Království Fantasia (Originální)

Padla na kolena. V očích jí ještě plály zbytky magie a kolem dokola byla spoušť. Ohořelá těla lapků se válela v doutnajících zbytcích trsů trávy. Kovárna byla v plamenech. Chudák, stála příliš blízko mladé čarodějky truchlící nad tělem svého otce. Ostatní budovy ve vesnici zůstaly téměř netčené a jejich obyvatelé začali opatrně vystrkovat nosy ze svých úkrytů.

„Čarodějnice!“

Stačil jeden výkřik a všichni měli jasno. Co na tom, že jim dívka právě zachránila nejen majetek, ale i životy. Kouzla do slušné společnosti nepatřila. Nemohla zůstat a postarat se o zesnulé rodiče.

Z posledních sil prchá před rozzuřeným davem do lesa.

„Spustit kotvu!“
„Ale, paní kapitánko, to-“
„Hodláte mi odporovat, důstojníku?“
„To ne, kapitánko, ale-“
„Tak koukejte spustit kotvu.“
„Tady?“
„Ne, na severním pólu. Jistěže tady vy idiote.“
„Jak si přejete, paní kapitánko.“

„Tak. Teď už nezbývá než počkat.“
„Jste si jistá, Baronko, že je to dobrý nápad?“
„Ještě ničím jsem si nebyla jistá méně.“

Minuta, dvě, patnáct…
Hodina, dvě, tři…

„Možná- možná je to opravdu jen mýtus a žádný had ve skutečnosti neexis- Ááá!“
„Vy dva, držte se pevně. Posádko, připravte harpunu!“
„Co to kurva bylo?“
„Ó mocní bohové, smilujte se nad ná-“
„Drž hubu, pánbíčkáři, nebo poletíš jako první!“

Vyhlížel z okna věže svého paláce. Královská koruna jeho hlavu tížila stále víc a víc. Dlouhé roky žili v míru. Jistě, magií nadaní jedinci byli vždy hrozbou někde v tmách neprozkoumaných území, ale válka? Kdy se mu tohle vymklo z rukou? Ať se modlil ke kterémukoli ze známých bohů, nenalézal odpověď.

Hleděl do hor. Vždy byly majestátné a trochu děsivé, mezi poutníky kolovaly historky o obrech a divokých psech se žhnoucíma očima. Kolik na tom bylo pravdy a nakolik šlo o svědectví věčných opilců? Těžko říct. Současná temnota na severu blízkého baronství však byla skutečná.

Svět, jak ho znali, skončil.