DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

další účinná strategie vrážení klínů mezi pacienty je princip "říkáš X jen proto, že jsi A". Setká-li se pacient s tvrzením, které je v rozporu s jeho světonázorem, nesmí ztrácet čas jeho objektivním posuzováním. Okamžitě ať přikročí k blahosklonnému "vysvětlení", proč někdo takový zjevně špatný názor zastává. Nijak složitě, osvědčené "jsi muž/žena", "jsi věřící/ateista" postačí.
Pro lepší výsledky můžete občas pacienty postrčit i směrem zcela opačným: nějaká stará paní se díky vám urazí, když se jí lékař pokusí vysvětlit, že ve svém věku už prostě neuslyší některé frekvence.

Váš konzultant Zmarchrob

První, co mě napadlo k tématu, byl Saxanin odvar z babského ucha aka šalvěje přeslenité. Jenže co s tím ve světě Harryho Pottera, že.
Druhý nápad: po Obrtlé se potuluje šílený čaroděj, který uřezává stařenkám uši. Což Harryho odvádí od úkolů pro ministra Malfoye.
(Ano v mé letošní sérii se Draco Malfoy stal ministrem a napravuje omyly mládí.)

V duchu jsem si rozpracovávala příběh, rozmýšlela detaily, kterak se po ulici potácí krvacející stařenka, když zasáhl osud a uchránil čtenářův jemnocit. Při listování Seznamem jsem narazila na fejeton paní Formáčkové "Půjčte mi ucho, chce to ven!" o důležitosti naslouchání a pochvaly.

Pedro se dostal na římsu a po ní pomalu ustupovali ve stínu hory. Jenže najednou římsa končila. Byla tam proráklina.
"Skočíme?"
"Budeme muset, zpět nemůžeme."
"Pujdu první,"rozhodl Pedro.
Pak se prostě odrazil a skočil.
Ujela mu noha.
"PEDRO!"
Hmátl před sebe a najednou ho někdo tahal k sobě. Byl cítit po šalvěji a kůži.
Konečně byl zas na římse.
"Dík Crevane."
Vzhlédl.
Crevan tam nebyl.
Otočil se a zjistil, že stojí na druhé straně.
Byl bledý jak skalní stěna.
"Co tam děláš?"
"Cože?"
"Můžeš mi říct proč skáčeš jako koza sem tam?"
Crevan stiskl rty.
Mlčel.
Skočil za ním.

Ke stolku usedám
šalvěj v hrnečku mám
popíjím a srkám výluh horký
na klávesnici snažím se sesmolit stoslůvku pro kontrolorky
jako plaz kroutí se básnička černá na bílém
každý duben švandu si užijem
počítáme slova i čas
občas běhá nám po zádech mráz
občas vyprsknem čaj na obrazovku
za každý úp mít tak tisícovku
smějeme se i dojímáme
těšíme se, co s dalším tématem uděláme
je to výzva i odpočinek
i když občas chybí spánek
hrajeme si s písmenky
vytahujem myšlenky
skládáme je pod sebe a za sebou
jednu pěkně za druhou
po dubnu už nezbudou
zas budu mít vymyto

Lída s Olinkou seděly na skříni v gynekologické ambulanci.
„To je fakt normální, tady takhle šmírovat?“ ptala se Lída.
„Rozhodně. Někdy tu vůbec není k hnutí pro všechny babičky a tetičky a prababičky a…“
„Nemusíš pokračovat, už mi to došlo,“ smála se Lída.

Sestřička Evu vážila a měřila jí tlak.
„Tak to bude dneska všechno,“ řekla Evě.
„Dneska nebude ultrazvuk? Já se těšila, že zase uslyším srdíčko.“
Sestřička se natahla pro fonendoskop, chvíli ho naštelovávala na břicho a poslouchala. Pak si vyndala koncovky z uší a s úsměvem je podala Evě.

