Hannibal

"Rozmazluješ mě," zapředl Will a sledoval, jak mu Hannibal servíruje maso v červené, sladce vonící omáčce. Vypadalo to úžasně. Will si připadal jak v luxusní restauraci.
"Počkej, až se dostaneme k dezertu," řekl Hannibal. Jeho hlas byl hravý, flirtující. Will se mu podíval do očí a měl okamžitě chuť na celou večeři zapomenout.
"Co je to?" zeptal se místo toho.
"Jazyk. Je to nový recept," řekl Hannibal. "Víno?"
Will přikývl, zatímco si kousek ukrojil.
"Komu patřil?" zeptal se Will.
"Kolegovi vadila jeho tchýně. V minulosti mi hodně pomohl, tak jsem se rozhodl mu to oplatit."
Will se usmál. "Je vynikající."

"Takže vám řekl, že ten salát je s babským uchem a vám to nepřišlo divné?"
"To je šalvěj, ne? Ta se do salátů někdy dává."
"Do salátu Caesar? A pak podával roštěnky Esterházy s brambory Parmentier, nakonec dezert Pavlova..."
"A ještě Prsty mrtvého muže! To je slavná houba, vypadala opravdu realisticky. Měl tematické menu."
Detektiv si povzdechl a vytáhl noviny. Na titulní stránce stálo: "Místní stařenka, italský kuchař, maďarský šlechtic, francouzský farmaceut, ruská balerína a slavný mykolog se stále pohřešují po zahradní párty."
"Uznávám, vařit podle novinových titulků je poněkud vulgární, ale zločin to snad není?" namítl host Hanibala Lectera.

1. Nejlepší je pro ně konzumace pokrmů, když:

• mají na večeři dobrého přítele
• mají srdce na dlani
• se hosté vaří ve vlastní šťávě
• jim někdo leží v žaludku
• je u nich soused pečený, vařený

2. Jakmile jim začne docházet jídlo, tak:

• mají pořád jeden druhého
• Hannibal požádá Willa o ruku
• si dají navzájem pusu
• se samou láskou můžou sežrat
• platí oko za oko, zub za zub

3. Jejich oblíbený film:

• Starci na chmelu
• Ucho
• Volná noha
• Mozek v plamenech
• Na nože

4. Jejich oblíbený pořad:

• Sběratelé kostí
• Odpočívej v pokoji
• Byl jednou jeden život
• Dva a půl chlapa
• Hlava rodiny

Zavřel oči. Zadívala se na něj ze tmy. Figura s parožím hodnotící jeho poslední myšlenky. Protáhla se. Mohly to být jen sekundy, možná minuta, ale jeden skok byl jako celý jeho život. Vzpomínky, pocity, rozhodnutí. Patřily vlastně ještě jemu?
Na krku ucítil vlhký dotek. Prudký pád mu bral z plic kyslík, zatímco ho svíraly paže druhého muže. Hannibal. Jeho Nemesis. Jeho spřízněná duše. Kus do celku. Schrödingerovo monstrum ukryté pod postelí, dokud ho rodiče nepřijdou hledat. Našel ho první. A jeho vlastní nestvůra oděná do rafinované sofistikovanosti předla s ním.

Drak usnul navěky. A oni ho brzy budou následovat. Spolu.

Na stolíku, za ktorým si vychutnával čaj a pečivo, pristáli noviny.
Keď zdvihol oči, bol pohľadom popohnaný k ich prečítaniu. Ani nemusel listovať, ich fotka zaberala celú stranu.
"Pátranie po dvoch sériových vrahoch ukončené... telá neboli nikdy vyplavené. Na mieste činu našli len obeť." Starostlivo noviny poskladal. "To sú dobré správy."
Jeho spoločníkovi o šírku vlasu myklo kútikom úst. "Pamätám si tvoje slová, ale-"
"Pýtaš sa, či som si to nerozmyslel?"
Odpoveďou mu bolo mlčanie, ale už ho vedel dešifrovať.
Usmial sa. "Krv jahniat hodná dvoch levov, a tu som - povedz vlkom, že som doma."

