DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

Pro následující trik budeme potřebovat nejen ucho, ale i oko, a to mechanické. Již teď může umělá inteligence vyrobit takzvaný deep fake. Falešné video osoby, kde svým hlasem říká to, co bylo objednáno. Umělá inteligence se bude muset zapotit a ohřát server. Musí analyzovat veškerá videa, audio a psané texty, které po sobě osoba zanechala. Zkopíruje zevnějšek, hlas a styl komunikace konkrétní osoby používajíc její stránky na sociálních sítích a vytvoří chatbota, který by mluvil hlasem zesnulého a používal jeho vzhled. Pak může zesnulá babička zavolat příbuzným a říct, že na její památku by si měli denně dávat flašku coly.

Na fialovém kvítku přistála včela. Elluš opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela plýtvat zyrtecem.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach a pyl, takže Elluš venku prakticky nemohla existovat, jelikož, stejně jako na včely, měla na oboje alergii.
Naštěstí ven moc nemusela. Na zahradě měla jen jahody a šnitlík ve starém rámu od pískoviště, které na záhonek předělaly její děti.
Sužovala ji spousta alergií. Ale naštěstí žádná potravinová, takže se mohla nalejvat čímkoli. Kdysi, když měla "čarodějné" období, rozhodla se naučit se bylinky. Přišlo jí to cool.
Od té doby, když jí bylo blbě, pila šalvějový čaj.

Na fialovém kvítku přistála včela. Celeamin opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela zemřít.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach, pyl a vzpomínky, strhával jabloním a třešním uvadající kvítky a zametal je do koutů zahrady.
I sem napadaly, mezi bylinkové záhonky na zastrčené terase. Rostlo tu jen pár nenáročných druhů a mezi nimi šalvěj, kouzelná květina, která zaháněla většinu neduhů.
Ji lidské nemoci nesužovaly. Ale jedna stará žena jí kdysi vnutila hrnek čaje. "Pij, čarodějko. Udělá ti líp," řekla. "A teď budu poslouchat a ty budeš plakat."
Od té doby, když potřebovala plakat, pila Hevrînin šalvějový čaj.

Nejsem ten, kdo jede teenky,
nejsem ani na maminky,
prsty chvějí se mi - tréma,
ale ven s tím. Dnešní téma
úlevu mi přinese,
no tak, s pravdou ven jde se.

Každý, kdo tu drabbluje,
tuší, kam to směřuje.

Nebaví mě pevná těla,
i když by to třeba chtěla.
Potřebuju vidět, že ta
kůže visí za ta léta,
nízko, a to proklatě,
vrásčitá je bohatě.

Chci tvojí babičku svléknout,
slyšet jí vzrušením heknout,
zmocnit se té dámy zralé,
prostě mám rád ženy staré.
Když je jí přes sedmdesát,
nejde mi ty faldy nesát.

Laskat, hýčkat, namouduši,
chci jim lízat jejich uši.

O některých lidech říkají, že mají zelené prsty.
To znamená, že jim pod rukama všechno roste, raší a pučí, ne že jsou zvyklí psát zelený inkoustem, i když o Gwen by mohlo platit obojí.
O mě ani jedno, mně chcípne i kaktus.
Gwen tedy podloudně získala jakési sazeničky a nyní s nimi... podloudničí.
Jinak se její činnost nazvat nedá.
„Co to bude, až to bude?“ tážu se, zírajíc do temnoty bublající v kotlíku vypůjčeném z učebny lektvarů.
„Překvapení. Pro Voldemorta,“ Gwen se rozzáří. „Jen jednou lokne a bude se divit. Mudla z něj bude.“
„Jak?“ divím se.
„Český pohádky, přece!“

"Dobrý den, přejete si?" Mladá magistra, jíž ještě nestihl oschnout inkoust na diplomu, se usmívala na starší paní, která před ní stála. Ta očima přejížděla regály, jako by něco hledala. "Chtěla bych sušené babské ucho," odpověděla jí stařenka.
"Prosím?" Magistra na ni nechápavě hleděla. "Chtěla bych sušené babské ucho," opakovala jí stařenka. Mladá dívka si lámala hlavu a marně přemýšlela , co po ní zákaznice chce. "Nepotřebuješ pomoct?" Starší kolega si všiml její bezradnosti. Byla tu první den a zaučovala se. Kolegyňka se mu svěřila. Jen se usmál a podával stařence sušenou šalvěj. Ta se spokojeně zatvářila, zaplatila a rozloučila se.

