DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

„Ššš… musíme potichu, Gabrieli. Nesmí nás načapat.“ Petr věděl, že kdyby jejich noční toulka praskla, schytali by to. Už z toho důvodu měli oba schovaná křídla. Neslušelo se, aby si princové, z toho jeden následník trůnu, vyrazili mezi lidi.
Skrz portál vyšli do zapadlé uličky. Působili jako lidé, i oblečením.
„Máš peníze na lístek, že jo?“
„Jo, mám, Petře. Jdeme.“
Čekalo je další filmové promítání, tentokrát Dívka na koštěti.
„A co teprve to babské ucho! Celý film hledala pravé a nakonec to byl šalvějový odvar!“ Gabriel hýřil nadšením, vzápětí splaskl. Venku zahlédl otce.
„Petře, co dát tátovi taky babské ucho?“

Scullyová ohledávala tělo a Mulder stál v pozadí a předstíral, že ji při práci pozoruje.
Na některé věci si nezvykl ani po letech.
„Žena, asi 75 let, jeví známky násilné smrti,“ popisovala Scullyová výjev před sebou.
„Něco zajímavého?“ zajímal se Mulder.
„Jestli myslíš něco jako důkazy únosu mimozemšťany, tak bohudík ne,“ odvětila Scullyová.
Mulder se ušklíbnul.
„Ačkoliv…“ zamračila se.
„Máš něco?“
„Vypadá to na rituální vraždu. Je tu ucho.“
„Jako ta bylina?“
Scullyová na něj vrhla ten pohled.
„Ne, její ucho.“
Zvedla ruku s důkazním sáčkem, ve kterém ležel zkrvavený předmět doličný.
„Škoda, už jsem doufal v nějaký čarodějnický sabat.“

Tohle je z doby, kdy jsme byli malí, teda já a Horáček, oba grázlíci, škola za totáče byla dost zlá, ale teď jsme spořádaní občané, máme železářství a erotický e-shop, ani doma nebyl s našima klid, jedinej, s kým jsem si (kromě Horáčka) rozuměl byla babí, teda vlastně prateta Emílie, ta mě vždycky vyslechla, měla pro mě ucho, já jí říkal babí, ona mně bobečku, byla skvělá, ale koho jsme s Horáčkem nesnášeli byli vzorňáci, jako Mach a Šebestová třeba, jenže drabble má mít sto slov, takže o tom, jak jsme si s Horáčkem dali první pusu, třeba někdy jindy.

Asi nejznámější použití stříbrných nanočástic je dát je do ponožek, aby pak lidem nesmrděly nohy. Ale existuje mnohem více jejich aplikací - užívají se jako katalyzátory reakcí, biosenzory, nosiče léčiv či doplňky ve farmaceutickém a potravinářském průmyslu. Vyrábějí se obvykle rozkladem shora dolů - například redukcí dusičnanu stříbrného tetrahydroboritanem sodným. Nezní vám redukční činidlo dost zeleně? Použijte extrakt ze šalvěje nebo z lipnice. Reakce taky proběhne, což půjde poznat pouhým okem - roztok změní barvu ze světle žluté na intenzivně hnědou. Zbývá zjistit, kolik a jak velkých nanočástic se urodilo.
Jak to vypadá, budou brzo sbírat babky kořenářky i činidla pro chemický průmysl.

“Musíš s tím něco udělat, než se to ještě zhorší.”
“Až mi seženeš léky.” Mouse otevřel pusu, ale Hush ho nenechal promluvit: “Léky. Ne… koření.”
Mouse si povzdechl. Hush se vyznal ve spoustě věcí, ale dokázal být tvrdohlavý až hrůza. Radši by čekal, až se nebude moct hýbat, než aby se namazal něčím, co nebylo vyzkoumané a ozkoušené. Mouse mohl jen doufat, že se mu podaří do něj dostat aspoň čaj.
Jawanka, která měla na trhu stánek s kořením, tvrdila, že Indlebe Kagogo léčí všechno od migrén přes kašel až po popáleniny.
Ale na pečeni to prý taky není špatné.

