DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Kolébaly se na bok po boku. Plachty nastavené večernímu vánku, než se jejich cesty rozejdou.
Tom pozval Frances a pár jejich důstojníků k večeři. Talíře byly poseté zbytky, které už nikdo nechtěl. Víno rozvazovalo jazyky. Košilaté vtipy a odrhovačky střídaly historky.
Tom se naklonil k mladému panu Mitonovi.
“To jednou tady kapitán, tehdy ještě poručík…” kývl směrem k Frances.
Pokusila se ho přerušit.
“...S pár chlapa jim tehdy pěkně zatopila…”
Kanonáda slov. Tanec pravdy s vinným opojením.
“...Na stěžeň přivázala žlutou vlajku, aby se jim všichni obloukem vyhnuli.”
“Já si to pamatuju trochu jinak,” zašklebila se.
Polovina tam tehdy zůstala.

„Do kosmu, Rimmere, jdi spát!“ ozvala se ta parodie na příslušníka rodu homo sapiens.
Spát?! Jako kdyby toho byl schopen. Lister mu nahraje do hlavy své vzpomínky a on je má jen tak ignorovat? Podařilo se odstranit Lisu Yatesovou, ale to, co zůstalo, bylo mnohem znepokojivější.
V hlavě měl vzpomínku, která logickým uvažováním nemohla být jeho. Nemohl mít vzpomínku na to, jak k sobě přistupuje a lačně se políbí. Jak si to vychutnává.
„Byl to jenom sen,“ obhajoval se Lister.
„Svými sny bráníš nadřízenému technikovi v plnění povinností,“ upozornil třetího technika Jupiterské důlní společnosti.
„Do kosmu, všichni jsou mrtví, Rimmere.“

Někdy se vám chronická zvědavost nevyplatí.
Po nebi táhnou dramatické mraky, na hradbách stojí osamělá postava...
Profesor Snape se otočí... střih.
Jsme ve sklepení, Snapeovi je asi vedro, protože si mezitím sundal košili.
Má vypracovanou postavu člověka, který vlastní místo mučírny posilovnu.
Usměje se, napůl sarkasticky, napůl... chtivě?
„Áááááá!“ vyjeknu a vyškubnu San i Gwen ven.
Koukat do náhodné myslánky je hrozně blbej nápad. S tímhle názorem jsem ale jediná.
„Tess, nemůžem se vrátit? Nebyl tam špatnej výhled.“
„Jo, tuhle Mary Sue musíme prozkoumat, klasifikovat, katalogizovat!“
„V žádným případě! Traumatizovaná jsem z toho dost!“
„Třeba přijde i Lucius.“
„No právě!“

Bojím se zavřít oči. Bojím se obrazů, pronásledujících mě už řadu dní.
Tmavé ulice. Chvatné kroky přecházející do běhu. Bledé tváře zkřivené hrůzou. Vytřeštěné oči, ječící ústa.
Vidina černá.
To přece nejsem já!

Vůně strachu! Vůně děsu! Vstřebávám koktejl emocí, tiším hlad, který neustává.
Hlad, hlad, mám pořád hlad!
Kde je ta, která ho může utišit?

Tisknu si ruce na uši, cosi mě nutí klopýtat dál. Dost už, dost!

Vím, že je blízko. Vím, že ji brzo potkám. Musím ji brzo potkat. Jsme svázaní. Já s ní, ona se mnou. To ona… to ona… to ona…

To přece nejsem já!

Moje nejsmutnější ráno? Moje nejsmutnější ráno? 26. říjen 1917. 16. srpen 1935. V předzimním oparu utopený Petrohrad. Nejtemnější moře, z jehož vln se vynořuje sluneční kotouč. Tehdy jsem ještě neznala život. Tehdy už jsem život nechtěl znát. Tehdy začala další etapa mého života. Tehdy skončila poslední etapa mého života. Milovala jsem. Miloval jsem. Už tenkrát jsem věděla, že jednou si podmaním svět. Tenkrát už jsem věděl, že se nikdy nebudu moct vrátit domů, do Ruska. Tehdy jsem žila tancem, víš? Tehdy mě radost z tance navždy opustila, víš? A proto jsem se rozhodla žít. A proto jsem se rozhodl nežít.

