DMD č. 00 pro březen 2025. Téma: Důsledky osvěty

Okrem škrabotu dvoch bŕk nie je počuť nič. Keď jedno utíchne, Róza pozdvihne zrak.
Na jej spýtavý pohľad Tereza pokrúti hlavou. "Čakám, kým zaschne atrament."
Ako si šúcha stuhnutý krk, oči jej padnú na prázdne pergameny, ktoré ešte musia stihnúť.
"Ľutuješ naše lekcie?" Róza sa usmieva, už znova sklonená nad stolom, píše.
Tereza sa zasmeje. Jej možnosti by bez Jindrovho pozvania do Kutnej hory - a Rózinho patronátu - boli obmedzené.
Teraz je v centre diania. Má možnosť udalosti ovplyvniť, nielen ich sledovať... alebo byť ich obeťou.
"Len uvažujem, že keby sa naučili písať aj tí mužskí, išlo by nám to rýchlejšie."

„Please give your seat to someone who might need it,“ ozývá se hlášení tramvaje, a čím častěji to slyším, tím méně mám chuť někoho pouštět na své místo. Kdybych tu žila, asi by se ze mě stal záporák z komiksů, co zabere místo každému důchodci, mamince a chudákovi s bolavou nohou. Přesto je tu moc hezky. Mohla bych tu bydlet? Otázka, kterou si kladu při každé návštěvě nového města a země. Zvykla bych si na to hlášení? Vlastně mám stejně stále na hlavě sluchátka. Tramvaj projíždí úzkými štýrskými uličkami a zastavuje na naší oblíbené zastávce. Odtud už musíme jít pěšky.

O historii Společnosti pro osvětu spisovatelů toho nevím mnoho. Takže netuším, proč byla takto nazvána a jakou osvětu měl autor jejího názvu na mysli.
Kdysi jsem byl zlákán k účasti v DMD. Spisování mě chytlo a dnes už můžu říci, že jsem byl touto společností, především však všemi účastníky její literární akce, osvícen. Byť se stále necítím být spisovatelem, spíše se považuji za spisovatýlka.
A tak právě načínám svůj třináctý ročník DMD. Doufám, že tato třináctka pro mě nebude nešťastná. V tomto roce si navíc k DMD přidávám i Padesátku.
Zkrátka a dobře, tyto moje aktivity jsou důsledkem osvěty (spisovatelů).

„Svět se v prdel obrací…“
„To mi povídej…“
„Pošleš holce sexy zprávu, hned si tě zablokuje…“
„Skryješ si číslo a zavoláš stařence, že dluží na pokutách. Místo, aby cálovala, jde na policajty.“
„A když jí zazvoníš u dveří, že jseš kominík, chce vidět tvoje doklady, ověřit si IČO…“
„Děti už si ode mě před školou neberou bonbóny…“
„Zkusils prachy?“
„Ne asi… Už ani to nefunguje.“
„Holky z mejdanu jedou tágem, nebo jdou v hejnu…“
„Lidi permanentně zamykaj, pořizujou alarmy…“

„Držte už huby!“ okřikl stěžující si skupinu vězňů dozorce. Ty stížnosti, jak jim osvěta pokazila zločineckou kariéru, opravdu nešlo poslouchat věčně.

Dnešní svět je prý menší, protože se zprávy dokážou dostat na jeho druhý konec během okamžiku. Šíří se vzduchem i vodou, jsou vlnkami na hladině. Tvorové je vdechují a vydechují, o překot si je předávají ryby, uhánějící proti proudu aljašské ledovcové řeky. Nezadržitelné informace. A informace jsou inteligence.
"Prezident snížil financování správy národních parků, věřila byste tomu?"
"Cože?!" Lososí samice měly tlamy pootevřené údivem.
Netušily, co je správa národních parků, ale informaci předaly, což bylo hlavní.
Když medvěd 747 posnídal jednu z nich, v jeho chytré hlavě se ihned rozsvítilo.
Takže, letos bude muset být správa národního parku on sám.

