DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

"Pane, tady letí nutrie s obřím uchem."
"Paní, vypadá to, že ten čaj funguje."
"Čaje jsou mocné. Jako královna čajová."
"Opravdu vám nerozumím, jdu se zeptat sester, z čeho ten čaj vařily."
"Těch babiček s obrovskýma ušima?"
"Máme mladé sestry, nebylo v tom něco víc než čaj?"
"Sestry, z čeho jste vařili té paní na pětce čaj? Vykládá něco o lítajících nutriích a babičkách."
"Nutrie tu nelétají, ale plují na lodi. A ten sáček s čajem máš tady, babuško."
"Na stres funguje šalvěj přeslenitá, ale tohle to nebude. To bude šalvěj divotvorná, známý to jednou zkusil, a takhle se choval."

"Po kom to dítě je..." Ivan nechápavě kroutil hlavou, zatímco psal zprávu Arnoštově třídní učitelce, že se jeho syn nedostaví k výuce z důvodu nevolnosti.
"No asi po mně," sdělila sebekriticky Líza. "Ale z čeho mu může být až takhle blbě?"
"Já ti řeknu, z čeho je mu blbě. Slyšel, jak se s Brukvou bavíme o kouření šalvěje, jenže už mu neseplo, že má kouřit šalvěj divotvornou a ne tu lékařskou, co máme v truhlíku. Ono by to teda nebylo tak hrozný, kdyby k tomu nepil tu becehrovku. V kombinaci s alkoholem je to docela jedovatý."
"To je ale blbec."

Najmou si starou ženskou a je pro ně neviditelná. Taková babi za měsíční mzdu - hlídá dítě, když paní domu potřebuje čas pro sebe, protože to ty mladé a bohaté teď potřebují, setře prach v pokojích, uvaří, když je potřeba. Jako od maminky, chválí její obědy, a, pravda, těší ji to.
Jenže babi vidí, babi slyší.
Pozná, když je manžel neklidný, slyší jak mrštně manipuluje slovíčky. Všimne si lesklého očka kamery schované v obývacím pokoji. Neblaze tuší, když večeři, kterou vařila ona, vždy servíruje žena. Potřebuje prý ještě dochutit, speciálně, pro manžela.
Babské ucho občas zachytí vzlyk, zaslechne cink, vytuší kap.

"Takže vám řekl, že ten salát je s babským uchem a vám to nepřišlo divné?"
"To je šalvěj, ne? Ta se do salátů někdy dává."
"Do salátu Caesar? A pak podával roštěnky Esterházy s brambory Parmentier, nakonec dezert Pavlova..."
"A ještě Prsty mrtvého muže! To je slavná houba, vypadala opravdu realisticky. Měl tematické menu."
Detektiv si povzdechl a vytáhl noviny. Na titulní stránce stálo: "Místní stařenka, italský kuchař, maďarský šlechtic, francouzský farmaceut, ruská balerína a slavný mykolog se stále pohřešují po zahradní párty."
"Uznávám, vařit podle novinových titulků je poněkud vulgární, ale zločin to snad není?" namítl host Hanibala Lectera.

"Komisaři! Nějaké novinky?"

Komisař Ledvina se neúspěšně pokusil zakrýt polední svačinku. "Vůbec nic. Po psovi i kytce jakoby se zem slehla."

"A jiné podezřelé případy?"

"Kriminální živly jsou klidný jako beránci. Jenom nějaký stařence někdo uřízl ucho."

Nick povytáhl obočí. "Jak to myslíte, "uřízl ucho"?"

***

Hůl Ruperta von Kratzmara zaúpěla námahou, když znovu dopadla na záda nebohého poskoka.

"To mám z toho, že pracuji s takovými zabedněnci! Babský ucho! Kdo to kdy viděl! A teď táhni a koukej přinýst tu šalvěj!"

Zahradník vzal s povzdechem do ruky zakrvácené ucho. Šalvěj přeslenitou sice nedostal, ale aspoň bude mít Adéla něco k svačině.

