DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Co se vlastně stalo… usilovně pátral v paměti a ohmatával si hlavu, do které se před chvílí zřejmě důkladně praštil.
Povaloval jsem se na louce a koutkem oka mžoural na dívky koupající se o kus dál v řece. Jedna z nich zaječela, vypadalo to, že ji něco stahuje pod hladinu. S mocným bojovým pokřikem jsem vyskočil a vrhl se ji zachránit.
Cože?!?
„Ty jsi kromě požírání příšer a skládání prádla do komínků schopné i přemýšlet, dostat se mi do hlavy a nahradit moje vzpomínky svými vlastními?“ podíval se Mrakoplaš vyděšeně na Zavazadlo.
To se jen rozverně protáhlo a zaklapalo pantem.

Dívám se z okna. Vidím déšť, lidi spěchající pod deštníky po chodníku, auta, která svítí skrz clonu vody padající z nebe.

Upiju silný čaj vonící mátou a kardamonem, zavřu oči a vychutnávám.

A když znovu pohlédnu ven, není tam deštivý den.

Vidím moře vlnící se pod slunečnou oblohou, přístav a lodě. Cítím slaný vzduch a vůni exotického koření.

Slyším mnoho hlasů, smlouvajících lepší cenu na bazaru, táhlé volání muezína i kázání křesťanského kazatele.

Vnímám váhu meče u svého boku a dlouhé roucho na těle.

Překvapeně se nadechnu a najednou je deštivý den zpátky.

Tyhle chvíle jsou děsivé, ale zároveň příjemné.

Šla jsem dolů po obědě, když mně přivítala sousedka. S úsměvem nabídla talíř plný dortíků.
"Ah, sladké! Moje oblíbené, děkuji."
Karamel se rozplýval na jazyku. Snad ještě sladší byla myšlenka na sousedčina manžela ze včerejška.

***

"To vás muselo vyčerpat. Nabídnu kávu? Dortíček?" sousedka kroužila kolem.
"Děkuji, sladké je-" zastavil se ti hlas. Sladké nesnášíš, ani si nesladíš čaj.
Zavrtíš hlavou.
"Vyčetl jste z ní něco? Asi dostala infarkt, chudinka."
"Počkáme, než dorazí Bratrstvo," věnoval jsi jí opatrný úsměv.
"Nevím, mám hodně práce..."
"Chápu. Chtěl jsem se zeptat, ty dorty jste pekla vy, nebo manžel?" A kdo do nich dal jed?

Ve chvíli, kdy Aténa prorazila hladinu, se potopila pod další. Ať zadržovala dech jakkoli, topila se ve vzpomínkách.
Je jí deset a celá její rodina zahynula.
Je v cele, pár dní před tím, než se její dcera narodí a zemře.
Je na Galaktice, je na Caprice v radioaktivním dešti.
Je na Galaktice, je na Caprice, znovu, jenom jinde, a v noci klepe na dveře něčího stanu.
Je spojenec a zrádce a drží v náručí svou dceru, která jí nepatří.
Probírá se jimi, falešnými a reálnými, vlastními a cizími.
Je těžké najít ty správné, když ve všech má tu stejnou tvář.

Milý Antoníne,
předem mého dopisu přijmi, prosím, srdečné pozdravení od celé rodiny.
Včerejší oslava se náramně vydařila. Dostavili se všichni moji milí, svátečně oblečeni a s úsměvy na rtech.
Víš, že nákladné pozornosti nevyžaduji, koneckonců jsem po manželovi dobře zaopatřena. Přesto mě nesmírně potěšil dárek od Tvého syna Jarouška. Netušila jsem, jak něžné city ke mě, staré ženě, můj synovec chová. Zlatý prsten se safírem se jak vejce vejci podobá tomu, co mi na prst navlékl můj drahý Jindřich.
Doufám v brzké shledání, až Tě propustí z vězení. Nikdy jsem neuvěřila, že bys byl schopen okrást vlastní sestru.
Líbá Marie.

