Sladkému sladké (originální)

Bylo to hezké, získat okouzlujícího muže, když ještě Nininu varování nepřikládal váhu. Ztýrané tělo ale říká dost. Vojtěch je nejen neodbytný - nahání hrůzu.
Jistá ruka plní čokoládu do maličkých forem. Trošku zcukernatělého jablíčka, kapičku dobrého barbadoského rumu, postupně 0,6 g arseniku. Pomohl i Taha, z Alžíru rekomando dodávka trochy té sušené hlízy, která je postrachem v rukou zhrzených a ublížených milenců.
Myslí na jeho nebeské oči. Červený, slastný otisk dlaně na zadku. Něco mu bude chybět, ale to rozříznuté, napůl skalpované čelo ne. Navrch hoblinku karamelu. Podmanivé líbání. Sladkému sladké.
Ať mu chutná.
A pak přijde úleva. A zbytek...

Emma má vzpomínku.
Jsou na pláži ve třech, v téhle zemi, kam letěli dva dny a další čekali v přístavu na trajekt, na kterém potom celou cestu blinkala.
Z poddajného písku stavějí složitý systém korýtek. Emmě to připadá jako labyrint, ale strejda se jí snaží namluvit, že jsou to zavlažovací kanály starých Egypťanů.
Maminka se strejdou lijí každý z jiné strany do spleti kanálků slanou vodu. Emma čeká na konci. Když k ní tok dorazí, jen na chvilku zajiskří na slunci a vsákne se. Ale povedlo se, jejich výtvor stojí a prokázal funkčnost.
Zatleská ručkama. Rovníkové slunce jí zlatí vlásky.

Terapeut si poposedne. Není nejmladší, proto má zlou předtuchu.
V životě pana Vojtěcha se udály věci. Do vypravování vstupuje jakýsi Cukrář. Homoerotické tendence se u klienta objevují vůbec poprvé; korektiv v podobě manželky padnul, záklopka byla odstraněna.
S očima rozšířenýma jako nenasyta před překypujícím bufetem klient líčí: bere si svého nového milence, kdy se mu zachce, fackuje ho, když jeho přání nejsou naplněna. Bije ho páskem. Vysvětluje: Podmanit si druhého samce holýma rukama, pane doktore, to je absolutní extáze.
Tak se našli, snad šťastni, usuzuje psycholog, ale vyveden z míry zvedá ukazovák. Ani ze svolného partnera nelze brát bez ustání.

Jaké boty obout k odklízení mrtvoly?
Většinu jich dostala od Vojtěcha – klasické Prady, louboutinky s červenou podrážkou nebo ikonicky kostkované od Vivienne Westwood.
Ty si obuje a chvíli pobíhá v předklonu po chodbě sem a tam. Předstírá, že po vyleštěných parketách táhne těžké mužské tělo. Dětské oči ji pozorují z ohrádky.
Ustrne. Nadělala vysokými podpatky spoustu rámusu - a manžel se neobjevil. Křížový výslech (proč se tak šňoříš, kam se chystáš?) se nekoná.
Je to už pár týdnů, co jeho přítomnost ustoupila do pozadí, ztuhne uvědoměním. Domů se vrací pozdě, nechává ji dýchat. Ona se teď dokonce baví.
Něco se děje.

Ložnice. Zástava srdce při koitu. Rozkoš prostě příliš dobrá. Jenže už se téměř nemilovali.

Koupelna. Může neopatrnému muži spadnout do vany spotřebič pod napětím? Ne. Nápad jako ze špatného filmu.

Kuchyně. Arzenik, strychnin, cyankáli; servírováno s jeho oblíbeným kořeněným jídlem. Včelička kurare číhající ve Vojtěchově oblíbeném proteinu.

Obývací pokoj. Od baru to na terasu bylo jen pár kroků a z terasy dlouhý pád po strmém svahu. Holdoval drahému pití a zatím ho měl pod kontrolou, ale jednou to může přehnat a přes zábradlí se naklonit tak neuváženě...

Jak prošla celým domem, utvrdila se Nina v jednom. Ona tenhle palác neopustí.

Do Sladkému sladké zavítá zvláštní návštěva.
Tenhle Vojtěch je opravdu mimořádně hezký muž - i stará dáma sedící u dveří se ohlédne.
Danielem projede echo Ninina naléhavého zoufalství. Jsi strašně empatický, vyčte si.
Hlas rozumu říká, že musí zjistit, co je tenhle Vojtěch vlastně zač.
Hlas soucitu nabádá nepodlehnout hezké tvářičce. Není mu dvacet a Ninin strach byl nehraný.
Oči vybírající pralinky jsou pichlavé jako trnky.
Hlas chtíče nediskutuje: kdyby pod těma trnkovýma očima klečel nahý, vzrušeně by tomuhle Vojtěchovi nastavil tvář k plivnutí.
Dezertní vidličkou, kterou leští, si zajede pod nehet.
Hlas rozumu velí klid. Chceš ho přeci pouze poznat.