Olinka to spokojeně uzavřela: „To je správná porodní bába.“

“Kde to jsme?” zaskřehotá chlapec okoralými rty, když konečně najde hlas.
“V Carnuntu,” odpoví muž vedle jeho lůžka. Pod očima má černé stíny, ale usmívá se. “Horečka tě držela čtyři dny. Napij se.” Podepře mu hlavu. Tekutina v hliněném hrnku má nepovědomou vůni.
“Co je to?” Má strašlivou žízeň, ale jeho zvědavost je ještě větší.
“Marveh. Salvia. Roste u nás doma. Pomohla tě vyléčit.”
Chlapci ta slova nic nepřipomínají. “Když jsem měl horečku naposledy, ležel jsem za kovárnou a nedokázal vstát. Pil jsem z louže.”
“To už se nestane,” řekne muž sevřeným hlasem.
A chlapec tomu začíná věřit. Dychtivě pije.

Skluzavka, shora dolů (jak jinak). Tomu říkali oni. Taky tomu říkali kalhotovrah a látkotrh.
Ve skutečnosti to byla vhodně ukloněná skalka, která po dešti (takže pořád) jela jako namydlený blesk.
Když ji, kluzkou, pokryjí vlhkým kapradím, kluzkým, bude klouzat víc?
Klouzala!
Až moc.
„Fůůůůj!“ ošklíbal se Malcolm, který skončil v hnědé hromadě páchnoucí jako... páchnoucí.
Aspoň byla měkká.
„Tady někdo umřel? Hele, ucho!“ zkoumal svůj objev.
„Asi ne. Smrdí to jako kompost,“ pokrčil nos Sorlay.
„To teda ne! Ucho!“
„Houba, hele!“
Blemc.
„Ucho!“
„Dědkovo ucho! Fůůůj!“
Tak dobrá. Pojďme si hrát.
„Dědský ucho! A támhle hnije babský!“
Kupodivu, měli pravdu.

„Baba jedna, do všeho strká uši!“ zanadával Jamie.
„Říká se nos, drahý bratře,“ opravil ho Tyrion.
„Nejsem TAK pitomý,“ zdůraznil Jamie, „ale ona ví všechno, i věci které jsme se Cersei probírali…“
„V posteli?“
„Važ slova…“
„Vážím je stejně jako Královna trnů,“ ušklíbl se Tyrion, ale pak zvážněl. „Nebudu předstírat, že bych smrti naší drahé sestry želel… ovšem ty, bratře, jak to snášíš?“
„Půlka mě zemřela s ní… ale… Myrcella a Tomen mě potřebují. Třeba se mi z nich podaří vychovat něco lepšího, než sadistického zbabělce, jakým byl Joffrey.“

Hermiona, potají poslouchající, potěšeně přikývla. Tady jde snad příběh správným směrem.

Jasmínové loubí znělo jako půvabně přiléhavý název příbytku anglické čarodějnice. Hrnec vroucí tekutiny na plotně tu pak jistě musel tvořit základ jakéhosi kouzelného lektvaru.
Anatéma Pulsiferová, dříve Novotriková, nebyla čarodějnice, nýbrž okultistka. Narodila se v Americe, a navzdory všeobecnému přesvědčení vařila čaj.
Sáhla do sklenice pro lístky šalvěje. Vhodila je do vody.
Synchronně zakroužily po hladině, nečež zmizely ve změti bublinek a páry.
Záhy se domem rozlehl polekaný ženský výkřik.
Newt vrazil do dveří a spatřil svou manželku, nehybně zírajíc do hlubin kouřícího kastrolu.
Tam plavalo vrásčité, vzdor vlhkému prostředí docela vysušené a zcela jednoznačně LIDSKÉ ucho.
Skepticky povytáhl obočí.

A teď, babo, raď! Jenže tu žádná baba není. Ani dědek (ať je to genderově vyvážené). To mám za to, že jsem chtěl zmizet pryč. Splnilo se mi to měrou vrchovatou. Není tu žádné ucho, které by mě vyslechlo.
Baba, ucho, to mi připomíná babské ucho. Jenže ani to tu není. Ostrůvek je prost veškeré zeleně. Stejně bych si ten odvar nemohl uvařit, když tu není sladká voda.
Budivoj dumá dál. Vzhlíží k nebesům i k obzoru. Nikde žádná loď ani letadlo. Zdá se, že toto místo je pořádně vzdáleno od všech dopravních tahů. Do prkýnka dubového, to jsem dopadl!