Lovci stínů

"Vstoupím do tvé mysli a v tvém těle pak budu putovat mezi světy. Jak to umíš jenom ty," zasmál se Belial a natáhl k vnukovi ruku.
"Nedoporučuji. Jsem velmi vášnivý čtenář a budeš muset prolistovat stohy knih, než se vůbec dostaneš k podstatě," zůstával James nečekaně klidný.
"A zapomínáš na důležitou věc," vynesl trumf, "svou mysl ti musím odevzdat dobrovolně."
Belial nehnul brvou. 
Než stihnuli oba mladí lovci stínů mrknout, svíral Belial Mattovo hrdlo. Zesláblý Matthew visel pekelnému knížeti v sevření jako hadrová panenka.
"A co teď, drahý vnuku, pustíme se do četby těch tvých románů?"
James naprosto klidně kývl.

Matthew žmoulal v ruce ohnivou zprávu a v tváři měl nepřítomný výraz. Sylvain hladil nervózního, zmateného Oscara.
"Mathieu?" pokusil se jej zpřítomnit.
"Charles se bude ženit."
Sylvain se rozesmál: "Jistě a já budu létat."
"Ne, tentokrát doopravdy," řekl Matthew a ukázal mu svatební oznámení i s datem.
"Rosamund Whitelocková z Bostonu?" přečetl Sylvain.
"Neuvěřitelné. Byl zasnoubený..." počítal Matthew na prstech, "pětkrát. Doma jsme věděli, že se nikdy neožení, protože nejbližší kandidátka na nevěstu byl tak možná Alastair. A najednou Rosamund z Bostonu."
Sylvain nevěděl, co na to říct. 
Matthew si pohrával se svým pečetním prstenem. 
A pak si ho sundal.

"Nemusíme tam jít," řekl Matthew nečekaně soucitně. Pařížský Institut už byl na dohled a Sylvain viditelně zesinal. Matthew ho něžně chytil za ruku.
"Myslím to vážně, nepotřebuju tvůj rodový..."
Sylvain ho přerušil.
"Chéri, jsi laskavý, ale učinil jsem rozhodnutí a musím si za ním stát."
Matthew by to nepřiznal nahlas, ale zaplavila ho vlna úlevy. Vtiskl Sylvainovi letmý polibek.
"Dal jsem si záležet, abych na tvého otce udělal dobrý dojem," řekl obvyklým tónem a natřásal se jako páv.
"Smaragdový brokát, zlatý hedvábný ascot a tmavomodrý kašmír ti velmi sluší... ale obávám se, že můj otec už na tebe názor má."

Když se ozvalo zaklepání na dveře Matthewovy kajuty, poskočilo mu srdce. Oscar ho jemně šťouchl čumákem, aby ho popohnal. 
Matthew otevřel a cítil, jak se mu rozproudila krev. 
Sylvain nervózně přešlapoval a tvářil se utrápeně. 
"Přišel jste mě znovu urazit, pane Verlacu?" pronesl Matthew.
"Monsieur Fairchild, samozřejmě že ne. Au contraire, přišel jsem se omluvit," řekl Sylvain, tmavé oči upřené na Matthewa.
"Nazval jste mě zbabělcem," hlesl Matt, "za to se neomlouvejte. Je to totiž pravda."
"Věřím, že není." Sylvainův dech se zrychlil. Udělal krok kupředu.
Matthew nic neříkal, hypnotizovaně zíral na Sylvainovy rty.
"A co kdybych..." špitl "vás políbil?"


 
 

Belial v podobě člověka připomínal Matthewovi někoho, koho by potkal na nedělní vycházce po Marylebone. Elegantní oblek, lehce prošedivělé vlasy a vousy. Dokonce i ten úsměv byl znekopojivě milý. Vypadal jako člověk. Až na ty oči s duhovkami z tekutého zlata. Stejné má James, došlo Mattheovi. 
Čím víc se k nim blížil a poklepával vycházkouvou hůlkou, tím víc se Matthew třásl. 
"Jamesi, Jamesi, Jamesi," pronesl Belial hlasem skoro lidským, "ty jsi ještě větší naivka než tvoje matka. Ty jsi opravdu přišel až sem a úplně sám? Tu trosku po tvém boku těžko počítat."
"Dal jsi mi slovo."
Belial se rozesmál.

