Originální

Poznámka: Sice si to asi nikdy nepřečte, ale ráda bych tohle drabble věnovala Tomovi (Ministr dopravy a dolevy). Už jenom proto, že je a je sakra skvělý!
Michal si nechápavě držel červenou tvář. Natahoval k pláči.
„Už to nikdy nedělej, jasný?!“ hrozil otec a zabavil mu panenku v krajkových šatečkách.
Michal cítil, jak ho pálí oči.
***
Když ho chytili, nadávali. Bili ho a kopali. Nikdy jim nedopřál tu radost, aby ho viděli brečet.
Za pár let se naučil bránit.
***
Štěpán mu občas říkal, že příliš zatrpknul. Možná měl pravdu. Nechápal, jak může Štěpán brečet u hloupého romantického filmu.
***
Zadíval se na dveře a pořádně si prohlédl jmenovku. Michal Jančík – Štěpán Rak
S rozklepanýma rukama odemkl a stulil se Štěpánovi do náruče.
Kvůli některým věcem se plakat vyplatí.

Nejhorší rok mého života.
Zemřela mi matka. Ztratil jsem otce a bratr mě nenávidí.
Vyhodili mě z práce. Opustila mě žena. Děti se mnou nechtějí mluvit.
Topím se v dluzích. Zabavili mi všechny věci. Vyhodili mě z bytu.
Stojím na skále a koukám do hloubky pod sebou. Samé stromy, kamení a tvrdá, chladná půda.
Vzpomínám si na jeden slunečný den, vidím před sebou usměvavou matčinu tvář a v uších mi zní její melodický hlas. „No tak, Péťo, to bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré. Neplakej, kluci přeci nepláčou.“
Tak proč teď stojím na skále a po tvářích mi tečou slzy?

Poznámka: Min. 15+, ale spíš 18+! Slash.
Říkají, že duha nemá konec.
Sedím na baru, pod duhovou vlajkou, v bílé záři reflektoru.
Říkal, že zdrojem světla jsou oči.
Celý večer upírá své tmavé oči na mě.
Říkají, že paprsky světla se lámou.
U sebe mě zkušeně ohne o jídelní stůl.
Říkali, že světlo je vlnění.
Vykřiknu, když se vášnivě stane mojí součástí.
Říkali, že světlo jsou částice.
Hlava se mi točí, obraz rozmazává.
Říkají, že rychlost světla v médiu je menší než…!
Snažím se zadržet dech, který ze mě ihned zase vyrazí.
Říkají, že rychlost světla ve vakuu je největší.
Jsem sám. Plynu prostorem. Hotový a nehybný.

„Pudy a zase jen ty pudy. Není to pro život trošku málo?“ Žák svému Velkému učiteli naslouchal s posvátnou hrůzou. Ano, ten člověk měl naprostou pravdu. Pořád samé boží tělo a božská láska a ve výsledku nic menšího než nestřídmost a požitek při obžerství a rozsévání genů. Jedno se kamufluje jako snaha o zachování lidského rodu a druhé coby nezbytné životní potřeby pro přežití. „Sám vidíš, učedníku, že zde v kláštěře nepotřebujeme ani jedno. Jsme schopni dosáhnout takového meditativního stavu, při kterém nám všechna laciná pozlátka zůstávají odepřena, aniž bychom tím utrpěli sebemenší škodu.“ Učedník se začínal mírně ošívat. Sutana jej najednou škrtila a po tváři mu stékal pot. V klášteře vyrůstal odmalička. Co je to hlad, to věděl, ale láska? Konečně…dnes v noci se to má dozvědět. Mniši sice byli soběstační, ale strkat svoje posvátné ruce do klozetu se jim příliš nechtělo. Uklizečka byla podle mladíkova soudu ta nejhezčí žena, kterou kdy spatřil. Co na tom, že jí obličej hyzdily bradavice a pár vrásek. Jeho nová lektorka si s ním dnes domluvila schůzku a on tajně doufal, že Učitel zase bude celou noc rozjímat, jak ctnostně nazýval své tajné noční výpravy za světskými neřestmi, před kterými mladíka právě varoval.

