Linka 205

Autobusem sjedou na Podhoří a dáma s kloboukem hned zamíří ke stánku.
„Jdeme na zmlzlinu? Babí, že jo, plosím,“ vycítí Julinka okamžitě příležitost.
„Zmrzlinu? V tomhle počasí? Jdeme zpovídat svědky!“

Když o pár minut později odchází, nejsou sice o moc moudřejší, ale holčička vítězoslavně svírá kornoutek.
„Bolůvkovou mám nejladši, tahleta má úplně stejnou balvu jako křídla toho motýlka, co jsem ho včela kleslila,“ vypráví Julinka a babička poslušně přikyvuje. Mezitím v dlaních obrací vrácenou minci. Panna, orel. Doprava, doleva.
„Kam vyrazíme dál, Juli?“
„Lodičkou!“
Žena přikývne, vlastně proč ne? Někde začít musí... a ona měla pro přívozy vždycky trochu slabost.

Vážená paní, vážený pane,
rád bych tímto reagoval na nabídku zaměstnání uveřejněnou na webu Dopravního podniku hlavního města Prahy. Vaše nabídka mě oslovila a věřím, že bych mohl být vhodným kandidátem na tuto pozici.
Jsem vyučen v oboru mechanik opravář motorových vozidel, mám platné řidičské oprávnění skupiny D a také průkaz profesní způsobilosti řidiče. V posledních čtyřech letech jsem pracoval jako řidič autobusu v Dopravním podniku měst Chomutova a Jirkova.
Jsem komunikativní a spolehlivý, práce řidiče je pro mě posláním i každodenní výzvou.
Pokud Vás můj životopis zaujme, rád se dostavím na osobní pohovor.
S přáním pěkného dne
Luboš Novák

Prochází kolem točny a babička Julince vypráví o svém pátrání. Najednou k nim zamíří jeden z nedaleko stojících řidičů.
„Dobrej. Promiňte, že se ptám, ale nejste vy náhodou ta paní z dvě stě pětky?“
Dáma s kloboukem překvapeně přikývne.
„Jitka povídala, že vás ráno vezla, tady je z toho hotová legenda.“
Paní se trochu zamračí. Pozornosti už si užila dost a spíš doufala, že bude brzy zapomenuta, ale třeba by se to dalo využít...
„A nevíte náhodou, kam ten řidič zmizel?“
„My jsme se nikdy moc nebavili, ale naposled říkal něco o procházkách u Vltavy.“
Paní spokojeně přikývne.
„Juli, vyrážíme!“

„Babí!“
Hračky zůstanou zapomenuty a holčička nadšeně utíká za babičkou. O chvilku později už ruku v ruce odcházejí ze školky (celkem spořádaně, brankou - na přelézání plotů dáma s kloboukem nemá kondici).
Pomalu zamíří směrem k Botanické a Julinka mezitím nadšeně vypráví.
„Včela jsem namalovala motýlka! A taky jsem byla u paní doktolky a plý jsem zase vylostla!“
„Vážně? No vidíš to, já už se jenom zmenšuju.“
Holčička se zarazí.
„Takže budeš zase malinká?“
„Úplně ne. Jenom ohnutá.“
Julinka přikývne, i když jí to moc smysl nedává. Proč se nevyrábí ohnuté metry?
„A kam vlastně půjdeme? Domů?“
„Ne, vyrážíme za dobrodružstvím!“

„Mami, co tady prosím tě děláš?“
Dáma v klobouku překvapeně zamrká, pohlédne na dceru.
„Co tu děláš ty? Myslela jsem, že máš dneska volno.“
Policistka podrážděně zamává telefonem.
„Moderní technika dokáže divy, víš?“
Paní jen pokrčí rameny.