Tak jako dávní předci, kteří si po generace předávali tajemství a zkušenosti týkající se komunikace s dušemi živých, neomylně přenesl svou mysl do světa nehmotného. Světa prchavého, světa matných obrysů, nepředstavitelně nebezpečného, který si nenechá ujít příležitost se velmi citelně a hmatatelně zjevit ve světě, který každý známe.

Jeho kroky se prodíraly chuchvalci mlhy. Bosé nohy nehlučně kráčely studeným bílým oparem, jež zahaloval tmu, černou to královnu. Úzká zemitá stezka se klikatila, každý krok byl krokem do neznáma, jen tu a tam nalevo či napravo se vynořil temný kmen stromu.

On ale šel sebejistě vpřed, nedbaje přikrádajících se stínů noci.

Plamínek se rozhořel nejdříve nesměle, ale po chvilce vzplál jasným a pronikavým světlem. Předcházelo tomu nedočkavé, dychtivé, ale nesmělé škrtnutí. Zápalková krabička se trhaně zachvěla a sirka jen před chviličkou vybraná ne a ne poslouchat drobné ručky.

Pár dětských šedozelených očí hypnoticky pozoroval ten nepochopitelný zdroj mihotavého světla.

Uši byly nyní hluché k nesčetným varováním, radám a výstrahám. Touha vytvořit tento malý oheň byla silnější, vyzkoušet si to jako ti velcí dospěláci.

Plamínek nezadržitelně ukusoval ze světlého dřeva směrem k třesoucím se prstíkům.

Náhle ruku protnula pálivá bolest… a už tu plápolající sirka padá k zemi.

Zhasne nebo něco podpálí?

"Pane profesore?" doplňuje zaklepání na rozevřené dveře.
Stanislav se otočí na židli a přejede pohledem čtyři oktavánky, jak se na něj velmi podezřele zubí.
"Ano?" odpoví a snaží se nedat najevo žádnou zásadní emoci.
"Víte..." spustí Anička, "nás tak jako napadlo..." ale pak jí dojde odvaha a postaví před sebe Elenu.
"Nás jakože napadlo, že bysme dneska jako necvičily."
"Ale," ušklíbne se Stanislav.
"Máme jakoby..." ale to už Elena selhává.
Bára se odvážně dere vpřed.
"Jakože jsme dnes měly s Vránovou sexuální výchovu a potřebujeme od vás něco... dovysvětlit."
Všeobecné hihňání.
Za co mě trestáš? otočí Stanislav oči v sloup.

“Nikdy, slyšíte? Nikdy se žádného velekněze nesmíte dotknout. Je to zapovězeno pod trestem smrti.”
Zvláštní, pomyslel si. Kdo jim pomáhá při oblékání? Možná mají osobní sluhové výjimku.

Jednoho dne byl vybrán, aby řídil kočár, kterým jeden z veleknězů cestoval do vzdáleného města. Jaká pocta!
Kdo mohl tušit, že dřevěný most má nejlepší léta za sebou. Prkna se prolomila a vůz i s koňmi se zřítil do vln. Podařilo se mu naštěstí dostat nad hladinu a hned uviděl, že velekněz na rozdíl od něho neumí plavat. Chtěl ho zachránit, ale vzpomněl si, že...
Nebude riskovat. Otočil se a zamířil ke břehu.

„Gwen?“
Gwen přestala na chvíli dohlížet na budování vskutku epicky maskovaného bunkru a obrátila se k tazateli.
„Copak, Bennare?“
„Víš... tak jsme přemýšleli...“
„Ano?“
„Důvěřuješ nám, ne? Víš, že můžeš.“
„Ovšemže.“
„No... tak bys nám mohla říct, proč to všechno?“ Bennarovo gesto zahrnulo stavby různě po Chrámu a galaxii, syslení kont a tajemná kutění obskurního charakteru.
Gwen pohlédla na kapitána a ostatní a zamyslela se. Snad už byl čas...
„Dobrá.“

---

„TEN HAJZL!“
Výkřik musel být slyšet i na oběžné dráze.
Následoval sedminásobný výbuch vzteku.
Důsledky pro rozestavěný bunkr byly neblahé, ale Gwen zjistila, že dokáže Silou udržet sedm rozběsněných klonů a tím zabránit brutální a pomalé smrti Kancléře Palpatina.