V téhle domácnosti už Johna nepřekvapuje nic. Ani zapomenuté kusy experimentů na kuchyňském pultu hned vedle džemu a konvicí s kávou.
„Ucho,“ pronese s monotónní samozřejmostí. Podle tvaru chrupavek a epidermu ženské.
Podobné situace se dějí tak často, že se kvalifikovaly jako běžné úterý.
„Mně bude stačit toust,“ prohrábne si kučery Sherlock a rozloží na stůl noviny.
„Seš ten nejhorší spolubydlící na světě.“
„Proto sis mě vzal.“
„Jo. Manželství je jediná válka, ve které spíš s nepřítelem. Ale protože jsem přežil Afghánistán, přežiju i tebe.“
Sherlock se zatváří jako Eva poté, co zahodí ohryzek. „Nevidím svůj toust.“
„Támhle máš ucho.“

„Ne! Ne, to nesmíte! To nemůžete!“
Z pootevřené brány zavane chlad a vůně bylin. Venku je horko, hlava k prasknutí těžká, po straně krku stéká pramínek potu. Tluče jí srdce, jako kdyby mělo vyskočit z hrudi.
Vystrkávají ji ven, děsiví ptáci s dlouhými ostrými zobáky.
„Jsou tam přece lidé! Ještě neumřeli, nejsou mrtví! Přestaňte!“
Někdo do ní strčí, upadne na dlažbu, uhodí se.
Sevřená pěst se otevírá, vypadne z ní svazeček zelených snítek. Fialové květy pokryjí zem, těžká bota je rozdrtí v prach.
Bílý kříž na dveřích volá o pomoc.
Ale do domu U Tří zlatých kaprů už nikdo nepřijde.

„Organizace mi zachránila život. Moje probuzení bylo… divoké. Zkroutil jsem prostor u našich v bytě, když se mi zdálo něco divného. Půlku pokoje jsem srazil do placata, naštěstí jsem nikoho nezabil… nakonec jsem se bál usnout. Přespával jsem na ústředí v suterénu za hromadou bariér, než mě stabilizovali.“
Natrhám ještě trochu šalvěje. Na ochranu.
„Stalo se to znovu,“ pokračuje Roman. „Včera v noci. Probudil jsem se a dvě stěny prostě nebyly. Všechno ostatní přeskupené. Jako kdybych neovládal moji vlastní magii. Volal jsem hned na ústředí, ale nemohl jsem nic…“ Zarazí se uprostřed pohybu. „… říct… Ta moje telepatická pojistka. Je pryč.“

Ondřej vykryl několik úderů a tomu poslednímu se vyhnul. Lupič mu neškodně promáchl mečem před obličejem a zůstal nekrytý. Ondra toho využil a sekl lapku přes rameno. Ten přemožený bolestí poklekl, načež ho Ondřej dorazil ránou hlavicí.
Rozhlédl se, jestli nějaký jeho druh nepotřebuje pomoc v boji. Zjistil, že lupiči jsou v překvapivé početní nevýhodě, takže už si polovina Velhartických lvů v klidu váže obvazy, čistí rány vývarem z babského ucha a ta druhá polovina zadupává zbytek nepřátel do země.
"Myslel jsem, že jich je víc," vydechl Matěj.
"Bylo jich víc," prohlásil Ondřej a zadíval se k vyprázdněné koňské ohradě.