Autorův výběr 2020

Táta s mámou to nějak popletli.
Já seděla s pusou dokořán vedle rýsovacího prkna a poslouchala tátovo vysvětlování o normách pro zavěšení izolátorů na sloupech vysokonapěťového vedení a nebo s ním diskutovala o logice posloupností pracovních operací při zhotovení krmítka pro sýkorky.
Brácha šťastně v kuchyni hnětl těsto na koláče a nebo pekl křehké čajové banánky a linecké na vánoce. S mámou probrali uliční politiku i nákupy na příští týden.
Já se to vaření a pečení nakonec doučila.
Ale bráškovi ta ženská role nějak zůstala.
Když jej, pro jinou love, opustila žena, dokázal se sám postarat a vychovat svoje děti.

Pomáhat a chránit znělo z policejní porady,
pár přítomných vyjádřilo ke své práci výhrady.

"Mám tu dělat zápisy a zatím..." kdosi kňourá,
"šéfové mě používaj jako uchošťoura."

"O razii u bezďáků jistě víte z doslechu,
po šichtě mám ještě melouch u majora v pelechu."

"Děláš práci všeho druhu, asi ti to láme tuhu,
politoval kdosi tužku. I pouta maj pěknou fušku -
- na smrdutých zápěstích i ve službičkách lásky,
nejtěžší je ale šichta pro výplatní pásky.
Tohle vůbec není k žití,
přináším prý čísla k zblití.
Vlčí vytí ozývá se z policejních hrdel,
když si se mnou na služebně vytírají... (B) "

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

Myslela jsem si, že tě znám. Že poznám, jak se zrovna cítíš, jestli jsi smutný nebo veselý, i když to téměř nedáváš najevo. Každý tvůj pocit byl jako naladěná struna, která se rozezní a já poznám její tón.
Bylo krásné poslouchat zvuky tvých tónů, jak vytváří neslyšnou hudbu, která rozechvívala mé srdce. Každou nepatrnou změnu jsem vycítila, každým vláknem nervů ji registrovala. Bylo to jako cítit svěží vánek a hřejivé sluneční paprsky.

Proč už nic necítím? Utichly snad ty struny v tobě, že jejich hudba není slyšet? Ne. Tvá hudba zní dále, ale už to nejsem já, kdo ji slyší.

Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.

Mladý muž ležel v trávě a sledoval oblohu.
„Kdybys mohl něco změnit,“ obrátil se na Společníka, „začít od začátku, všechno předělat - udělal bys to?“
Starší se usmál. Smutně. „Změnit - a neztratit Tě?“
Přikývnutí.
„Ne. Vím, že bych mohl, ale ne.“
Syn se usmál. „Hodně by se tím zničilo...“
„Ano. Svět by byl lepší, ale kolik dobra by pro něj skončilo v zapomnění? Představa, kolik svíček by muselo být uhašeno pro oheň... Dusí mě.“
„Tolik je máš rád?“
Jeho úsměv byl jako čistý vánek.
„Tolik mám rád to dobré, co jsi jim dal.“
Stiskl mu ruku.
„Jejich svíčky... planou silně, Tati.“

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Prádlo se vybělí, ale co činy?
Jako prostěradla rozhozená na trávě,
na velké ploše rozhozené sny.
Slunce je spolehlivě vysuší.
Myšlenky pleskají jako pedes plani.
Rozum se podobá lani.
Ploché názory ho vytáčí.
Vývrtka prolétla hrdlem, míří k zemi.
Na svět se nedá dívat plošně.
Točí se ve spirále smrti.
I jeho myšlenky se točí ve spirále.
Motor škytá jako miminko promodralé chladem.
Čeká ho držkopád?
Obloha se točí.
Hlava se točí.
Selže-li motor, zatlačí mu oči.
Kola se zastaví.
Dal se na plochou dráhu.
Obdiv se zhroutil.
Zděšení cloumá davem.
Všichni ztuhli, ne však mrazem.
Rozpaky padají na zem.

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.