Najmou si starou ženskou a je pro ně neviditelná. Taková babi za měsíční mzdu - hlídá dítě, když paní domu potřebuje čas pro sebe, protože to ty mladé a bohaté teď potřebují, setře prach v pokojích, uvaří, když je potřeba. Jako od maminky, chválí její obědy, a, pravda, těší ji to.
Jenže babi vidí, babi slyší.
Pozná, když je manžel neklidný, slyší jak mrštně manipuluje slovíčky. Všimne si lesklého očka kamery schované v obývacím pokoji. Neblaze tuší, když večeři, kterou vařila ona, vždy servíruje žena. Potřebuje prý ještě dochutit, speciálně, pro manžela.
Babské ucho občas zachytí vzlyk, zaslechne cink, vytuší kap.

Než ji poslal domů, citlivě se jí vysmál. „Co to blábolíš?“ Chytil ji za ramena, trochu s ní zatřásl. Myšlenko, opust tuto ženu! Doufal, že nebohé robě má doma zodpovědnější hlídání.
Maminka s vražednými choutkami.
Otrávit manžela.
„Jak tě to proboha napadlo?“
Civěla na něj jako holubička zmáčknutá v hrsti – málem slyšel kosti praskat – a nesmála se. Ona ne.
„Jak bych to podle tebe měl asi udělat?“
I ty hloupý, vysvětlovaly její oči. Bylo to logické: copak ji sám nedávným vyprávěním nehodil vějičku?
„Vraní oko, rulík zlomocný. Říkal jsi mi přece o Tahovi.“
Zbláznila se, zněl mu v hlavě verdikt.

Od střetnutí se zrcadlem cosi eskaluje. Vojtěch si dál proplouvá životem, ale vzduch v domě obtéká Ninu jako mazlavý jantar. Až manžela konečně nahlas obžaluje z jeho hříchu.
„Praštil js–“ spustí, ale v jeho pohledu je pomatencem.
„Praštil? Byla jsi opilá. Kolik ti toho ten tvůj kamarád nalil?“
Trochu moc, šepotá jí do ucha pouštní vítr. Realita kolem ní se mění. Její domov není kvetoucí zahrada, je to Gobi ledová nočním chladem pronikajícím z nezměrného kosmu...
„Já tě chytil. Protože kdyby ne, skácela by ses na to zrcadlo jako troska."
...a ona je gumička, kterou Vojtěch v prstech napíná, napíná.

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

Daniel je opřený za pultem a připadá si tam jako na pozorovatelně: pestře ošacené ženy (každá tíhne k jiné barvě!) cvrlikají a trylkují v taktu exotického ptactva. Chodí jich sem hodně, většinou v páru; otevřel cukrárnu teprve nedávno, ale nohy zákaznic už si prošlapaly cestičku. Snaží se memorizovat si jejich chutě a přání.
Jen jedna je pořád sama. Parkuje kočárek vedle stolku a ztichlá popíjí kávu. Pralinky pojídá jako když ptáček zobe osamocená zrnka slunečnice. Je mu jí trochu líto.
Skleničku sladkého, kaštanově hnědého vermutu ze soudku posílá jako pozornost podniku. Líbí se mu, jak jí vlívá červeň do tváří.

Projde pod nápisem Sladkému sladké.
Za pultem tentokrát stojí muž jejího věku. Určitě majitel, ona mýtická bytost probíraná v kadeřnictví. Má ušlechtilé, hladké ruce, prsty nadlidsky dlouhé.
Nina pozdraví, objedná kávu, chválí interiér, chválí sladkosti, pak jeho zádům řekne: „Manželovi vaše pralinky moc chutnaly.“
Samozřejmě, že zmiňuje jeho! Pochlebování Vojtěchovi je do jejích úst vtisknuto jako zvyk. 
Cukrář jí podá espresso. Usmívá se jako Mona Lisa. „A vám?“
Úplně ji to dojme. Vždyť je pouhou manželkou, doplňkem. Šálek si vezme, hypnoticky mumlá „Děkuji, děkuji“ a najednou ví: tady ji znají, tady ji chápou, tady by mohla spustit kotvu, zapustit kořeny.

Okouzlená cukrárnou podlehla puzení udělat tam útratu. Trochu sladkého donesla domů.
I Vojtěch je doma, vydají ho stíny. Mezi zuby jí zhořkne pistáciová drť. Manžel ji chytí za boky, ale cit chybí. Poměřuje ji rukama jako mulu.
„Už zase jíš sladké?“
Mužské nároky na ženská těla. Vyšší než kdy dřív.
Sám sáhne do krabice a bonbón si strčí do úst jako prostou chlebovou střídku.
„Hm, moc dobrý."
Mužská poživačnost. Stará jako lidstvo.
„Radši ti to zabavím,“ promluví jako učitel nebo tatínek, každopádně figura, která ví líp. Vypáčí jí krabičku z prstů a ona ho nechá.
Ráno vážila padesát čtyři kilo.

Má krásný dům; honosný, obří a nový. Má zdravé dítě; holčičku, tu si vždy přála. Po zahradě běhá pes; i když ten si oblíbil spíš manžela. Zvíře holt pozná vůdce smečky.
Ach ano, manžel. Tady je to místo, kde dobrý holistický lékař nahmatá problém a vystopuje všechna propojení: proto máte tak neklidné spaní, mladá paní, proto tak často trpíte nechutenstvím, zhubla jste, padají vám vlasy. 
Tohle musí skončit.
Narodila se jako svobodná dívka. Vyrůstala jako ukoptěná divoženka, žádný dloubanec si v klučičí partě nenechala líbit. Musí se vůdci smečky taky jednou postavit.
Pak už žádný bolavý žaludek a vypadávání vlasů.