„Vítejte u dalšího dílu Dokonalého hostitele. Dnes – doktor Hannibal Lecter!“
Střih na muže v krvavé zástěře. „Je mi ctí vás přivítat ve svém domě.“
Střih na pozvanou ženu. „Jsem tu poprvé, ale už se nemůžu dočkat. Přátelé pořád básní o chutích, které jinde nezažili.“
Střih. Doktor Lecter dohlíží na prezentaci. „Zásadní je odvést hostovu pozornost, aby neměl všetečné otázky... Recepty si nechávám pro sebe.“
Střih. Večeře pomalu končí. Dříve zpovídaná žena do kamery: „Musím zjistit, jaké maso jsme dnes jedli! Bylo fenomenální!“
Střih na doktora Lectera. „Asi ji budu muset sníst... Ale až po dezertu.“ Pobavený smích.
„Příště – Baba Jaga!“

„To je krev?“ vypísklo zděšeně děvčátko.
„Omlouvám se, nečekal jsem přítomnost mladé dámy,“ usmál se Hannibal. „Je možné, že můj filet mignon, lahodný steak z nádherně-“
„Buď zticha a žer! Flákota má bejt krvavá! Jenom by to možná… jo, trošičku přisolit, jojo,“ skočil mu do řeči soused.
„Budeš tak hodnej?“
„Jistě,“ řekl trochu nejistě hostitel a přinesl kořenky.
Otec spokojeně vysypal polovinu slánky. Manželka evidentně milovala pepř.
Hannibal s němou hrůzou sledoval, jak je jeho dílo vražděno podruhé.
„Ujde to, vo tom žádná… ale přece tomu něco chybí…“ přemítal host. „Hej, mám to! Nebylo by trochu kečupu?“
Zabil je. Všechny.

Will pozoroval Hannibala, jak elegantně chodí od pultu k pultu v kuchyni. Tam něco nakrájel, tam zamíchal hrnec, sundaval a nandaval si chňapky, občas utřel ruce do zástěry a jen letmo se na něj co chvíli pousmál a olízl si horní ret. Will se na něj díval upřeně, a jeho hostitel nevypadal, že by ho to jakkoli znervozňovalo. Na chvíli se zastavil, rozhlédl se, a nakonec sundal pokličku z jednoho hrnce, vyzkoušel měkkost pokrmu, spokojeně zamručel a nabídl ochutnat Willovi. Pofoukal lžíci, natáhl se přes pult a dal jí Willovi do úst. Ať už to bylo cokoli, bylo to excelentní.

„Vážně myslím, že už se Chesapeakskému rozparovači dostávám na kobylku,“ prohlásil Jack a pustil se do jídla. Jako obvykle bylo nesnadné určit, co se na talíři nachází.
„Co to dnes jíme, doktore Lectere?“
Will se zhluboka nadechl a snažil se připravit na vlnu dvojsmyslů a slovních hříček.
„Právě si pochutnáváme na velice nezdvořilém stevardovi jménem Andrew.“
Will nevěřícně zamrkal.
„Toto jsou líčka, preparovaná zaživa, marinovaná v Chardonnay. V dezertu budou kousky jeho lidského srdce.“
Jack se zatvářil hloubavě. Jack se zasmál.
„Vy Evropané máte legrační metafory. Ale zpátky k věci, tuším, že jsme tomu kanibalistickému vrahovi blíž než kdy dřív.“

Jídlo bylo precizně naservírováno na stole. Už jen dokonalost péče, jaká mu byla věnována, detailnost uspořádání na talíři a geniální propracovanost celé kombinace vyvolávala u hostů gastronomickou extázi.
"Copak to bude tentokrát, doktore Lectere?"
"Specialita. Spojení pikantní omáčky s chilli papričkami, lehce grilované zeleniny, bramborových noků a specifické chuti vepřového jazyka."
"Ach. Naprostá delikatesa."
Úsměv. "Takový průměrný člověk si často ani neuvědomuje, jak rafinovaný může být právě takový vepřový jazyk. Za života je opomíjen jako něco naprosto samozřejmého, teprve až po smrti se projeví jeho skutečná... delikátnost. Skutečný... duch jazyka."
Hosté byli opět okouzleni.
Hannibal se decentně usmál: "Ještě víno?"