"Potřebujeme se nějak dostat do Zapovězeného lesa, aniž by nás někdo viděl," řekla Hermiona svým kamarádům Harrymu a Ronovi.
"Tak se přece můžeme přikrýt Harryho neviditelným pláštěm," odpověděl Ron.
"Neviditelný plášť Harrymu zabavila profesorka McGonagallová se Snapem, aby se nikdo nedostal v noci ven z hradu," povzdechla si Hermiona, "ale je tu ještě alternativa - lektvar, po jehož vypití budeme dočasně neviditelní asi zhruba dvě a půl minuty. Podle knihy lektvarů na přípravu tohoto nápoje potřebujeme odvar z babského ucha..."
"Babského ucha?" zděsil se Ron, "to budeme někomu řezat ucho?"
"Ale ne," vzdychla Hermiona, "babské ucho neboli šalvěj přeslenitá je rostlina."

Svezl se unaveně na gauč, ani si nesundal kabát a boty. Manželka mu podala hrnek melty a loupák.
“Měl si těžký den?”
Přikývnul.
“Zase se u nás stavil Jorji - aspoň, že si ten pas tentokrát nemaloval pastelkama, ale o moc lepší to nebylo. Vymyslel si teď, že prý je z Kobristánu,” zasmál se: “Já ho snad jednou, jen za tu originalitu…”
Zastavil. Když ráno odcházel, ta díra ve stěně nad sporákem ještě nebyla. Vytáhl ze šuflete tužku a píchnul s ní do díry. Někdo za stěnou vyjeknul.
Příští den měla sousedka šátek kolem hlavy. Prý zánět středního ucha. Z ofouknutí.

„To nemůže být pravda. Žádné zasrané kobky a náckovské experimenty u nás nikdy nebyly.“
„Zastav.“ V tomhle stavu nemůže řídit.
Roman vylítne z auta a skončí v bejlí. Šalvěj. Aspoň ne bílá. „Kurva!“ zařve do lesa.
Reaguji mimoděk. Magické zaťukání. Nabídka pomoci. Nedělám to bez souhlasu. S lidmi prakticky nikdy.
Okamžitě mě pustí dál.
Rozmělním vztek. Promnu zatuhlý šok. Narazím na vlákna zamotané struktury, která vše drží jako pavouk. Lidé jsou složití. Pavouk hrozivě natáhne vlákna ke mně. Popadnu slibnou smyčku. Táhnu. Pavouk se zamrská, sekne mě nohou a zmrtví. Vytahují další vlákna, rozplétám zbytek.
Lidé nejsou zas tak složití.

Jednoho krásného dubnového podvečera seděli Daniel von Drak, Jaroslav L. a Marek P. v kabinetě za školním depozitářem. Každý z trojice kantorů před sebou měl štos písemných prací na opravu. Daniel testy z chemie 3.C, Jaroslav s Markem maturitní písemky. Otevřeným oknem přinášel vítr vůni kvetoucích stromů.
Dlouho pracovali mlčky, když tu se Jaroslav L. začal smát.
"Co se děje?" zdvihl Daniel hlavu od nukleových kyselin.
"Poslechněte si tohle. Využití babského ucha při recyklaci stříbrných nanočástic z vysloužilých ponožek," řekl Jaroslav vážně přemáhaje však další záchvat smíchu.
"Á, šalvěj přeslenitá!" protáhl Daniel do Markova řehotu. "Čí je to práce?"

„Vraní oko, babské ucho…“ mhouřil Clive znechuceně oči na zažloutlý papír. „Ta bába byla nějaká šáhlá rádobyčarodejnice, nebo co?“
„Kdepak rádoby, panáčku,“ zaskřípěla Liv hlasem náhle o desítky let starším. „Mocná čarodějka! Velmi mocná!“
„Jasně. Tak mocná, že ji vzal šutrem první feťák, kterýmu se připletla do rány,“ opáčil detektiv. „A jestli jedla babský uši, tak šáhlá byla pořádně!“
„To se má Liv ohledně svačin na co těšit,“ zakřenil se Ravi.
„No dovol,“ vystartovala, tentokrát už hlasem vlastním. „Za co mě máš?! Žádný babský uši jíst nebudu, fuj! Nic babskýho!“

„Leda mozek,“ připustila vzápětí. „A to je něco úplně jinýho.“