O něco později je spor urovnán, rozčilená maminka uklidněna a chlapec odvelen do školy. Jen dáma s kloboukem je s výsledkem silně nespokojená.
„Přišla jsem o posledního spojence!“
Dcera se na chvíli zamyslí.
„A co kdybys na odpoledne pohlídala Julinku? Můžeš ji vyzvednout ze školky a pak pro mě za mě klidně pokračovat v pátrání. Nebo se snad vlastní vnučka do týmu nepočítá?“

Dvě stě pětka byla vždycky moje oblíbená linka. Občas mám pocit, že v sobě skrývá to nejlepší i nejhorší z celého sídliště, jako by se někdo prostě nemohl rozhodnout, kterou stránku ukázat.
Točna ve Starých Bohnicích, malebné náměstíčko, otevřená hospoda a kostelík obklopený stromy. Sídliště, Zhořelecká, Krakov. Neforemný obchoďák, hned vedle farmářské trhy. Pazderky, Dunajecká. Vzácné kousky zeleně, Botanická zahrada, škola i dopravní hřiště. Podhajky, zdánlivě nekonečná ulice. Řepínská, Libeňská, dlouhá zeď léčebny. Čimický rybník, rozpadající se obchoďák s nejistým osudem. A pak najednou konec, další točna, výhled na pole a dráty elektrického vedení.
Chvilku vydechnout, otočit a jedeme znovu.

„Tak co s tím provedeme?“ obrátí se policista na matku. „Chcete podat trestní oznámení?“
„No to asi ne.“
„Ale chcete, abychom to vyřešili.“
„No to asi jo.“
Muž frustrovaně zavrčí, pak se s vypětím všech sil usměje. Začíná chápat, proč při nástupu trvali na psychotestech.
„Víte, tak to jsme trochu v patové situaci, takhle to u nás bohužel nefunguje.“
„Ale přece ji nemůžete nechat unášet děti!“
Unaveně přikývne, na chvíli zaváhá, ale pak zvedne telefon a vytočí známé číslo.
„Kláro? Vím, že teď nemáš službu, ale nemohla bys dorazit? Máme tady tvoji matku, asi se v tom důchodu fakt nudí.“

Policejní stanice je maličký nevýrazný domek, uvnitř jen pár zaměstnanců, ospale čekají na konec pracovní doby.
„Tak povídej,“ vybídne muž chlapce.
„No my jsme měli jet autobusem a vlastně jsme jím i jeli, ale jenom kousek, protože pak se ukázalo, že tam není ten pan řidič. Tedy ono se to ukázalo hned na začátku, ale pak jsme se domlouvali, co s tím uděláme. Jo a taky jsme ještě byli na hřišti a byl tam s námi pan doktor, ale ten pak musel do práce, aby z něj byl hrdina.“
„No nepovídej. A co škola?“
„Když ona tam je hrozná nuda...“

Dáma s kloboukem tiše sleduje rodinnou debatu a čeká, jak dopadne. Nemůže to být tak zlé, maminka je určitě chápavá a nepřipravila by ji o posledního spojence, že ne?
„To jako vážně? Seberete někde na ulici malýho kluka, nakecáte mu bůhvíco a pak ho taháte po sídlišti?“
Hm, dobře, může to být tak zlé.
„Byl to stav nouze!“ brání se, ale je to marné. Než se naděje, rozčílená matka jí vyhrožuje policií.
Tak to bude ještě veselo, pomyslí si dáma s kloboukem pobaveně a svižným krokem vyrazí směr Zhořelecká.
„Tak jdete, nebo jak? Chtěla jste to přece řešit na stanici.“

„Musím… musím jít za pacienty,“ vyhrne doktor rychle, než si to stihne rozmyslet. Hrdinství může mít víc podob a dobrodružství čeká i za zavřenými dveřmi ordinace. Naposled se usměje, zamává malému klukovi a přejde přes ulici.
Dáma s kloboukem nevěřícně zavrtí hlavou, kývne na chlapce a vyrazí ke zverimexu, když najednou-
„Honzíku!“
Chlapec se otočí. Chce zmizet, ale pronikavému pohledu maminky nejde uniknou.
„Jak to, že nejsi ve škole?“
Nervózně přešlápne, opatrně zamumlá: „Pomáhám jedné paní hledat pana řidiče, on se totiž ztratil.“
„Paní?“
„Tady té,“ kývne chlapec na dámu s kloboukem. „Je docela hodná. A umí mistrovsky ničit nepřátele!“