„... a tady máme srdce. Jak nám pěkně hopká...“ demonstroval Petr svým kolegům vlastnosti věrného gumového modelu, ale vtipné to přišlo asi jenom jemu.
„Jako malej,“ zhodnotila ho Klára. Už byla na odchodu.
„Jdeš?“ zeptala se Marka.
„Za chvilku.“
Ještě pitval.
„Tady jsem je nechal!“ objevil Petr na pitevním stole balíček cigaret.
„V pitevně se nekouří,“ upozornil ho Marek.
Věděl, že to Petr udělá naschvál. Demonstrativně si zapálí.
Opustil pitevnu a práskl za sebou dveřmi.
Cigarety škodí zdraví.
Zvlášť tyhle.
Obsahují totiž malilinko víc kyanovodíku, než je běžné.
Marek to věděl. Strávil s nimi (a kyanovodíkem) celkem dlouhou dobu v laboratoři...

Gabika pracovala ako dispečerka na útulku ešte len pár dní a vo chvíľach ako táto si hovorila, načo tam vôbec liezla. Bolo pár minút pred koncom smeny, nesedel jej počet zvierat, na stole mala hromadu papierov a ešte ju vyrušoval kolega svojím táraním.
„... práve v tejto miestnosti bývala pitevňa. Raz tu pitvali jednu ženskú zaživa. Umrela pri tom a odvtedy tu straší. Volala sa Klára.“
Gabika bola rada, keď vypadol.
Po hodine mala všetko hotové a chystala sa k odchodu.
„Klára, to určite,“ pomyslela si. Zrazu jej po chrbte prebehli zimomriavky: pri kotercoch čosi zaškrípalo a všetci psi začali vyť.

Něco mě k tobě odjakživa táhlo. Možná to byl masochismus, možná v tom má prsty pedofilie, nebo třeba něco, co bys ty nazval maniodepresivní psychózou. Tak se nějak stalo, že jsem se v patnácti zamilovala do třináctiletého kluka – konkrétně do svého nejlepšího kamaráda.
Asi by se nad těmi negativy dalo mávnout rukou, jenže to bych nebyla já. Rozhodla jsem se počkat a nejprve upřímnost svých citů prozkoumat, abych se neztrapnila kvůli nějakým navsugerovaným přeludům. Měla jsem strach, že zničím naše… přátelství. (Dá se tohle vůbec nazvat přátelstvím?)
Jenže…
Tak dlouho jsem se pitvala ve své lásce, až jsem ji zabila.

Pod palcovým titulkem na přední straně novin stálo:
„Vědci učinili revoluční objev! Peklo existuje! Hluboko pod základy starého rodinného domu v Uherském Brodě bylo nalezeno tlející lidské tělo obsahující pozůstatek rohů a ocasu. Nález se okamžitě stal předmětem zkoumání. Právě dnes probíhá pitva, která má za úkol ověřit pravost těla a jeho stáří. Náboženští fanatici hlásají příchod apokalypsy!“
Pitevní sál byl pečlivě hlídaný. Dovnitř nesměla proniknout ani jediná moucha. Proto trvalo několik dlouhých hodin, než vyšla najevo ta příšerná skutečnost.
„Čert nikdy nespí,“ ušklíbl se teď už dokonale regenerovaný „nález“, než luskl prsty a zmizel ze sálu plného mrtvých doktorů.

Ohromný zmítající se pytel dopadl s tupým žuchnutím na pitevní stůl. Člověk, který ho tam odhodil, si otřel pot z čela, procvičil namožená ramena a rozhlédl se kolem sebe. Tamhleta palička by šla použít, hele, tady je skalpel, prima. Rozvázal uzlík na pytli, a jakmile se objevila hlava, udeřil. Výborně, jednou ranou, teď rychle rozřezat. Musí téct tolik krve? Vtom se rozletěly dveře a objevil se MUDr. Vopršálek. „Patočko, vy jste vrátný, co děláte na pitevně?“ Zkroušený pohled, a pak: „Manželka chce dělat večer řízky, jitrnice a jelita. Jenom by mě zajímalo, kterýho blba napadlo dát do tomboly živé prase...“

Věděl to. Pokaždé věděl, že jsou mrtví. Ale stejně si byl vždycky jistý, že jej přes zavřená víčka pozorují a přes bezvládností semknuté rty na něj bezhlese křičí, aby přestal. Věděl však, že přestat nemůže. A pak se to jednou stalo.
Přelomil několik žeber a pustil se do separace, když se najednou její oči otevřely a za nimi byla čirá hrůza a někde pod tím mrtvá prázdnota. Prostorem se rozlehlo bušení, silné a rychlé, až mu zalehly uši. Pak jí z úst unikl jen tichý sykot a najednou jej objaly chladné ruce a vtáhly ho do tísnivé temnoty. Bušení ustalo.