DMD č. 00 pro březen 2025. Téma: Důsledky osvěty

Okrem škrabotu dvoch bŕk nie je počuť nič. Keď jedno utíchne, Róza pozdvihne zrak.
Na jej spýtavý pohľad Tereza pokrúti hlavou. "Čakám, kým zaschne atrament."
Ako si šúcha stuhnutý krk, oči jej padnú na prázdne pergameny, ktoré ešte musia stihnúť.
"Ľutuješ naše lekcie?" Róza sa usmieva, už znova sklonená nad stolom, píše.
Tereza sa zasmeje. Jej možnosti by bez Jindrovho pozvania do Kutnej hory - a Rózinho patronátu - boli obmedzené.
Teraz je v centre diania. Má možnosť udalosti ovplyvniť, nielen ich sledovať... alebo byť ich obeťou.
"Len uvažujem, že keby sa naučili písať aj tí mužskí, išlo by nám to rýchlejšie."

O historii Společnosti pro osvětu spisovatelů toho nevím mnoho. Takže netuším, proč byla takto nazvána a jakou osvětu měl autor jejího názvu na mysli.
Kdysi jsem byl zlákán k účasti v DMD. Spisování mě chytlo a dnes už můžu říci, že jsem byl touto společností, především však všemi účastníky její literární akce, osvícen. Byť se stále necítím být spisovatelem, spíše se považuji za spisovatýlka.
A tak právě načínám svůj třináctý ročník DMD. Doufám, že tato třináctka pro mě nebude nešťastná. V tomto roce si navíc k DMD přidávám i Padesátku.
Zkrátka a dobře, tyto moje aktivity jsou důsledkem osvěty (spisovatelů).

Dnešní svět je prý menší, protože se zprávy dokážou dostat na jeho druhý konec během okamžiku. Šíří se vzduchem i vodou, jsou vlnkami na hladině. Tvorové je vdechují a vydechují, o překot si je předávají ryby, uhánějící proti proudu aljašské ledovcové řeky. Nezadržitelné informace. A informace jsou inteligence.
"Prezident snížil financování správy národních parků, věřila byste tomu?"
"Cože?!" Lososí samice měly tlamy pootevřené údivem.
Netušily, co je správa národních parků, ale informaci předaly, což bylo hlavní.
Když medvěd 747 posnídal jednu z nich, v jeho chytré hlavě se ihned rozsvítilo.
Takže, letos bude muset být správa národního parku on sám.

Plamínek se rozhořel nejdříve nesměle, ale po chvilce vzplál jasným a pronikavým světlem. Předcházelo tomu nedočkavé, dychtivé, ale nesmělé škrtnutí. Zápalková krabička se trhaně zachvěla a sirka jen před chviličkou vybraná ne a ne poslouchat drobné ručky.

Pár dětských šedozelených očí hypnoticky pozoroval ten nepochopitelný zdroj mihotavého světla.

Uši byly nyní hluché k nesčetným varováním, radám a výstrahám. Touha vytvořit tento malý oheň byla silnější, vyzkoušet si to jako ti velcí dospěláci.

Plamínek nezadržitelně ukusoval ze světlého dřeva směrem k třesoucím se prstíkům.

Náhle ruku protnula pálivá bolest… a už tu plápolající sirka padá k zemi.

Zhasne nebo něco podpálí?

“Nikdy, slyšíte? Nikdy se žádného velekněze nesmíte dotknout. Je to zapovězeno pod trestem smrti.”
Zvláštní, pomyslel si. Kdo jim pomáhá při oblékání? Možná mají osobní sluhové výjimku.

Jednoho dne byl vybrán, aby řídil kočár, kterým jeden z veleknězů cestoval do vzdáleného města. Jaká pocta!
Kdo mohl tušit, že dřevěný most má nejlepší léta za sebou. Prkna se prolomila a vůz i s koňmi se zřítil do vln. Podařilo se mu naštěstí dostat nad hladinu a hned uviděl, že velekněz na rozdíl od něho neumí plavat. Chtěl ho zachránit, ale vzpomněl si, že...
Nebude riskovat. Otočil se a zamířil ke břehu.

Ta kniha způsobila nevídaný skandál; samozřejmě ji musí mít. Neví určitě, co čekal. Knihu však otevře na první straně a čte:

The artist is the creator of beautiful things.

