DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

„Co to má být?“ praštil Gabriel Kalmbach o stůl stohem papírů, až mladý muž nadskočil.
„Ty memoáry o hnutí za práva Nelidí?“
Gabriel napodobil otcův nejpřísnější výraz. Čím byl starší, tím to mělo větší efekt, protože mladík polknul.
„Takhle jsem vám to nevyprávěl.“
„V podstatě ano.“
Nalistoval stránku a začal číst. „…hrdinně se vrhnul na její obranu a vlkodlačku s nasazením vlastního života zneškodnil. Bez Evangeline by ze mě zbyla sekaná, jestli někdo někoho hrdinně bránil, tak ona mě. Přepište to!“
Otočil se k odchodu, a ještě přes rameno křiknul:
„Po tom hrdinném zneškodnění jsem se pozvracel. To tam doplňte!“

The room was too hot, and too cold at the same time. The temperature of a fever, the sweating shivers. He was a doctor - he knew these things. No, he knew them because he was a science officer.

Wasn't he?

This body, lanky and hairy, was familiar. But shouldn't it be taller, the fingers longer? He had grown up so quickly, so abruptly, in the dry heat of a desert... no, in the damp humidity of hot summers with a cold mint julep.

Here, at least, was something he remembered, someone he remembered. Someone his mind could converge on.

"Jim."

Ivan se došoural ke gauči, kam večer uložil Lyndu.
"Dáš si vejce?"
"Vejce nežeru, to už bys moh vědět."
"Tak v tom případě bude snídaně šampiónů," oznámil Ivan a otevřel bohemku.
"Vzpomněla jsem si na historku z nějaký pařby, kde něčí holka poblila bígla a ten pak vletěl domácím do postele."
"Kdo ti to vyprávěl?"
"Jeden kámoš z Brna. Prej blila na zahradě, pes to začal žrát a ona dál blila na něj," zasmála se Lynda a napila se sektu.
"To mě poser."
"No fakt se to stalo."
"To si piš, že se to stalo. Toho bígla totiž zeblila Líza."

Kristina stála v bohatě vyzdobené komnatě a dívala se oknem do zahrady.
Tehdy… ta noc.
Představila se mu jako Kristina, nechtěla, aby znal její pravou identitu.
Když za ní přišel do ložnice, která se nedala zevnitř zamknout, zkusila utéct. Marně.
Usmál se a dlouze se jí zadíval do očí. Měl krásné oči… tehdy ještě netušila, že magie může být skutečná.
Vlastně byl laskavý – jen ji svojí vůlí zbavil jakéhokoliv strachu.
Tedy i pudu sebezáchovy.
Byl pozorným milencem a beze strachu si Astrid i navzdory své nezkušenosti dokázala společnou noc užít.
Naštěstí.
Později jí to pomohlo věřit, že neotěhotněla při znásilnění.

Přijdeš na svět, křičící protestující. Sbíráš okamžiky, tvoříš první vlaštovky vzpomínek. Ty dlouho neudržíš – snad jen střípky vjemů, tepla, něhy.
Kolotoč se začne roztáčet. Léto trvá roky, do roku se schová nekonečno. Zážitky vrstvíš do tiramisu vlastního já. Všechno je hrozně podstatné.
Kolotoč přidá na otáčkách. Ztrácíš minulé, chvíle k úschově si vybíráš. Ubývá nových scén z tvého života. I štěstí je známá mozaika.
Kolotoč běsní, div nevzlétnout. Pamatuješ si ještě dost, a přece tak málo.
Běh ustává, krok po kroku.
Nejsi.
Důkazy tvojí paměti propadnou štěrbinami. Nikdo už nepozná, jak barevnou vzpomínku jsi vyčetl z podpisu na rubu fotky.

