DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

„Děti, venku je krásně, jdeme se projít!“
„Sluníčko mi svítí do očí, nikam nejdu!“.
„Z chození mě bolí nohy.“
Jdu si na balkon zapálit. Na nervy.
„Tak jdeme na hřiště.“
„To je nuda. Radši si budeme hrát doma.“
Trhám si zbývající 3 vlasy, které mi během čekání zešedivěly.
„Uděláme si procházku do cukrárny?“
„Můžeme tam jet autobusem?“
Blížím se ke dnešnímu třetímu nervovému zhroucení po ranních „jde se do koupelny“ a „co si dáte ke snídani“ etudách. Divám se teskně z okna, jak míjí čtvero ročních období.
Přichází v plavkách a zimní čepici.
„Tak jedeme?“
„Já už to dneska nedám.“

Být dobrý hráč pyramidy nebyla jen otázka fyzičky, jen otázka svalů a obratnosti a reflexů a genetických předpokladů. Bylo to i v hlavě. Byla to i schopnost vizualizace. Schopnost vidět, co se má stát a donutit představu, aby se stala realitou.
Samuel Anders nebyl jen dobrý hráč, byl ten nejlepší.
A i když svaly a reflexy vypověděli službu, jeho mysl zůstala.
Věděl, co se má stát.
Co lidstvo čeká a co musí všichni obětovat, aby se tam dostali.
Stačilo si jen představit, kam míří, a pak…
Galactica se z posledních sil pohnula, a její flotila ji následovala.
Přímo do slunce.

„Hagrride, než dojedeme do Londýna, zopakujme si, na co si dávat v mudlovském světě pozorr, abychom si cestu užili, ale zárroveň byli co nejméně nápadní.“
„Ale néé. Dyť sme to už vopakovali nejmíň stokrát!“
„Tak ještě po sté prrvé, drrahoušku. Prrosím.“
„Nesmíme nic řikat vo kouzelníkách.“
„Sprrávně. Co naše zmenšovací kouzlo?“
„Noo… vono tentononc… ubejvá a my kapánek rosteme...“
„Takže musíme pečlivě hlídat –„
„Abysme nevyrostli moc. Tak zasejc fouknem do tý trumpetky a drobátko se zmenšíme.“
„Výborrně. Když tato dvě jednoduchá prravidla dodrržíme, čeká nás bezprroblémová exotická dovolená“, pronesla Olympa a spokojeně se opřela do polštářů v kupé Bradavického expresu.

Jeden krok dopředu.
„Už běžím.“
Dva zpět
„Ne, je moc brzo.“
Reflexivně vymrštěná pravice ukazuje k oknu.
„Teď!“
Pomalu klesá k pasu, ruka sevřená v pěst.
„Radši ještě ne.“
Nervózně se kouše do prvního článku ukazováku.
„Už? Když já nevím! Co když z toho zas bude chaos?“
Nervózně rázuje po pokoji a promlouvá k bustě velkého myslitele.
„Co si myslíš ty? Mám?“
Pootevřenými dveřmi pokradmu vykoukne na ulici.
„Já teda nevím, na co ještě čekáš. Kolkovanou žádost?“
„Crowley!“ Azirafal úplně nadskočil, když na něj zpoza rohu promluvil démon.
„Snaž se, jinak dostane Nelchael černý puntík.“
Andělský zásah rázem napravuje situaci.

Je to jen kolega. Nic se neděje.
Prostě normálně vyřídíme povýšení. A oslavíme to žaberníkem. Pomůže mi uvolnit se. S ním můžu. Je to kamarád, nic mi neudělá, znám ho dlouho... Můžu se uvolnit.

Je to jen kolega. Musím o tom přesvědčit svoji hlavu.
Jen mu prodávám dům. Vyřídíme smlouvu, ukážu mu to... Stejně v tomhle domě spolu nic neprovedeme. A nemám ještě výsledky testů. Kdo ví, co mi dal bývalý manžel...

Je to vážně jen kolega.
Tohle je jen oběd v kantýně. S dalším kolegou. Pak mu povím výsledky testů.
Ozkoušíme stůl v kanceláři?

