Lovci stínů

Londýn 1906

Matthew miloval noční patroly v čase slunovratu. Noci byly tou dobou tak krátké, že většině démonů se nevyplatilo vylézat na povrch. Kdysi se těšil, že se po brzkém kuropění může navíc pořádně dospat.
Posledních pár let se těšil hlavně na to, že nebude spát ani trochu.
Odbíjelo desátou, když se probral do láskyplného tepla druhého lidského těla. Idylka trvala přesně tři vteřiny. 
Oscar vyskočil na postel a začal svoje lidi olizovat.
Flambeau zuřivě tahal za cíp přikrývky, aby své lidi donutil k pohybu.
"Deux bêtes," mumlal Sylvain.
"Je ti jasné, co potřebujeme?" culil se Matthew.
"Disciplínu?"
"Větší postel!"

"Sylvain, Mathieu, arrêt!" zavolala za nimi Elise.
Oba se otočili právě včas, aby viděli, jak se malá dvířka v polorozpadlé zdi rozrazila silou právě jednoho nadšeného bígla.
"Flambeau!" křikl Sylvain a pes mu skočil do náruče. 
Sylvainovi zvlhly oči dojetím, když zabořil nos do hrubé psí srsti.
"Měl by být s tebou, teď, když máš domov," usmála se Elise, než zavřela, "au revoir, mes amis."
"Rád tě poznávám, monsieur Flambeau. V Londýně tě seznámím s jedním velmi nadšeným společníkem," drbal psa Matthew.
"V Paříži budu teď asi dlouho nežádoucí," povzdechl si Sylvain.
"Nevadí. V Londýně jsi velmi žádoucí. Pojeďme domů."
 

Pracovnou hlavy pařížského Institutu létaly nadávky tak peprné, že na ně Matthewova francouzština nestačila. Nepotřeboval ovšem rozumět, aby pochopil, že Verlac starší není z návratu ztraceného syna šťastný.
"...et toi.." zabodl prstem směrem k Matthewovi,"...pervers!"
Matthew si odkašlal a zcela proti své přirozenosti mlčel.
"Jsem tvůj nejstarší syn. Ten prsten mi náleží," trval na svém Sylvain.
"Ty už nejsi můj syn, " pronesl ledově. "Vy dva - ohavné. Abomination. 
Měli byste zemřít hanbou!" křičel.
Matthew si vybavil přívětivou tvář svého otce a jeho laskavá slova. Položil svou dlaň na Sylvainovu.
"Nikdy se nebudu stydět za lásku," pronesl pevně.
"Odcházíme," uzavřel Sylvain.
 

Matthew rozpačitě usedl vedle Elise, zatímco Sylvain procházel předpokojem kanceláře sem a tam.
"Divím se, že ses mezitím nevdala," pronesl náhle, až sebou Matthew i Elise cukli.
"Moi?" podivila se Elise. "K čemu to? Věděla jsem, že po tvém boku zůstanu lovkyní stínů. Ty bys mě nenutil být... ménagère. Ale někdo jiný? Raději zůstanu svobodná jako zaměstnanec Institutu, než abych do konce života jenom rodila další nefilim."
Matthew se nechtěně uchechlt. 
Sylvain se na něj káravě podíval.
V tu chvíli jako by Elise osvítilo. 
"A vy dva jste...?"
"Spolu..." odpověděl bez váhání Sylvain.
"...pár," řekl Matthew současně.
"Oh," vydechla Elise.
 

Sylvain si naposledy dodal odvahy a pak se chopil mocného klepadla.
"Kdo si žádá vstoupit?" ozval se zpoza vrat ženský hlas.
"Je suis Sylvain Verlac, Chasseur d'Ombres, je demande une audience auprès de mon père."
Křídlo těžkých dveří kostela se rozrazillo a Matthew spatřil drobnou blondýnku v bojové výstroji. 
Dívala se na Sylvaina jako na ducha.
"Sylvain? Tu est... mort!" vydechla.
"Ne, nejsem," přepnul do angličtiny.
"Sylvain..." zopakovala. "Tu noc..." lovila anglická slova, "kdy zahynul Lucas... umřeli všichni mimo tyto zdi. Myslela jsem, že i ty."
"Elise," zjihl Sylvain, "jsem rád, že jsi naživu. Ale teď nás doveď k otci."

Horizont propichovaly štíhlé minarety a Majestic výrazně zpomalila. To, co civilové viděli jako osamělého pochrupujícího retrívra, byli dva nefilim skrytí runou. Opírali se o zábradlí a jemně se dotýkali.
Matthewovo srdce bilo jako splašené. Věděl, že jakmile se Sylvain dotkne suché země, změní si identitu a zmizí. Stačila tři slova: "Zůstaň se mnou". Ale strach z odmítnutí ho naprosto paralyzoval.
Náhle dostal nápad. 
Nastrčil před sebe vyplašeného Oscara.
Pes vyštěknul a Sylvain zvedl obočí.
"Věc se má tak," začal Matthew, "že tady Oscar se zamiloval. Potřebuje vás po svém boku. V Londýně."
Sylvain mu jemně zvedl bradu.
"Také tě miluji."

„Merde alors! Maudite bestiole, je vais te foutre dehors!" neslo se z podkrovního bytu luxusního domu v Marylebone. Peprná francouzština tryskala z úst velmi nazlobeného lovce stínů, toho času služebně v Londýně. Rukavice z jemné kozinky ležely na podlaze rozkousané na kusy.
"Mathieu!" zařval Sylvain znovu. 
Matthew přišel do ložnice a viník se mu poslušně držel u nohy.
"Cette bête zničila moje nejlepší rukavice. Co mi k tomu povíš, Oscare?" 
Oscar svěsil uši a zadíval se na druhého nejoblíbenějšího člověka zlatavýma očima. Chvíli se se Sylvainem měřili pohledem, než Sylvain konečně zjihnul. 
"Je nevinný, chápu. Ale koupíš mi nové, chéri."

William Herondale se tvářil vážně. Pak se navíc na Matthewa se Sylvainem zamračil. Ten výraz jeho dobromyslné tváři vůbec neslušel. Hlava londýnského Institutu se vrtěla a dělala tiché ts, ts, ts.
Matthew instinktivně položil svou dlaň na Sylvainovu. 
Slíbil příteli nový domov a novou rodinu, když pro tu svou byl Sylvain prakticky mrtvý, a místo vřelého přijetí se mu od strýce Willa dostalo jen chladného mračení.
"Matthew, pane Verlacu," spustil konečně Will, "vaše láska tu nijak překážet nebude, ale je naprosto nemožné, abych přijal Sylvaina Verlaca," vynesl ortel.
"Na druhou stranu," dramatizoval, "zaměstnat Sylvaina Allarda nebude problém," zazubil se rošťácky.

Předstírat, že je nejmladším synem hraběte z Yorku, nedělalo Matthewovi moc potíží. Stačilo se chovat jako nadutý hlupák, hihňat se hloupým řečem, které u večeře pronášela ta husička Melody, a k tomu mít oblečený tweed.
Matthew se svého divadla hodlal držet celou cestu, ovšem v Athénách k jejich stolu přibyl kapitánův vzdálený synovec. Matthew při pohledu na Sylvaina Allarda ztratil řeč. Bledá pleť, tmavé vlasy a uhrančivě tmavé oči byly až příliš okouzlující. 
Ke konci večera změnil Matthew téma na běloskvoucí krásu antických soch a hypnotizoval nového společníka. 
K jeho velké radosti Sylvainova tvář rozkvetla nachovými odstíny korálů.
Okamžitě pochopil.