Obviněná ze zrady. Zavřená v pokoji, kam za ní nikdo nesmí. Cítila, jak účinky veritaséra vyprchávají. Ale stejně už všechno řekla.

Mohla to být pravda?

Mohla zradit a nevědět o tom?

Opravdu už nemůže věřit ani vlastním vzpomínkám?

Byla tam, jen neví kde.

Mluvila s ním, jen si není jistá o čem.

Dozví se to někdy?

Dozví se, kdo jí zasáhl do vzpomínek a jak moc je změnil?

Nebo ji bez lítosti popraví jako toho zrádce, kterým nakonec možná doopravdy je.

Nebo není?

Povzdech.

Ticho.

Ruku si položí na bříško. Ještě to není poznat.

„Zvládneme to, maličký, uvidíš. Přežijeme.

Nějak.“

Vzpomněla si na to, když tenkrát přišla. Vyhoukaná a naivní. Vedoucí, co ji měla na starosti ji o rituálu vyprávěla. Bez něj by nebylo žádné nové sestry. Ani ona by tady potom nebyla. Chce přece kouzlit?! Je to nezbytnost. Jen bezvýznamná nepříjemná chvilka. Divadlo.

Ona si to však pamatovala jinak. Pláč mimina, jak ho z náruče nad neprostupnou vodou strhávají nesčetné hnáty vystoupivše nad hladinu. Řev matky držené dvěma čarodějkami. Mihot studeného světla pochodní. Svist energie.

Díky vraždě je mocná a vážená. Až dodnes to tak nikdy nebrala. Že se octne ve stejné situaci by ji ani ve snu nenapadlo.

V našem vztahu již začalo období, kdy jsme jen druhého začali představovat našim rodičům. Já jsem ho ukázala těm mým přes Zoom, protože ani Taki ani já jsme nehodlali zbankrotovat kvůli letenkám do Česka. Můj přítel se mi však zdráhal svým rodičům ukázat a vždycky, když už byla schůzka naplánovaná, tak se mu najednou udělalo špatně a onemocněl, načež já se o něho musela v bytě starat. Jelikož byl on sám ze sebe trochu zklamán, že se bojí i takové všednosti, tak mi celé dny ukazoval rodinná alba a sdílel mi jeho vzpomínky z dětství. Z přísného a nepříliš láskyplného…

Člověk si prý nakonec pamatuje jen to dobré.
Není to pravda.
Jsou to už roky a pořád si pamatuju tu nenávist.
Divnej Bill odvedle. Hej, Bille, stavíš si doma bunkr? Měl byses oženit, Bille. Žiješ v hříchu, Bille. Budu se za tebe modlit, Bille.
Nasrat.
Později jsem se díval, jak jako vyděšené ovce nastupují na korby náklaďáků.
Nevím, kde všichni skončili. Nezajímá mě to.
Myslel jsem, že jejich odchod změnil i mně. Žádní lidé, žádné obavy. Zlé vzpomínky teď patří jinému Billovi.

Pak venkovní kamera zachytí pohyb, a všechno je zpátky. Nenávistně zírám na monitor. Nabíjím pušku.
“Vypadni, ty hajzle.”

Leželi pohodlně v opravené a magicky zpevněné posteli. Hagrid se zasnil:
„Pamatuješ, holka, jak sme byli posledně na tom romantickym vejletě?“
„Na rromantickém výletu? Spolu? Kdy?“
„Jak sme tehdá šli za vobrama, přeci.“
„Aha, ty myslíš diplomatickou misi prro Brrumbála. Na ní ale nebylo nic rromantického.“
„Že ne? Krásný kraje, slunko se blejskalo v jezerech…“
„Neustále prršelo a byla zima i přřes ohřřívací kouzlo.“
„Spali sme pod hvězdama…“
„Do páteřře mě tlačilo kamení.“
„A na kopcích, dyž sme se rozhlídli…“
„Mlha. A než jsme se nahorru vyškrrábali, plíce mi to mohlo rroztrrhnout! Já nevím, Hagrride, hovořříme vůbec o stejné cestě?“