Možná už není jen kolega.

Monitor svištěl hyperprostorem k Randonu, jednoho z vojáků uvnitř ale zaujalo něco úplně jiného.
„Co že umí?“ podivil se výrazu, který použil jeho bratr ve zbrani v souvislosti s jejich generálem a který neměl v příručce.
„Bitevní meditaci,“ zaznělo tedy znovu. „Moc jsem to nepochopil, ale prý se dokáže oprostit od fyzického těla a posílit našeho bojového ducha.“
„Jako… mentálně?“
„Jo, pomocí Síly. Zacvičí si na můstku a nám dole to pomůže.“
„Kanonádou možná, ale cvičením? To nechápu.“
„Hlavně si na tom nezavařte mozečky,“ ucedil kolemjdoucí RC-7117, ale tomu se to kecalo, ten to ve své příručce pro komanda měl...

„Co děláte?“ zeptal se jich se zájmem jeden ze zmijozelských.
„Huh?“ zareagoval Albus zmateně, jako kdyby dělali něco neobvyklého. Pravda, Scorpi seděl dva metry daleko.
„Pořád jste přilepeni na sobě, musí o něco jít,“ podotkl Zmijozel.
„Nejsme na sobě přilepeni pořád,“ zaprotestoval, aniž by se na studenta otočil.
Nepřestával se vpíjet to těch bouřkových oblak, která opětovala jeho pohled. On to tak miloval.
„Soutěž v zírání,“ objasnil Scorpi.
„Vítěz vyhrává kuřbu,“ dodal s úsměvem.
Zaslechl smích. Ignoroval ho. Nechtěl prohrát.
„Existuje šedesát devět,“ připomněl kdosi.
Postřehl, jak Scorpiho výraz přepnul, musela se za ním odehrávat nebývalá mentální gymnastika.
„Šedesát devět?“

"Tati, co je to mentální gymnastika?" táže se Zdirad.
"Kde jsi k tomu přišel?"
"Tady jsem si klikl na reklamu."
"Sám vidíš, že to popisují nicneříkajícími frázemi. Ne abys jim tam vyplňoval své kontakty, to by tě ti šarlatáni prudili do nekonečna," zhodnotí Pankrác.
"Šarlatáni?"
"Určitě. Takových líbivě nazvaných aktivit už na světě bylo. Zlákali by tě do nějakého finančně mastného kurzu, který by byl na houby. V lepším případě. V horším by ti vymývali mozek."
"Jak?"
"Mě se neptej. Já naštěstí žádný brainwashing nepodstoupil. Pojď, radši si budeme cvičit mozek něčím osvědčenějším. A vůbec, máš hotovo vše do školy?"

Charlie byl nakonec rád, že musel odejít krmit draky a připravit jim jelení maso. Tak, jak vypadal – špinavý, začouzený a ne zrovna voňavý –, se před Luciusem necítil tak dobře, jak by potřeboval.

Domluvili si na večer schůzku ve Vycpaném jednorožci. Do té doby bude mít dost času se dát dohromady.
Jak zjistil během porcování masa, také až příliš moc prostoru na přemýšlení. Na vzpomínání. Na společné noci.

Ta mentální gymnastika ho momentálně krutě otravovala. Nechtěl zvažovat možnosti a důsledky. Chtěl se s Luciusem navečeřet a pak zapadnout do pronajatého pokoje a až do rána nic neřešit.

Jen si pořádně užít.

Sherlock Holmes a Dr. Watson vyjeli do přírody. Večer znaveni ulehli do stanu.
Holmes se v noci probudil, šťouchl do Watsona a povídá:
"Podívejte se nahoru. Co vidíte?"
Watson se podívá na oblohu a praví:
"Z astronomického hlediska bych řekl, že existují milióny galaxií a miliardy planet. Z astrologického pohledu vidím, že Saturn je ve znamení Lva. Teologicky soudím, že Bůh je všemohoucí a my jsme malí a nepodstatní. Meteorolog by řekl, že zítra bude jasno beze srážek. Co se času týká, můj odhad je půl páté. A co vidíte vy, příteli?“
"Já vidím, Watsone, že nám někdo ukradl stan."