DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

„Je to od něj hezké.”
„Hezké?” zeptal se terapeut.
„Ano,” přitakal. „Nemusel mi nabízet takový velký úkol. Ale možná změní názor. Zasloužil bych si to.”
Ticho se rozlehlo pracovnou.
Harry to dlouho nevydržel. „Zasloužil! Byla to hrozná ostuda!”
„Aha. Co kdybys začal od začátku?”
„Měl jsem promluvit na setkání, ale teď to určitě zruší. Málem jsem jim ublížil!” Skousl si ret. „I když… Možná to panu Riddleovi nevadilo. Pracuje s dost… vznětlivými lidmi. Takže… to možná bylo to správný?” Usmál se, když z něj ta tíha spadla.
Terapeut si odkašlal, odložil notes a mírně se předklonil. „To mi ještě vysvětli.”

Tichými větvemi pronikalo měkké, zlatavé světlo zapadajícího slunce. Její dlaň byla teplá a pevná.
"Budeme tu mít klid. Stromy nemají oči."
Hippomenés oči měl a dovolil si rychlý pohled.
Byla pevná a dokonale kulatá, chápal, jak těžké bylo nedívat se na ně.
Atalanta volnou rukou vyhodila jedno zlaté jablko vysoko do vzduchu a bez dívání ho chytila.
"To bylo mazané," uznala.
Představoval si, že ji mužně přitiskne ke stromu a vášnivě zlíbá, ale místo toho hned ucítil kůru na svých zádech a její jazyk v ústech.
Když do něj zaťala své nehty, vykřikl a nebyl to tak docela lidský křik.

„Tak co myslíš, Ellie? K čemu nás posílají tentokrát?"
„Nevím, a je mi to jedno," schválně odpověděla Ellie.
„No tak, neříkej, že nemáš nějakou představu," tlačil na ni dál Alex.
„Třeba k mrtvému koni," plácla.
Pchhhhe, vyprskl Alex, „ty jseš...."
„Kráva, chtěl jsi řict?"
„Jo jasně, taková, kterou je lepší zabít, než se s ní bavit v autě," smál se dál Alex.
„A pak se furt divíš, že máme práci.." povzdechla si.

Milovala tohle jejich škádlení cestou k případu. Patřilo to k jejich cestovnímu koloritu.

Smích ji rychle přešel, když za policejní páskou uviděla kusy lidského těla. Práce nepočká.

Před pár minutami mi bylo ještě dobře. Ale opět ke mně promlouvají a žádají o pozornost.
„Nulo!“
Sedím na gauči, koukám z okna a snažím se odvést pozornost jinam.
„Hnusačko hloupá, nic neumíš a nikdy nic nedokážeš!“
Nechci je poslouchat.
Jenomže ony v mé hlavě provádějí gymnastické kreace... A při každém dopadu, mě znovu nutí pozornost zaměřit zpátky na ně.
Dlaněmi si zakrývám uši a houpu se. Chci je vypudit z hlavy! Ale ony TAK skáčou, že přehlušují všechno!
„Blbkooo!“
Vymlátím je odsud - několikrát se uhodím do tváří: „Vypadněte, nechte mě!“
„Chcíííípni!“
Letím střemhlav dolů.
Tohle je už nadobro vypudí…

„Přišel jsi, Geralte. A za mnou...“.

Přišel, za kým jiným, potřeboval někoho kdo mu pomůže a současně kdo pochopí. Nebo se aspoň nebude tolik zajímat o něj, Yennefer, sudbu.

Geralt mlčel, čekal.

„Co tě přivádí, Geralte? Chceš vědět, který jed je nejsilnější? Nebo kde je sukuba nejzranitelnější?“

Geralt čekal. Věděl, že toto mentální cvičení s čarodějem může vyhrát jen těžce. Všichni čarodějové jsou stejní....

„Jsme stejní, říkáš si. Tak proč jsi tady? S prosíkem, přáním nebo výhružkou? Co na mě zkusíš?“

Čaroděj se ostentativně otočil k oknu své věže.

Geralt se držel, snažší bylo seknout příšeru než jednat s mágem.

"Jste tady poprvé, viďte?"
"Ano, jak to víte?"
"Podívejte, pane Wyrván, každý nový čtenář narazí na sekci Omnibus unus."
"Omnibus unus?"
"Ano, sekce se zpřístupní všem, kdož sem přijdou s nejasnou představou, co vlastně hledají. Knihovna jim proto nabídne doporučený výběr. Pokud hledáte něco konkrétního, pak to vyžaduje trochu mentální gymnastiky. Musíte vzít v potaz čas a prostor vzhledem k hledanému..."
"Počkat, odkud znáte mé jméno?" skočil ji do řeči.
Knihovnice si povzdechla: "Při vstupu je napsané, že jakmile vkročíte do prostor knihovny, souhlasíte se zpřístupněním vašich údajů a jste automaticky zaregistrován."
"Chápu... co teda udělat, pokud hledám něco konkrétního?"

Holčička sedí se zkříženýma nohama na rohoži z proutí a přebírá váčky s bylinkami.
Polohlasně u toho slabikuje nápisy černým uhlíkem.
Z každého vytáhne pár sušených lístků, prohlíží si je. Přivoní si, promne mezi prsty. Znovu opakuje jejich názvy.
Vlasy ji září v pološeru jako živý oheň.

Kdyby vzhlédla, spatřila by matku, jak stojí ve dveřích, svírá nejistě dlaně v zástěře a neví, jestli nezamykat. Květiny i ji.
Spatřila by v její tváři pýchu.
A také strach.
Některé znalosti jsou - nebezpečné.
A některé zabíjí. 
Nepřiznaná láska pro tu malou jí konečně rozevírá srdce.
Zítra. Zítra ji poprvé vezme do močálů.

Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.

Kosti jsou zvláštní věc. Zůstanou po vás, když odejde duše, maso a vzpomínky. Zůstane jen vybělený podivně povědomý lidi děsící tvar. Symbolizuje předky. V temných dobách smrt. Heh.
Kamenem ostřím jedno menší žebro a marně vzpomínám na jméno toho starého boha. Chvilku. Daleko zábavnější je pozorovat bráchu.
Moment... co blbne?
"Co hodláš dělat s tím pískem?"
"Žádná magie, já vím. Musím dobrousit vnitřek na jemno."
"Seš vůl."

Z lebky ještě visí obratle.
"Nechceš to odseknout?"
"Ne."
"Budeš vypadat jako idiot."
Zvedne lebku... a nasadí si ji jako přilbu.
"Vypadáš jako idiot."
Neodpoví.
Když si přilbu sundá, jeho úsměv je pryč.

Nemám ráda loutky a už vůbec ne klauny.
Vždycky mě s nimi straší.
Si o sobě myslí, že když byla první, tak může cokoliv.
Dál ležím ve tmě, přes nohy těžkou duchnu a bojím se dotknout té truhly, co v ní spí - její loutky.
Vyrobené ze starých punčoch a hadrů.
Ona je talentovaná výtvarnice, říkají všichni.
A je milá (zákeřná, já to vím) a poslušná (jo, jen před nimi).
Schválně tu bednu dotáhla sem k posteli, prý aby babičce udělala radost.
Ne, nebudu na to myslet, raději si představím duby u rybníka.
Jsou staleté, vykotlané...
pomalounku odplouvám do říše fantazie...