DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Ryko Niman sedí v sadu na Maurentu, drží za ruku svou Irenu a sleduje hrající si děti.
Král Simeon prochází zprávy z celé země a s potěšením shledává, že Tristenol prosperuje. Přes rameno mu nahlíží Camilla a Colin Gorlanovi.
Vedle hvězdy, která kdysi bývala Samuelem Antaresem, se rozzáří druhá.
Gormlaith se dívá do Yaranových očí a na moment má jistotu, že všechno dobře dopadne.
Nerisse Kleinové vítr čechrá vlasy a nad hlavou jí krouží wyverni.
Gabriel Kalmbach a Evangeline Robichaudová po letech odloučení vykročí bok po boku a při tom si jeden z druhého utahují.
Všechno je, jak má být.

Když vstoupila na půdu akademie, cítila bodavé pohledy a za zády výsměch.
"Slečno Deweyová, jste si jistá?" přeměřoval si ji velitel a koutky mu cukaly. Doylová byla dítě moře, ale co je tohle? Městská slečinka. Jemné ručičky. Prý na moře, haha.
Dali si za úkol ji zlomit. Doufali, že uteče v okamžiku, kdy její zlaté kadeře vezme příboj. Neutekla.
Přežila ponižování, tvrdý výcvik i proplakané noci. Vylezla do strážního koše, koupala se v soli a moře ji zocelilo.
"Kadet Philipa Deweyová, předstupte!"
Odcházela na své první umístění se vztyčenou hlavou.
Doylová byla možná první, ale Philipa bude první z mnoha.

"Kde se berou děti, mami?" zeptá se jednou Ledňáček.
"Všude možně, Ledňáčku, ale ty jsi z Kobylis," odpoví maminka a zamotá Ledňáčkovi hlavu. "Tam jsou totiž doktoři, kteří nám pomohli přivést tě k životu."
"Jakou cenu má život?" vyzvídá dál můj malý ptáček.
"Různou, většinou se nedá vyčíslit. Ten tvůj stál rok a půl léků a kontrol, padesát šest injekcí, týden zoufalé bolesti ze špatné stimulace, taky stál hodně krve a hodně slz, osm měsíců doufání a šest hodin kontrakcí, které tě málem o ten život zase připravily," vypočítává maminka.
"A co je to štěstí?" zajímá se zlatohlavý mudrlant.
"Ty."

Bylo jednou jedno Štěstí
Sedlo si v trávě u rozcestí
Přemýšlelo komu dobrou minci dáti
Koho má boháčem udělati
A tak to Štěstí
Co sedělo v trávě u rozcestí
Hloubalo, svou hlavičku si lámalo
Zda nebude pro někoho toho štěstí málo
Sedí si v trávě u rozcestí
Sedí si takhle milé Štěstí
Dumá a dumá, přemýšlí
Co si vše lidi vymýšlí
A tak to milé šťastné Štěstí
Co sedí v trávě u rozcestí
Myšlenka jak motýl k nebi letí
To je nápad! Dá lidem kupu dětí
A tak Štěstí
Usmívá se v trávě u rozcestí
Mamince a tatínku
Velikánskou pusinku

V hlubokém vesmíru se cosi stane. Ruka pozvedne artefakt z prachu mrtvé planety.
“Tohle mohl být průser. Znič to.”

Ráno na Zemi. Snídaně, tričko, kalhoty - ne nutně v tomhle pořadí - respirátor (ten vždycky naposled). Cesta do práce. Lidi civí, já taky - kdo je tu blázen? S respirátorem chodím jen já! Šílenci, co mor?
Kolega mává od cíga.
“Simtě, co blbneš?”
“Já? JÁ???”
“Jo. S tím hadrem na ksichtě. Jestli cosplayuješ Winter Soldiera, tak je to dost lame.”
Mávám rukama.
“Haló? Pandemie??”
Kouká na mě soucitně.
“Tady někdo včera dost popil, co?”

V hlubinách vesmíru se ozve tiché, ale výrazné oddechnutí.

Duben 2022

Filipojakubská noc.

Stojíme u ohniště v bývalé klášterní zahradě jednoho malého města. Pomalu se stmívá, po nebi tančí plameny. Nad hlavou září první hvězdy a vzduch kolem voní hlínou.
“Tož, přátelé,” řeknu. Protože někdo začít musí.
Pak jí vytáhnu.
Ostatní udělají to samé - zaloví v kapsách bund, kabelek, kabátů.
Někteří se zasmějí. Někteří se oklepou.
Několik jich dokonce s odporem odvrátí zrak.
“Tak na lepší zítřky,” řeknu.

Je filipojakubská noc 2022 a do čarodějných plamenů se snáší roušky a respirátory jako křídla mrtvých můr.
Dívám se do ohně a usmívám se.

Je filipojakubská noc 2022 a lidé zvítězili.

Žila byla jedna Ruska, co po roce 1917 přijela do Československa. A že byla mladá, hezká a na peníze, vzala si pána starého, ošklivého a s penězi. Pak k němu přibrala ještě mladého a hezkého milence. Pročež usoudila, že peníze jsou hezká věc, ale milenec je milenec a uprchla za ním. Starý ošklivý majetný manžel to pochopitelně nenesl nejlépe, pročež se rozhodl, že svou ženu přivede zpět domů. Oba milenci zabarikádovali se v milencově bytě. Manžel usoudil, že nejlépe bude dveře vyrazit. Milenec se obával, že manžel, díky své tělesné hmotnosti, nebude mít s dveřmi velkou práci, neváhal a vystřelil.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly dvě princezny s pejskem a kočičkou přivázanými na provázku.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, plincezny," pozdravila holčička.
Kočička a pejsek jedli a pili, Viktorka jim dala misky.
Najednou přišel nějaký táta a máma a řekli:
"To jsou naše princezny!"
A pak už šli rodiče se svými princeznami domů a Viktorka si zase lehla.
Vrátila se kočička a usměvavým hlasem řekla:
"Pojď k nám, u nás se ti bude líp spát!"
Jenže Viktorka už spala.

Už nic.
Fakt nic?
Fakt už nic nežíkám.

A tak se Viktorka a princezny a psaní stoslůvek zatím neskamarádily.