdechl.
„Chtějí národního ducha, Karle,“ skladatel rozhazoval rukama a začal pobrukovat nový nápad.
„Chtějí se bavit, Bedřichu, vážná témata nikoho ne-ne-nezajímají,“ zadrhl se Karel a kýchl.
„Karle! Jste geniální!“ vykřikl Bedřich.
„Co kdybychom nechali Vaška koktat?“

Přečetla jsem si další článek v novinách - Politici plánují univerzální sazbu daně: 19 procent téměř na všechno. To je od nich hezké, pomyslela jsem si. Tenhle rok se s reformami roztrhl pytel. Poprvé státní maturita, zdanění příspěvku u stavebního spoření padesáti procenty, zrušení porodného a další reformy, které člověku vezmou peníze. Makej člověče, ať z tebe ten stát něco má. Chceš byt – vem si hypotéku a plať do důchodu jak mourovatý, chceš jíst, klidně, ale zaplať vyšší daň, chceš děti – tak si je měj, ale my ti nedáme nic. Jojo, proč bychom se netěšili, když máme ten úžasný stát.

Poznámka: Nějak se rozjet musím. Aneb inspirace rozhovory s mladšími sourozenci. A ne, netuším, na co se těší :).
- Jasně, že se těším. To víš, že jo. A přestaň do mě rýpat...
- A poskakovat kolem.
- Neječ. Ostatní jsou na tebe tak akorát zvědaví.
- Když zmlkneš, koupím ti zmrzlinu.
- Jo, i šmoulovou. Ale buď konečně hodná.
- Nevím, jestli se vyrábí ze Šmoulíků. Nekoukej tolik na televizi.
- Co to zase děláš? Mlč!
- Přestaň natahovat...
- No tak...
- Když budeš hodná, dám ti... co budeš chtít.
- Slibuju.
- Opravdu. Na psí uši, na kočičí svědomí.
- Jestli tě co? Mluv v celých větách, jo?
- Ale ano.
- Moc.
- Taaakhle moc. A když jsi hodná holčička, tak ještě víc.
- Jasně, že se těším. To víš, že jo.

Fandom: Originální
Varování: Obsahuje klišé. :) Schválně, protože život je občas klišoidnější než fikce.
Poznámka: Navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno, O přednáčce psaní, Seminárka.
Na tuto drabble z května navazuje drabble (pravděpodobně odehrávající se v září): Grammatica.
„Hned jsem zpátky, počkej tu,“ zašeptal Daniel Ondrovi do ucha, jeho vlastní horký dech mu rozehřál tváře. Ondra se zachvěl.
Daniel se zvedl z prosluněné trávy utajeného petřínského svahu, skrýval se za nevzhledným staveništěm, a proto byl i na prvního máje opuštěný. Za zatáčkou se dal do běhu. Brzy našel, co hledal. Věděl, že tu rostou i mezi stromy.
Ondru uviděl ležet na břiše, hlavu měl skloněnou nad knihou. V ruce držel tužku a snad na každém řádku cosi podtrhával.
„Vydržíš odstavec?“ zavrněl Ondra.
„Mmm.“ Daniel se něčím měkkým dotkl jeho vlasů.
Pomalu zavíral knížku.
Daniel mu podával fialový tulipán.