Stále si není jistý, co čekal. Začíná ale chápat, co dostal.

Koupí si několik vydání jako módní doplněk - každému dá udělat jinou vazbu. Přátelé v klubu si ho dobírají, ale on jen odsekne - je přirozené mít u sebe svoji podobenku, vy sviňáci.
"Tu knihu jsi přečetl, naučil nazpaměť, nosíš v kapse - co bude dál?" popichují ho. Pozvedne sklenici k přípitku.

"Dál? Potkám se s autorem."

Opilý smích zaperlí jako bublinky šampaňského.

Jednou se Autorka rozhodla, že bude fajn přizvat si k tvoření díla i jeho protagonistku. Jako správná osvětová ji před začátkem dubna nechala nastudovat teorii literatury – a pak už jen zírala.

***
Vždyť víte, jak to je. Sliby se slibují, drabblata se píší a osvícené postavy… osvícené postavy kušní. A vymáhají si sliby. A drabblata. Ta hlavně.
***
Loňský duben jsme strávili s Autorkou a Postavou, s metalady Adelaidou Vladimirovnou Žekulinou a celou její rodinou. Tedy celou – má milá Postava si vymohla, že o jednom rodinném příslušníkovi psát nebudeme. A že o něm naopak budu psát napřesrok. Tedy letos. No, tak jo.

What a waste. Here comes another one. Over the years, I had tried to make them turn around in many ways. I even left a few live to pass the message. "Do not come". For years I stood watch, already cursed with the knowledge. I am getting old, and I will someday have to condemn a fellow tribesman to eternal suffering. It's too late for me, but the tribe must be protected. After all, you can't go to Hell if you don't know about Heaven, Hell and all that crap. And that's why it's important to shoot missionaries on sight.

"No..." Předseda si odkašlal: "Když soudruh Pičugin říká, že jim to funguje..."
"Blbost!" Hořejší vylítnul jak pšouk ze zadnice: "To nemůže nikdy fungovat! Když zaseješ pšenici dvakrát hustějš, sama sebe zadusí. Přece vo tom dovopravdy neuvažujete!"
"Máš recht, Fanouši." "No bať." Družstevní výbor zabručel na souhlas ve vzácné shodě.
"Chlapi, mějte rozum," předsedovi přeskočil hlas. "Co jde z Moskvy, není návrh, ale příkaz. Nahoře chtějí výsledky. Výsledky! Jinak to taky můžou brát jako sabotáž."
"Já ti povím, jaký výsledky přinesou tyhle nový pokusy: výnosy půjdou do kopru, a ze sabotáže nás obviní tím spíš."

Vzduch ztěžkl cigaretovým dýmem a obavami.

Máš holý ruce a stejně holou prdel. Oni mají přesilu. Zbroj. Meče...
A v prackách holku.
"Už nikdy neuteču z boje," zašeptá napůl pro Jana, napůl sám pro sebe. "Nikdy nenechám ženskou napospas násilníkům."
Když se zvedá z rákosí, aby upoutal pozornost, má před očima rozkročenou Terezu v napůl zbořené skalické bráně.
"Hej, kozomrdi! Pracky pryč!"
Ohlédnou se, ale kořist nepustí. Jejich zaváhání dá čas veliteli, který setne chlapa, co ji drží, a zbytek pošle dohnat utečence z rybníka.
***
Kateřina nedá najevo, že si pamatuje.
Ale v loupeživé bandě od té chvíle nikdo na ženskou nesáhne s chtíčem bez dovolení.

"Letos ve školních osnovách bude drobná změna navíc," posunul si Albus Brumbál na nose brýle a rozhlédl se po ostatních. Minerva se mračila na hustě popsaný rozvrhový pergamen, Quirinus nervózně pomrkával, Sibylla byla jako obvykle mimo, a Severus, před sebou hromádku objednávek do laboratoře, pročítal a s nervózním mumláním zapisoval další potřebné objednávky.

"Máme plný rozvrh, Albusi," řekla opatrně Minerva.

"Vymysleli to na Ministerstvu. Od letoška budou mít první ročníky povinně několik hodin sexuální osvěty, stejně jako na mudlovských školách."

Minervě vystřelilo obočí snad až na vršek hlavy, Quirinus zbledl ještě víc, jen Severus nevnímal a stále proškrtával a vypisoval.

