DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Protáhnout se pod teplou peřinou.
Otevřít okno, vdechnout horský vzduch.
Dívat se na barvy východu slunce.
Posnídat chleba s křupavou kůrkou.
Osvěžit si tvář pod vodopádem.
Projít se bosa potůčkem.
Ležet na louce ve stínu, hladit kvítky zvonků a slziček.
Jít po známé stezce, pořád výš, zpocená se spokojeně posadit na balvan a rozhlédnout se.
Ztrácet se v průzračném obzoru, v duchu zpívat ještě neexistující melodii.
Nabrat si do dlaně letní sníh.
Ležet na hladině, z které stoupá mlha, za teplé noci.
Vznášet se v tichu.
Plout mezi hvězdami, kde nesnesitelný běh všedního světa neznamená nic.
A pak se rozplynout.

- se Sura, dcera Pelkji, uzdravila a porodila zdravé dítě, a všichni apelafové a aberselie ostrouhali;
- malý Ahmed, syn Mariam, se uzdravil z horečky, přestal plakat a zlé oko na něj nekoukalo;
- Abrahama, syna Kaslélie, zbavil Abgarův list šílenství;
- Thalal, Emalal a Bólal uhasili horečku, trápící Patriku;
- neznámý, který potkal bezhlavého psa, byl nadále podobného traumatického zážitku ušetřen;
- apa Apóló, i kdyby nedosáhl splnění svých tužeb, nebyl zasažen bleskem, vyslaným Jaó Sabaóthem nebo (pravděpodobněji) lidmi;
- Justina zjistila, že Cyprián je vlastně docela fajn, a žádné společné umučení nebylo;
- ta ošklivá kletba s chrlením červů působila jen na opravdu velice zlotřilé jedince.

Florián vybral z kvetináča starý Cereus a očistil mu korene od hliny.
„Šteklí to!“ posťažoval sa Cereus. „A tá hlina mi nechutí, je mäkká, tentoraz by som chcel viac kamienkov!“
Florián spozornel. „Kamienky? Myslíš takéto?“ ukázal hrsť zeolitu.
„Nie, tie druhé, červené.“
Florián premiešal substrát s tehlovou drvinou, vložil kaktus do kvetináča a prisypal korene.
„Ešte utlačiť hlinu,“ rozkazoval kaktus. „Nie tam, trochu vedľa.“
„Budeš si priať trochu vody?“ spýtal sa Florián, keď bola zem ideálne utlačená.
„Teraz nie som smädný... mám plno starostí s kvitnutím!“
„Budeš kvitnúť? Blahoželám!“
„Vďaka! Dnes oslavujem, tak som sa rozhodol, že ťa vôbec nepopichám!“

Kluci ohradili kus pustiny, vyhnali Tuskeny, Jawy, Goa'uldy a obstarožního šaj-hulúda a teď navigovali vesmírný remorkér na souřadnice.
ŠPLÁÁÁCH!
Vody dopadly na vyprahlou zem. Zabublalo to a vyvalil se prach z podzemních dutin.
Silou nadaná část to promíchala a proměnila v obstojné pískoviště.
„Charlotte? Hřiště připraveno, můžeš dorazit.“
Elegantní soukromá jachta vyklopila kromě doktorky Charlotte van Meer i několik krabic formiček, kyblíčků, lopatiček, slunečníky, skluzavky, houpačky a další propriety. Charlotte předala Mimasovi batole.
„Hezky si tu hraj a nezlob strýčky. Maminka se brzo vrátí.“
Když jachta odletěla, Mimas se obrátil na Gwen.
"Takže tetičku zlobit může?"
"Tetičku už zlobíte vy."

Když byla velmi mladá, přijala andělovou zvěst a nezdráhala se klást otázky.
--- Papež František, Christus Vivit ---

Pro poutníky to nebyl dobrý rok. Okolnosti poutím příliš nepřály. Přesto se setkali. Vynořili se z brdských lesů u sochy Panny Marie.

Lovec a Ministrant.
Veveruška a Kněz.
Motýlek a Světec.
Stopař a Mudrc.
Medvědář.

