Ze života Piškota

Už jsem málem polykalo andělíčky, když jsem uslyšelo něčí vysoký hlas, stěžující si na ztrátu svých bot a druhý, který mu odpovídal.
„Povídám ti, moje boty jsou žluté s umělým peřím, ty se přece jen tak neztratí. Tady je jen jedna, tak mi sakra řekni, kde druhá do páru!" vysoký hlas ustal a já slyšelo jak někdo přichází blíž k řece, pak začal mluvit ten druhý.
„Uklidni se drahoušku, mám pocit, že tvoje druhá bota támhle plave, půjč si mé boty a chyť si ji.
Pak mě (nejspíš) vlastník vysokého hlasu v cizích botách vytáhl za nohu ven z vody.

Po chvíli padání jsem dopadlo do vody, chvíli se mi to celkem líbilo, připomínalo mi to doby, kdy jsem ještě plavalo ve vajíčku, jenže pak jsem si uvědomilo, že neumím plavat a to byl docela problém. Všechno moje peří nasálo vodu jak třídní houba na tabuli a začalo mě pomalu ale jistě stahovat ke dnu. Začalo jsem se bát o svůj život, ze všeho krásného, co se mi za tenhle výlet stalo, se najednou stal PŮST.

Pěkně prosím, pomozte pěknému, plavoucímu, potápějícímu, přihlouplému pípátku Piškotkovi.

Úpím, už umírám, uražené, úchvatné, úžasné.

Snažím se, svolávám SOS!

Támhle tancuje tapír, teď tonu!

Letělo jsem stylem křížence Spidermana a Batmana a ohromně si užívalo ten pocit, že jsem (už zase) nejlepší na světě.
Jak jsem tak letělo, snažilo jsem se rozpomenout, v čem všem jsem nejlepší, vzpomnělo jsem si na celých třicet věcí a tím si také připomnělo to, co mi jako jediné chybí... Obyčejný rozum.
Nejdřív jsem chtělo být smutné, pak naštvané, ale ani na jedno jsem teď zrovna nemělo čas, místo toho jsem si ještě samo od sebe nechalo patentovat svůj rozum, speciální rozum Piškotí.
Už mě začínala bolet křídla, tak jsem jimi přestalo mávat a užívalo si pocitu padajícího meteoritu.

Dnešní noc vážně nebyla klidná, probudilo jsem se celkem asi šestkrát a pokaždé prodělalo velký nervový šok. Oči všech namalovaných draků mi propalovaly peří vzteklým, krvežíznivým pohledem a jejich zlověstně pootevřené tlamy v kombinaci s dlouhými jakoby strupovitými těly mi na pocitu bezpečí moc nepomáhaly.
Ráno jsem rychle opustilo chrám a hned se mi udělalo o dost lépe. Rozhlédlo jsem se kolem sebe a spatřilo obrovitánskou horu, tyčící se nade mnou, byla úchvatná, plná zeleně a hrající všemi možnými barvami keřů, chrámů i květin, musím se tam dostat.
Jako by mi nějaké tajné síly pomohly, ale podařilo se mi vzlétnout.

Z jednoho parku jsem došlo do druhého, tam jsem vyhrabalo pár japonských žížal a zamířilo do centra. Čím dál od parku jsem šlo, tak tam bylo víc lidí a tím míň jsem věřilo, že se odsuď dostanu bez zlomeného vazu.
Nakonec jsem došlo k polorozbořenému barevnému chrámu, zvenčí vypadal docela veliký, ovšem vevnitř to byla komůrka leda tak pro jednoho člověka. Vevnitř byla zima a mrtvo, nikde nic, jen stěny zdobily obrázky draků.
Bylo to jako mrtvá schránka po krabovi poustevníčkovi, jako by ji krab už před dlouhou dobou opustil a od té doby se do ní nikdo jiný nepodíval.

Spokojeně jsem se slunilo na rudém mostku přes jezírko, když kolem mě najednou proběhla velmi zvláštní dvojice psů. První byl velký vlčák, urostlý svalnatý chlap, utíkající jako o závod před malou, viditelně navztekanou čivavou s růžovou mašlí kolem krku.
Uskočilo jsem stranou a málem spadlo do jezírka. Že by se pořádal lov na ženicha? pomyslelo jsem si...
No, asi ano, tuhle dvojici jsem za zbylý den potkalo ještě osmkrát a nebyl to moc veselý pohled, vlčákovi se únavou pletly nohy a jazykem luxoval zem, zatímco jeho lovkyně vypadala stále svěží.
Opustilo jsem park a litovalo ženicha.
Vyrazilo jsem směr svačina.

Když jsem se ráno probudilo pod rozkvetlou třešní, tak se už nic nezdálo tak hrozné jako večer, když mi bylo špatně a pak když jsem psalo ten dopis. Nematovalo jsem si sice jak jsem se dostalo na tohle místo, ale to mi nevadí.
Rozhlédlo jsem se kolem sebe a nestačilo žasnout, všude spousta moderních věcí, zvláštních lidí, krásných budov i poklidných chrámů nebo zelených parků.
Mělo jsem pocit jako by se ze mě stal motýl, kterého právě jeho pestrobarevná křídla zanesla do ještě pestrobarevnější krajiny, o které si ostatní můžou nechat jen zdát.
Šťastně jsem se rozeběhlo směrem k parku.

Milá maminko,
dostalo jsem se až do Japonska, je to vlastně to nejvíc, kam se asi kdo kdy z naší rodiny dostal a dostane. Nechci tím urazit své ostatní bratry a sestry, ale všem bylo přece jasné, že já mám na víc, než aby ze mě bylo kuře na paprice.
Ale už k věci...
Píšu ti proto, že ty jsi mě vždycky byla schopná tak dobře nakrmit, věř, teď mám hlad přímo obrovský a tak potřebuji tvou cennou pomoc.
Tak mi prosím pošli nějaké jídlo.
PS:
Nebuď tak smutná, já jsem (ještě pořád ale nevím ještě jak dlouho budu) naživu.

Vypletlo jsem se z davu Japonců a dostalo se do dalšího davu, prchalo jsem, ale nevědělo jsem kam mám jít...
Už dlouho jsem tak tak bloumalo a snažilo se zjistit, jak se dostat pryč, ale pak mi došly síly, dlouho jsem nic nejedlo, nepilo bylo mi vedro, a tak už jsem nedokázalo mezi těmi velkými nohami, co do mě každou chvíli vrážely jít dál.
Následující zážitek mi připomínal spíš hororovou scénu a já bylo hlavním trpitelem, motalo jsem se mezi nohami a nechávalo se nakopávat a když jsem se dostalo ven, bylo mi špatně.
Tenhle zážitek si vážně přeji zapomenout.

Všechno v pořádku, hlavou jsem narazilo do jednoho pospíchajícího pána, který si toho ani nevšiml. Po chvíli se mi zase začalo motat hlava, nejen z té omamné jarní třešňové vůně, ale i z toho, jak je všude tak moc lidí. Tentokrát jsem se tomu ubránilo a začalo přemýšlet, jak zařídit, aby se mi nemotala hlava a proč mají všichni to lidé na hlavě náhubky. Pak jsem to spojilo dohromady... No nejsem já geniální? Nosí to proto, aby se jim nemotala hlava.
"Nemá někdo náhubek navíc?" zakvokalo jsem z plných plic.
Japonci jsou sebranka, nikdo mi neodpověděl, všichni jen tupě zírali.