Snažila se rozplést vzpomínky. Východ slunce k tomu nabádal. Žízeň. Vodu. Pro změnu vodu. S kapkou citronové šťávy, dodal způsobný hlas v její mysli.
Vybavila si své večerní sousto.
V jednu chvíli byla na vyjížďce a dívala na své křečovitě zatnuté ruce. Pak někdo křičel, ale ona to nebyla. Protože dopadla dlaněmi do trávy. Zničehonic přišla k těm nejkrásnějším drápům. Chlapec – Joffrey, upřesnil ten tichý hlas – už ji nedržel za vlasy.
Teď popadla ona jeho. Za hrdlo, rozhodlo její nové tělo.
Rychle pryč. Další moudré rozhodnutí.
Na čtyřech nohách poběží snáz než ve střevíčcích.
Až domů.
Čí domov to byl?

Potůček se prodírá travou. Působí klidně, tiše a přitom trochu šibalsky. Podařilo se mu na chvíli vymanit ze stálého dozoru břehů. Trochu se nadechnout. Podobně jako dívka, které se dme hruď, on se také roztáhl. Lávka v nejširším místě ho svírá jako šněrovačka.
Je lemovaný z obou stran stromy, které místo patníků vymezují, kudy se má ubírat.
S důstojností stáří trvají na svém. V jejich křivolakých kmenech a letokruzích jako v letopisech jsou zapsány vzpomínky. Čí asi?
Neolistěné větvoví ještě působí naze. Přesto beze studu vzpínají větve jako ruce k obloze. „Hleďte, ještě nejsme tak staré!“ chlubí se svými květy.

Muž se seznámí v baru s krásnou dívkou, odejdou spolu k ní domů, divoce se pomilují, a pak dívka odejde do koupelny. Chlapík se nudí, tak začne po bytě šmejdit. Ke svému překvapení najde v knihovničce fotoalbum plné snímků mladého hezkého muže.
Když dívka vyjde z koupelny, uhodí na ni.
"Říkalas, že jsi nezadaná a přitom tu máš album plné vzpomínek jiného muže. Je to tvůj manžel?"
"Ne, není."
"Tvůj přítel tedy?"
"Ne, vůbec ne."
"Je to tvůj tatínek nebo tvůj bratr?"
"Ne, ne, ne!!!"
"Dobře, no tak kdo to tedy do prčic je?"
"To jsem přece já před operací."

"Blackstaff nám zaplatí, když mu najdem doupě, do tří dnů cesty od města."
"Jen aby, posledně se snažil vykroutit jak oslizlá vlkožába, " ušklíbla se Jorcha.
"Tu jeskyni v Černošedejch skalách?" vzpoměl si Fleuriot.
"Tam jsme odpálili čtyři bomby, je to zavalený."
"Co ten dung, jak jsme chytli toho šílenýho vrahouna malejch dětí?" navrhl Oktar.
"Myslíš, ten, jak se nám pak do snů nabourávali ty nechutně živý vize, trhání na kusy kamennejma válečníkama?"
"Jo, ten."
"Vždyť je to prokletý!" namítla Jorcha
"Technicky vzato není - je tam jen paměťo-emocionální otisk. Prostě místo zakokrhání silnýho magika," kontroval Fleuriot.
"Bezva, tak to Blackstaffovi střelíme."

Jmenuju se Toby. Moje máma je Winky, domácí skřítka v kouzelnické škole. Asi nemusím říkat, že jsem taky skřítek. Nechtěli mě k ničemu pouštět, ale teď jsem dostal první úkol.

Vyčisti myslánku, řekla mamka. Opatrně otři okraje kouzelným skřítčím práškem, ale jinak se jí nedotýkej. Jednoduchý, ne?

Ale já uviděl tu krásnou lidskou dívku, hrozně smutnou… a do kouzelný vody mi ukápla kouzelná skřítčí slza. A pak jsem musel vzít roha.

„Harry, odhalím ti své největší tajemství. Podívej se do nádoby! Co vidíš?“

„Růžový jednorožec zvrací modré stužky. Čí vzpomínky to jsou, pane profesore?“

Hups! Asi jsem tu věcičku rozbil.