Měníš se. Měním se. Co, proč, jak? Chtěla bych zastavit svět, zakonzervovat v jedné vteřině, navždy zůstat stejní, navždy spolu.
Že to nejde? Že ty takhle žít nemůžeš?
Změny mě děsí. Nechci se měnit. Nechci sledovat, jak se měníš ty. Vždyť je nám spolu přece dobře, nebo ne? Proč ničíš, co já chci zachovat?
Je nám spolu dobře, šeptám ti, zatímco tě kolíbám.
Tak dobře.

Do vlasů ti vplétám noc, na ohni hřeju čaj.

Kozlík, aby se ti dobře spalo
Šalvěj, aby tě nic nebolelo
Lípu, abys klidně dýchat směl
Meduňku, abys zapomněl

Radši spát věčným spánkem než tě ztratit.

"Prosím tě, co je to za ty hnusný chlupatý listy v kuchyni?" zeptal se Larim hned jak přišel z práce.

"Je to ve sklenici s rozmarýnem, tymiánem a dobromyslem, tak to asi bude bylinka," odpovídám a snažím se neprotočit oči ke stropu.

"Jestli myslíš, že to budu jíst, tak si na omylu," odpovídá Larim, podává mi kávu a odchází si číst.

"Najdi si na apetitu recept na kuřecí saltimboccu. Měla jsem jí v plánu udělat k večeři, ale když nechceš...," odcházím do obýváku nakrmit křečandu.

Po chvíli se z ložnice ozve překvapené zamručení.
"To vypadá dobře. Já tu šalvěj risknu."

Dvakrát denně, zatraceně, aby člověk čistil zuby,
stejně jednou zžloutnou, zkřehnou a pak vypadnou mu z huby.

Otravné už odmalička, když se na svět derou,
prcek vřeští neslýchaně, matku mory berou.

Pak ke klice na nit vážeš rozviklané stoličky,
dík západním animákům čekáš příchod Zubničky.

Časem přijdou první kazy, kloktáš babské ucho,
u zubaře trpíš, slintáš, v nervech tiskneš břucho.

Rovnátka a bílé plomby, ať na kráse není vada,
když to zubař vyúčtuje, pod křeslo ti padne brada.

Na stará kolena leze zub moudrosti,
zřejmě nechť přestaneš vymýšlet blbosti.

Na klapáky škudlíš radši sumu pořádnou,
běda jestli čokoládu zhryzat nezvládnou!

"Tady čtu, že je na ránu nejlepší přiložit obklad z babského ucha," pravil Master nad knihou "Domácí lékař" z roku 1941.
"Píšou tam, od kolika jsou lidi bába, nestačí chytit tu holku?" zeptal se světlovlasý Master, jehož hnisající rána celé pátrání započala.
"Ta bude moc mladá. Uříznout ucho Donně by Doktora naštvalo..."
"Nechodí sem ještě jedna? Jak se vždycky Doktor se Shaunem tváří, že jim budou trhat zuby."
"Jo ta...tchýně! Nad jejím uchem určitě brečet nebudou, jak dlouho se má vařit..."
"Vidím, že jste si to skvěle naplánovali, ale Donna mi prostě dala Framykoin," oznámila jim od dveří Missy.

Starý mocný kněz v modrém hávu se plížil k ženě přibližně stejného věku v červeném oděvu. Chvíli se skrýval za keřem. Pak se opatrně přikradl loukou. Nikde žádný ozbrojenec. Výborně.
Namířil svatou hůl na venkovanku a spustil mocné zaříkání:
„Hajahó, vololohóóó.“
Žena nic.
Kněz se zamračil a udělal pár kroků vpřed. Nepřestával odříkávat svou mantru.
Žena dál okopávala skromné políčko.
„Hajahó, vololohó!“ zařval jí nakonec přímo do ucha.
Žena nejen, že nezměnila barvu oděvu na modrou, ale ohnala se motykou a poněkud změnila barvu kněze.
Život ji naučil ignorovat hloupé pindy, dokud neodbytný dotyčný nepřijde na dosah jejího pracovního nářadí.