DMD č. 3. pro 3. 4. 2023. Téma: Milujeme tvoji ženu

Když překročí hranici a vyjde ze stínu, sledujeme, jak se tvé paprsky proplétají prameny jejích vlasů.
Když jde vzhůru a její šaty se rozvlní, představujeme si, jak se tvé světlo rozlije ve skrytých úžlabinách.
Když přichází k oltáři, dýcháme ve stejném rytmu, v jakém se jí za chůze pohupují ňadra.
Když přihlíží obětování své matky a skrze její krev se stane tvou novou ženou, vydechneme.
To tělo, ta ňadra, ty úžlabiny jsou naše. Stačí požádat.
Protože kdokoli požádá, stane se na tu chvíli Tebou.
Ó Bože, budeme milovat tvou ženu až do chvíle, kdy ji skrze jednoho z nás obtěžkáš.

Adam a Eduard vstoupili do hospody Na Holičkách. Adam sice neměl nejmenší chuť barda hostit, ale potřeboval, aby na chvíli zmlkl. Chtěl se ho zeptat, kde na všechny ty šílenosti přišel. Eduard cestou v jednom kuse upíjel vína ze starého měchu, takže byl ještě ukecanější než obvykle.
"Hostinský! My milujeme tvoji ženu!" spustil bujaře hned ve dveřích Eduard.
"On miluje," zabručel Adam s vidinou masivní kuše pod pultem.
"A taky tvoji dceru!" začal to přehánět Eduard.
"A já ti na ty kecy..." usadil dvojici krčmář. "Co si dáte?"
"Dvě polévky," objednal s úlevou Adam. Dnes ještě kličkovat mezi šípy nemusí.

"Co to je za chlapy?" ptá se maminka.
"Nevím, demonstranti asi?"
"Milujeme tvoji ženu! Milujeme vdané ženy!"
"Vypadni!" zavrčela maminka.
"Feministko! To je tvůj manžel?"
"Ne, syn," naštval jsem se.
"Milujeme vdané ženy!" řvali ostatní muži.
Maminka se naštvala a dala dotěrnému muži facku.
"Ty jsi mi dala facku?" zeptal se naprosto zbytečně.
"Jo," vrazil jsem mu druhou.
"Chlape, zavolám policii, protože tento pochod milenců je velmi špatný, a ženy na letišti si stěžovaly, že je obtěžujete."
"Styďte se, vy nemravní otravní milenci!"
"Uf, to bylo něco," řekla maminka, když nás policie vedla na služebnu. "Nač jsme si platili hotel?"

Delphine Douglasová slavila čtyřicáté narozeniny. V První nezávislé poliklinice pracovala jako sestřička, ale všichni ze Západního břehu věděli, že nebýt Delphine Douglasové, tak by žádná poliklinika nebyla, na doktora by se čekalo rok a ošetření by stálo půlroční plat.
Jenže nedostudovaná vlkodlačka nemohla být hlavou zdravotnického zařízení – jen jeho páteří.
Delphine se nedivila, když ji její manžel vyvedl na narozeninovou procházku. Až když zahnuli do sídla polikliniky, pojala podezření. Na nádvoří ji přivítal potlesk hotového davu kolegů, přátel, bývalých pacientů. Potřásali jí rukama, objímali ji, děkovali jí.
„Máš nejlepší ženskou na světě,“ řekl jeden z nich jejímu muži.
„Já vím.“

„Vstupte,“ zavolal princ poté, co uslyšel zaklepání na dveře. Do korunního sálu vrazilo sedm jemu dobře známých postav. Na první pohled byla tahle trpasličí squadra v bojovné náladě.
„Vítejte, přátelé,“ chtěl zmírnit princ. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Chceme zpátky Sněhurku,“ odpověděl důrazně Prófa. „Je nám bez ní smutno.. A Šmudla, teda nejen on, je do ní pořád zamilovanej až po uši.“
„Chcete, aby se moje choť nastěhovala zpátky do vaší chaloupky, protože ji bezmezně milujete,“ zhodnotil princ. „Ne. Sněhurka zůstane tady na zámku. Konec audience,“ dodal ještě.
Za několik dnů se v královských novinách objevil článek Kam zmizela naše princezna?