Putovali tiše tam, kde na brdské lesy shlížela socha Boží rodičky, již nechal postavit hrabě Pálffy, majitel sousedního panství, poté co byl postřelen na honu a ze zranění se uzdravil.
Poutníci tiše poklekli. Setrvali v modlitbě k Neposkvrněné, jejíž socha ochraňovala brdské stezky a ty, kteří po nich kráčeli.

Sovanu bychom asi nazvali vesnicí, přestože kamenné domky obklopené spoustou květin a náměstí s malou radnicí působí spíš maloměststky. Slavnější minulost připomíná na jednom konci zřícenina hradu rodu Aldobrandeschi, na druhém ohromný románský dóm s kupolí.
Do okolní krajiny se otiskly stopy dávnější historie. Za chrámem lemují cestu skály s otvory. Jeskyně, ale vyhloubené lidmi.
Dole najdeme hned dvě veliké stupňovité skalní hrobky. Jedna se nazývá Hildebrandova, což je však jméno mnohem pozdějšího místního rodáka, který to dotáhl na papeže.
Opodál v zeleni začíná mezi skalami etruská chodba. Uzavřená, ale zvědavku to nezastaví, alespoň nahlédne. Objeví tam velikou zlatou lilii.

Přežila leccos.

Vzpomínku na koncentrační tábor.

Strhání důvěry z lidské schránky, jako se strhne náplast z otevřené rány.

Ošklivou bytost začínající na velké R, která otevřenou ránu ještě rozjitřila. (Nebo to možná bylo naopak. Nejdřív rána s velkým R, pak srdce, letící oknem ven.)

Její okamžiky štěstí spočívají v rodině, v mazlení se s činčilou, která má Osobnost, a dalšími nespočetnými a těžce identifikovatelnými čtyřnohými tvory, kteří mají také Osobnost, a ve vyhrožování neonacistům vzduchovkou. V noci. Na hřbitově.

A někdy v běhání.

Snad se ta dáma opravdu cítí šťastná.

A pyšná, na to štěstí.

Má totiž proč, krásná paní.

Měl jsem se ocitnout na jiné planetě, místo toho jsem se vznášel v prostoru. Ze tří stran jsem byl obestoupen Mulletem, vajíčkem a řasou. Nehnutě stáli a pozorovali. Pak mi Mullet skočil na hlavu, vajíčko vpadlo do kapsy a řasa mi obmotala nohu. V tu chvíli temnotu v mém nitru nahradilo světlo.

*

Zlatý sníh se v oparu soumraku snášel na mé vlasy. Přírodou se linul nádherný zpěv ptáků a z louk se ozýval cvrkot cvrčků. Byl jsem šťastný. Cítil jsem, že jsem svobodný.

*

Z dívčiny hrudi trčel můj meč. Po tváři ji stékala slza, i když se usmívala. Byla ráda.

Alžběta a Brandy seděly vysoko na skalním štítě a dívaly se dolů do krajiny. Byl to právě rok, co se potkaly.
„Co myslíš,“ zeptala se trochu váhavě Brandy, „stálo to všechno za to?“
Alžběta se přitiskla blíž k jejímu ohromnému hřejivému tělu a trochu se zamyslela.
Byla živá. Jiná, ale živá.
Svět v podstatě fungoval a jí nebyla zima.
Měla dojem, že za ten rok zažila víc, než za předcházejících třicet let.
Beznaděj i naději, lásku i žal. A spoustu dobrodružství!
Získala úžasné přátele. Zjistila, komu může věřit.
Má Brandy.
Pohladila velikou dračí hlavu a přikývla.
Brandy vychrlila jásavý plamen.

Podvečer ve staré zahradě

V trouchnivý bubínek strakapoud buší,
noty mu jarní déšť maloval tuší.
Ve staré zahradě zastav se tiše,
uslyšíš jeho hru na vlastní duši.

***

Třešňové květy

Zakroužil vítr v našem sadu,
třešňové květy tiše romejší.

Zakroužil vítr v našem sadu,
skráně mi hladí a konejší.

***

Okamžik na samém kraji čtvrtého měsíce toho roku

Kulíci v bahně u hráze otiskli čínské znaky,
jespák těm veršům rozumí, ráda bych znala je taky.

U břehu stojí nehnutě volavka popelavá,
potápky taky zmohla už procházka kolébavá.

Na kalnou hladinu z kalného nebe sněží bíle,
v krajině trochu rozpité zakletá tahle chvíle.