Neuměl lhát. Takže, když řekl, že jí psal, vysloužila si několik soucitných pohledů.
Tváře znejistěly, když odpověděla: "Samozřejmě. Dopisy mám v kufru."
I on znejistěl.
"Půjdeme?" vypravil ze sebe.
Podala mu zmíněný kufr. Tvářila se vážně, ale očima se pořád usmívala a vlasy se jí nezbedně kudrnatily kolem šíje. Měl pocit, jako kdyby ji viděl poprvé. Šla po jeho boku a zaujatě si prohlížela domy stále vonící čerstvým borovým dřevem.
"Ty dopisy," řekla po chvíli, "nemusí je nikdo vidět?"
Zavrtěl hlavou.
Neuměl lhát, ale nějak ho zahřálo u srdce, když poznal, že po jejím boku se to nebude muset učit.

„Povedz! Čo si videla?!“ upiera na mňa zrak mníška. Spod jej kutne sa ku mne začínajú plaziť tmavé chápadla.
...kúpem sa v potoku. Moje nahé telo si užíva dotyk studenej vody. Smejem sa. Z brehu ma pozoruje muž. Podávanú ruku prijmem a moja drobná detská dlaň sa stráca v pevnom stisku. Zvláštne sa usmeje. Napriek prosbám ma už nepustí...
„ODPOVEDZ!“ výkrik mníšky ma vytrhne z neznámych spomienok. Akoby privolá sestričku, ktorá mi prichádza previazať zápästia. „Ctihodná sestra, odkedy sa prebrala nehovorí.“ Mníška sa nado mnou skloní. Kvôli spútanému telu, môžem iba odvrátiť tvár. Cítim jej dych na uchu:„Vrátim sa!“

A tehdy gſme przybyli do toho krage gez lezj w okolj te zemie a vbytowawſſe ſe w gednom hoſtincy na druhy den wydali gſme ſe do te zemie. Tam widieli gſme diwy newjdane kterak woda ze zemie ke nebeſom ſtaupala a tam ſe w maſu ſpogowala a co gmeno bylo gj od naſ dano Okean nebeſky. (…) Tam gſme pak zmierzili ze zwniegſſku cos zem tu drzj a to ma twar wageczne ſkorzapky awſſak zewnitrz cos gineho zas a to nemá twar wageczne ſkorzapky. Geſt menſſj nez wiec prwa a podobno geſt ſnad mjſe neb taljrzi hlubokemu gez na ſtol ſtawjwagj.

Albus Brumbál se blížil ke své pracovně a už se viděl s dobrou knihou v ruce, teplým máslovým ležákem v břiše a nohama na stole. Další náročný den za sebou, odpočinek si už zasloužil. "Myslánka," řekl heslo chrliči a vstoupil dovnitř. Hned poznal, že se něco změnilo. Někdo tam byl v jeho nepřítomnosti. Moudrý klobouk byl otočen zády do místnosti - asi aby nemohl dotyčného prozradit. Myslánka byla vytažena ze svého úkrytu a vedle ní stála malá lahvička se snadno identifikovatelným bílým obsahem. Vzpomínky... Ale čí? Profesor Brumbál chvilku váhal, ale pak vzpomínky vylil do myslánky a připravil se záhadu rozluštit.

"Řeknu ti, žes mě pěkně štvala."
"Já?"
"Jo, ty." Poposedla na sedačce a pohladila hlavu přituleného psa. "Vždycky jsi dostala, cos chtěla."
"Ale kde. Musela jsem si to zasloužit."
"No, to určitě..." vzdechnutí "... chtěla jsem být jako ty. Ale musela jsem být doma."
"Ale vždyť jsi byla malá a navíc, máma by se o tebe bála."
"A o tebe ne?"
"O mě? Já už byla velká a vůbec..."
Slova mi zamrzla na rtech.
Co jsem byla?
Rebelka.
Máma se bála, ale věděla, že může vsadit na mou zodpovědnost. Ano. To jsem vždy dodržela.
"... prostě jsi byla moje malá sestřička, chápeš."