Michael zachytila přesný moment, kdy prezidentka Rillaková ztratila diplomatické dekorum. Její zdvořilý úsměv zamrzl ve zmatené grimase, její oči se roztáhly do sotva fyzicky možné velikosti a kromě toho…

Michael považovala zjevný omyl v překladu za zábavnou chybu. Prezidentčina reakce na ni byla ovšem přinejmenším… fascinující. Zrudla, jako by ji přistihli in flagranti.

Jak se Michael domnívala, byl to logický jazykový přešlap – slovo manželka mělo v jazyce velvyslance také význam vojevůdce, milovat znamenalo také vážit si nebo oceňovat.

„Vážíme si kapitánky Burnhamové, kterou jste s sebou přivedla.“

Jediný moment zrady vlastní tváře otevřel nové, netušené dimenze. Pro ně pro obě.

Čarodějové žijí dlouho.
Vzpomínky čarodějů jsou podobné mistrovským malbám; uchovávají barvy, tvary, světlo, šero, ostrost a stíny živé.
Rány čarodějů jsou hluboké, míjení dnů je nezhojí.
Zášť čarodějů žhne plamenem, čas ji nezchladí.
Kdysi byl mocný a vážený, měl ženu, přátele, dům, knihy, víno.
Kdysi pil a tančil a smál se a zpíval a jeho žena a přátelé pili a tančili a smáli a zpívali s ním.
Jednoho večera pil příliš a jeho žena se příliš smála a tančila s jeho přáteli.
Ledová žárlivost, palčivý vztek, prchlivé zaklínadlo spálilo na prach všechny.
Teď je starý.
Sám.
Kráčí lesem a naslouchá.

V nádražní čekárně nevidomě zírá do zaprášeného okna a kouří jednu papirosu za druhou.
Má v očích smutek Sáry, Rebeky a Ley, tisíců bezejmenných židovek, pro které Karl Bischoff projektoval Auschwitz-Birkenau. Má tělo indiánek, pro které hobos zabíjeli a byli zabíjeni. Má rusé vlasy bělogvardějských žen, které rudí komisaři posílali těžit zlato na Vorkutu. Má tisíc tváří, pro každého zatracence jinou. Všichni po ni touží k zešílení.
Ji samotnou žádný z nich nezajímá. Čeká, stále čeká, až zahouká Mrtvej vlak a přiveze jejího muže – ochlastu, hochštaplera, děvkaře a karbaníka, který ji kdysi nechal chcípnout na kolejích.
Miluje ho a nenávidí.

Přišel za mnou brzy ráno k mému pokoji a probudil mě hlasitým ťukáním na dveře. Byla jsem rozespalá, ale šla jsem mu otevřít. Chtěla jsem křičet, proč mě budí tak brzo. Když jsem ho ale spatřila, vzala jsem ho dovnitř.

Svěřil se mi. Přišel za mnou, vyslechl mě a svěřil se mi.

"Lio... Já... Požádal jsem ho... Dal jsem mu prsten a... pak jsem utekl..."

Přišel s touhle větou za mnou. Za osobou, která ho milovala. Bořil se mi svět a nevěděla jsem co říct.

"To je skvělé." řekla jsem, ale nebylo. Bylo to jako, když muž miluje něčí ženu.

"Mohl by mít deset otců, kdyby..."
"Ten kluk má deset otců," odsekl drsně a rychle uhnul, protože jeho bratr to uměl pěstmi lépe než slovy.
A protože věděl, že by zasloužil.
Za každý den, kdy tu nebyl a zbaběle si odmítal přiznat, kdo je. Věrný manžel, zatracený mizera, milující otec a nejšťastnější bastard. Všichni ji milovali. Všichni ji měli. Ale ona milovala jen jeho.
A jejich syna. Samozřejmě. I když jemu to ještě chvíli samozřejmé nebude.
"Teď jsem tady. A zůstanu tady."
Dal by duši, aby to bylo dost. Jenomže tu dávno svíral ve spárech ďábel a nemínil se vzdát.