DMD č. 3. pro 3. 4. 2023. Téma: Milujeme tvoji ženu

Přespáváme v lese, ohýnek, mám první hlídku.
Fleuriot má potíže usnout: "Vypadá to, že ani Oktar s Jorchou neklimbaj."
Kouknu na rytmicky se hýbající stěnu stanu: "V zdravém těle zdravý šuk."
"Myslel jsem, že s ní pícháš ty."
"Však jí neubude. Ty bys to taky potřeboval jak koza drbání. Posledně ve městě jsi s námi ani v bordelu nebyl..."
"To je těžký. Já jak jsem vyrůstal v sirotčinci, měl jsem na světě jenom sestru. Od puberty, než nás vykopli, jsme spolu spali. Já jí teď vidím v každý ženský, se kterou si něco začnu..."
"A zkoušel jsi to s chlapem?"

Odysseova loď Pénelopé plula zpátky k moři. V Hamburku jim prorazil příď vorvaň a posádka spadla do moře. Meneláos a Agamemnón se ptali: "Co budeme dělat?"
Odysseus jim odpověděl: "No, doplaveme na břeh a poprosíme o opravu."

***

Paris šel ven. Měl telefonní hovor s Meneláem. Paris šel k portálu a aktivoval ho pomocí červeného tlačítka. Za chvíli se ale ozvalo: "Je nám líto, ale s volaným účastníkem se momentálně nelze spojit."
Zkusil to podruhé a spojil se. Meneláos byl rozzuřený a Paris mu řekl: "My Trójané milujeme tvoji ženu a ona nás. Takže sem radši ani nejezdi," a ukončil hovor.

Terezie Měchurová seděla v koutku a její štíhlé prsty hladily struny harfy. Františka nejvíc fascinovalo, že měla zavřené oči a byla zcela ponořena do hudby.
Požádal jejího otce o svolení k sňatku ještě týž večer, ale ten mu to řádně vymlouval.
"Vezmou si raději Antonii, Tonča taky hezky hraje. Rézinka je churavá, má slabé srdce i plíce."
"O to větší důvod, abych si ji vzal," řekl František a Rézi se stala jeho nejmilejší květinou. Pečoval o ni, každý rok jezdili spolu k moři, a kde hrála její harfa, tam se otevírala lidská srdce.
Všichni ji milovali. Nejvíc však František Palacký.

Shromáždění bohové jen zírali, jak sebou na našem manželském lůžku melou dva nahé zadky, uvězněné ve velejemné bronzové síti. Byla to fuška, ale vyplatilo se.

Takže jsem požadoval na Diovi a Áreovi odškodnění. Zeus se bránil, že není jejím skutečným otcem, a Áres se mi přímo vysmál. Od vznešeného Dia jsem takovou odpověď čekal, ale ten bezmozek? On neví, kdo mu vyrábí zbraně?

Po chvilce se ozval Poseidon, že by výkupné zaplatil on. A ten frňousek Hermés dodal, že by si s ní klidně vlezl pod tři takové sítě.

A tam vzadu Dionýsos slintá, nebo se mi to jen zdá?

Plán byl prostý. Každý si vzal na starost jednu hlavu.
První milovala třešně. V červnu žádný problém.
Druhá toužila do úmoru drbat za ušima.
Třetí byla blázen do country. Brnkal jí na banjo.
Čtvrtá a pátá nechtěly vlastně nic, řešily politiku. Schroupaly všechno, co bylo v dosahu. Zapíjely vodou ze studánky.
Šestá zaháněla melancholii poslechem básní. Oblíbila si Poea.
Poslední sedmá kladla nepříjemné otázky. Proč ho máme sežrat? Co udělal špatně? Každý princ přeci jezdí na lov. Že je pořád pryč? Tolik se jí stýskat nemůže! Že ji milujete víc než on? A co si ubohá počne se sedmi trpajzlíky?

Rozkvétala v jevištních světlech, pozornost lidí – a mužů zvlášť – jí byla drogou. Milovala Andreje, samozřejmě, stejně jako před ním oba své manžely. Ale láska srdce a láska těla pro ni nebyly vždy totéž a on to odmítal pochopit. Žárlil, běsnil, křičel, trápil sebe a tím i ji. Ale ona dál tančila, smála se, milovala; srdcem jeho a tělem... Co na tom záleží, když představení sklízí úspěch a v šatně na ni s koši růží čekávají zástupy ctitelů?

A teď... František je kolega, bývalý žák (ale to už je dávno!) a chtěl by být mnohem víc. Zvládne to? On? A ona?

Krásný princ byl samozřejmě také virtuozní šermíř, takže mu při pohledu na sedm kladiv bylo jasné, že každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno.
"Biance je šoufl po otravě jabkem, leží doma a nebudeme jí zbytečně rušit."
"Ale proto jsem přeci přijel, abych ji zachránil!"
"Výplach žaludku, protijed, klid na lůžku. Co na tom chceš vylepšit?"
"Vy to vůbec nechápete, proti čarodějnému zlu obstojí jen zázrak pravé lásky! Musím zachránit dívku, jak bylo osudem předurčeno! Stojíte teď mezi osudem a mojí ženou!"
"Pokud to vidíš takhle, hošku, tak se asi budeš muset nějak vyrovnat s tím, že milujeme tvoji ženu!"

Když druhý den ráno Evžen otevře obchod, najde na prahu zmačkanou obálku s Xéniiným jménem.
Pod prsty ucítí hladký tvrdý předmět a chladný závan magie.
„Přinesla to liška.“
Xénie také udiveně přičichne k balíčku: „Obyčejná liška... Zvláštní.“
Opatrně obálku otevře. Objeví černou kouli z kulečníku a malý lístek:
„Chřadnu. Umírám. Potřebuji jen tebe.“
Podpis žádný.
Evžen se zamračí: „Tak už mu nestačí jen šmírovat. Chceš tam jít?“
Xénie nervózně škubne rameny: „Jsem léčitelka.“
„Jasně.“ A chceš mermomocí vědět, co v tom vězí. To já taky. „Půjdu s tebou.“
Kulička vyklouzne z Xéniiných zpocených prstů. Rozjede se ke dveřím.
„Musím běžet.“

Jednou, ne tak úplně dávno, přiřadili na Smíchovské nádraží první koduktérku. Slečna Trávníčková, to byla dívka jako míšeňské jablíčko, tváře měla červené, uniformu ušitou na míru a točila kleštičkami, až z toho některým železničárům padaly čepice.
Vlaky byly najednou čistější, mašinky jezdily s předstihem, aby se mohla na Smíchově zastavit, protáhnout si nohy a usmát.
Všichni ji milovali. Mašinky, výhybky i závory. Cestující na trati do Berouna přibyli. I nejvyšší pan železničář se dokázal usmát, když slečna Trávníčková procházela kolem.
Když se provdala za pana Valentu a odešla z dráhy do domečku ke králíkům a včelám, zlomilo to nejedno srdce.