"Vyprávěla ti matka taky před usnutím pohádku o Jonathanovi a Abigail?" zeptal se Sylvain, když leželi propletení a blažení pod peřinou, zatímco Oscar chrupal stočený v nohách postele.
"Konzulka? Pff," ušklíbl se Matthew, "ta vyprávěla leda o politice. Ale znám ten příběh."
"Vždycky byl můj nejoblíbenější," šeptal Sylvain.
"Čím to?"
"Ukazoval mi, že i jako nejslabší ze všech můžeš být důležitý."
Matt ho jemně políbil na hřbet ruky. 
Pak se šibalsky usmál.
"To já měl nejraději tu, kde strýc Will porazil démonického Jacka Rozparovače."
"Quoi?" napřímil se Sylvain.
"Tu si v Paříži nevyprávíte? Tak poslouchej, Sylvain chéri, to bylo tak..."

V Edomu neexistovaly žádné cesty ani vyšlapané stezky a cesta na nejvyšší horu znamenala klouzání v kamenném moři nebo šplh po ostrých kamenech. Matthew navzdory všudypřítomnému horku a fyzické námaze začínal drkotat zuby zimou. Snažil se nevnímat, jak se mu chvějí ruce. Několikrát se přistihl, že sahá do náprsní kapsy pro placatku, kterážto ovšem ležela někde v Londýně. Sotva dýchal a měl mžitky před očima.
"Jamesi," zafuněl, "proč u všech pekelných stvoření lezeme zrovna sem?"
"Protože," zafuněl James v odpověď, "hledáme mého dědečka."
"A tam nahoře," zajíkl se Matt, "tam ho najdeme?"
"Ne," hlesl James, "tam nahoře najde on nás."

Čarodějka chytila malého Matthew za rukáv. Chtěl se vyškubnout, ale oči jí zbělaly a začala blekotat: "Jednoho dne se dozvíš, že nejsi synem svého otce a vyhodíš kvůli tomu do povětří věž vysokou až do oblak. Tvým nejlepším přítelem se stane stín, spoutáš se s ním poutem nejpevnějším a co nevidět se staneš zbojníkem. Taky půjdeš do pekla a vrátíš se z něj zpět, ale nebudeš už nikdy stejný. Nejvíc promění tě však moře a skleněné jezero, do kterého se zamiluješ."
Matthew se ušklíbl. "Ještě něco, madam?"
"Na vlastní tváři okusíš jazyk Oscara Wilda."
"Jasně," ťukal si Matthew na čelo.

Londýn 1903, o pár týdnů dříve

Na společnou večerní vycházku si Kordélie oblékla zlaté šaty. Cortanu měla v pouzdře na zádech, vlasy vyčesané do vysokého drdolu. Matthew si při pohledu na ni užasle uvědomoval, že zlatá barva lahodí její snědé pleti, že se jí z účesu uvolnilo pár pramínků a chtěl by jí je něžně zastrčit za ucho, že pod šaty nemá korzet. Nasucho polkl.
Neodolal a políbil ji. 
Přitiskla se k němu. 
Jenomže pak, uvyklý předešlým známostem, zmáčkl oblinu jejího ňadra. 
A tak Matthew Fairchild zjistil, jak silná žena je Kordélie Herondaleová. 
Otisk její dlaně ho pálil na tváři.

Pekelná říše Edom, 1903 lidského času

James a Matthew se táhli vyprahlou pustinou. Matthew se snažil ignorovat, že jeho tělo žadoní po pravidelné dávce alkoholu, Jamesovi se těžce dýchalo. V Edomu už byli několik hodin. 
"Není zvláštní, že jsme zatím nenarazili na jediného démona?" dumal Matthew.
"Požádal jsem Magnuse, aby nás donesl jen k okraji Edomu. Tuším, že většina z nich bude v Citadele," vysvětloval James.
"Předpokládám, že míříme přímo do jejich středu," uškíbl se Matt.
"Ne. My budeme šplhat támhle na tu vysokou horu," ukázal James na zubatou stěnu, jejíž vrchol se utápěl v mracích z popela. 
"Šplhat? Šílíš?"