Když už ticho začalo být ohlušující, ozvala se Minerva. "A... co se týče učebnic, a..."

"Všechno je vyřešené," ujistil ji Albus. "Učebnice, osnovy, rámcový vzdělávací plán, to všechno prostě přebereme z mudlovského školství. Koneckonců, v tomhle jsme přece všichni stejní, nebo snad ne?" usmál se, ale Minervě se zdálo, že mu ten úsměv nedošel až k očím.

"Dobrá..." připustila nakonec. "A teď... teď asi to hlavní."

"Co myslíš, Minervo?"

"Kdo."

Albus se zatvářil tak rozpačitě, jak ho Minerva ještě nikdy neviděla, a zvedl pohled k budoucímu učiteli Sexuální osvěty. Bylo ticho, jen Severusův brk škrábal po pergamenu.

Pak škrábat přestal.

Opatrně se posadila. Po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Přes klid v chýši i venku věděla, že je zle. Musí utéct dřív, než se život kolem nich zase začne hroutit. Ve Voigtsgrünu zešílely dvě rodiny. V Sodau náhlé hádky skončily krveprolitím. Podobně ve Steinpöhl, Damitz… Vzpomněla si na matku. Nikdy nepodceňuj sílu svých předtuch!
Natáhla ruku. Opatrně, aby nevzbudila dítě, zatřásla manželem.
„Anino?“
„Musíme pryč.“
„Zase?“ zasténal. „Copak jim už nikdy nedokážeme utéct?“
Anina už skládala věci do uzlů. „Zlé síly jsou všude. Je válka.“
„Ale…“
„Nikdo nás neproklel!“ sykla. „Hloupá pověra!“
Dítě Meda otevřelo oči a kolotavě se rozesmálo.

„Byl jste spokojen, Vysokorodý pane?“ šibalsky mrkla Dirdula.
„Ó ano! Tedy, pochopitelně, věděl jsem přesně, co očekávat“ zadíval se na její zpocené čelo.
„A od kohopak, jestli se můžu zeptat?“ navíjela si na prst kučeravé kadeře.
„Z knih o přírodovědě a anatomii. Musím však poznamenat, že praxe je mnohem pitoresknější“ pronesl velmi vážně.
„Z toho jsem zmatená, líbilo se vám to tedy, nebo ne?“ pokrčila rameny mladá služtička.
„Prostou řečí řečeno – paráda“ usmál se mladý hrabě.
„A co z toho, co jsme dělali, bylo nejlepší?“ zahihňala se.
„Myslím, že vaginální soulož“ pokýval hlavou.
„A já myslela, že jsme vobyčejně prcali…“

    Říkala nám naděje národa. Byla Múzou ztělesňující historii moderního věku, hodně mluvila o nacismu a totalitních režimech vůbec a zhusta mi z písemek sázela čtyřky.
    Stále dokola nám kladla na srdce, ať si dáváme pozor na propagandu. Zřejmě hlavně abychom nepodlehli vábení komunismu. To bylo v devadesátkách moc důležité.
    Nejspíš by ji nepotěšilo se dozvědět, že zatímco všichni kolem neochvějně věří, že demokracie a kapitalismus jsou jedno a totéž, v zadní lavici někdo začíná přemýšlet o tom, jestli ty dvě věci vůbec mohou být slučitelné. Jak může moc pocházet od lidí, když vládnou peníze?
    Mně ten děják prostě nikdy nešel.

U náhrobního kamene v boční kapli hlouček žen. Epidemie před lety byla ještě v paměti, nebylo záhodno nic podceňovat.
Šumot modliteb zněl kostelem. „Svatá Marie … horečka … peníze … zimnice … matko Boží … hodně zákazníků … svatá Parthenopé … ochraňuj … za nás hříšné … průjem … svatý Januárie …. všechno propil …“
„Je tu nová deska!“ všimla si jedna. Šumění ustalo.
„Zadal ji biskup,“ informovala manželka notáře, která uměla trochu číst.
„Co tam je?“ zajímají se všechny. „Nevím, je to latinsky … je tu napsáno „Parthenopé“ ...“
„Pan biskup je moudrý … ocenil pomoc naší svaté a dobré sirény … bez ní bychom tehdy ten mor nepřežili.“
Spokojené přikyvování. Šumění se opět rozeznělo.