DMD č. 00 pro březen 2025. Téma: Důsledky osvěty

"Letos ve školních osnovách bude drobná změna navíc," posunul si Albus Brumbál na nose brýle a rozhlédl se po ostatních. Minerva se mračila na hustě popsaný rozvrhový pergamen, Quirinus nervózně pomrkával, Sibylla byla jako obvykle mimo, a Severus, před sebou hromádku objednávek do laboratoře, pročítal a s nervózním mumláním zapisoval další potřebné objednávky.

"Máme plný rozvrh, Albusi," řekla opatrně Minerva.

"Vymysleli to na Ministerstvu. Od letoška budou mít první ročníky povinně několik hodin sexuální osvěty, stejně jako na mudlovských školách."

Minervě vystřelilo obočí snad až na vršek hlavy, Quirinus zbledl ještě víc, jen Severus nevnímal a stále proškrtával a vypisoval.

Když už ticho začalo být ohlušující, ozvala se Minerva. "A... co se týče učebnic, a..."

"Všechno je vyřešené," ujistil ji Albus. "Učebnice, osnovy, rámcový vzdělávací plán, to všechno prostě přebereme z mudlovského školství. Koneckonců, v tomhle jsme přece všichni stejní, nebo snad ne?" usmál se, ale Minervě se zdálo, že mu ten úsměv nedošel až k očím.

"Dobrá..." připustila nakonec. "A teď... teď asi to hlavní."

"Co myslíš, Minervo?"

"Kdo."

Albus se zatvářil tak rozpačitě, jak ho Minerva ještě nikdy neviděla, a zvedl pohled k budoucímu učiteli Sexuální osvěty. Bylo ticho, jen Severusův brk škrábal po pergamenu.

Pak škrábat přestal.

Krvácel na podlahu výčepu dost dlouho. Měl čas říct třeba: "Jsou zásady, za které stojí zemřít."
Ale řekl jen: "Vzkažte mojí ženě..."
Ne to, že ji miluje.
Řekl: "Vzkažte mojí ženě, ať vezme děcka a odjede do Ohia."
Jeho smrt nebyla zajímavá nebo důležitá. Nikdo z chlapů nepřiznal, kdo do něj ten nůž vrazil. Nikdo ho nelitoval.
Ani jeho žena netruchlila dlouho. Jako manžel za moc nestál a ta druhá možnost by byla horší. Že ho místní sousedské pořádkumilovné uskupení v noci v tichosti navštíví doma.
Rozkřiklo se, že to trošku přeháněl se svýma představama o rovnosti černochů s bílýma.

Opatrně se posadila. Po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Přes klid v chýši i venku věděla, že je zle. Musí utéct dřív, než se život kolem nich zase začne hroutit. Ve Voigtsgrünu zešílely dvě rodiny. V Sodau náhlé hádky skončily krveprolitím. Podobně ve Steinpöhl, Damitz… Vzpomněla si na matku. Nikdy nepodceňuj sílu svých předtuch!
Natáhla ruku. Opatrně, aby nevzbudila dítě, zatřásla manželem.
„Anino?“
„Musíme pryč.“
„Zase?“ zasténal. „Copak jim už nikdy nedokážeme utéct?“
Anina už skládala věci do uzlů. „Zlé síly jsou všude. Je válka.“
„Ale…“
„Nikdo nás neproklel!“ sykla. „Hloupá pověra!“
Dítě Meda otevřelo oči a kolotavě se rozesmálo.

Aziraphael naposledy obešel strom, a nespokojeně nakrčil nos. Něco tady nehrálo.
Bůh přece jasně prohlásil NEDOTÝKATI SE, velkými písmeny a důrazným hlasem. Nenechal by to přece jen tak. Stromů tu bylo spoustu, jak to ti dva chudáci měli poznat.
Kolem kmene se mihlo něco černého a šupinatého, a Aziraphael málem vyjekl nadšením. No ovšem. Určitě tu byla cedulka, a ten proradný had ji někam zašantročil. Nebo hůř, sežral. Sáhnul do kapsy řízy a vytáhl kus pergamenu a pero. Hotovou cedulku pak připíchnul do výšky očí. Spokojeně se pousmál.

A všechno bylo v pořádku. Jen Země zůstala o něco méně obydlená.

„Byl jste spokojen, Vysokorodý pane?“ šibalsky mrkla Dirdula.
„Ó ano! Tedy, pochopitelně, věděl jsem přesně, co očekávat“ zadíval se na její zpocené čelo.
„A od kohopak, jestli se můžu zeptat?“ navíjela si na prst kučeravé kadeře.
„Z knih o přírodovědě a anatomii. Musím však poznamenat, že praxe je mnohem pitoresknější“ pronesl velmi vážně.
„Z toho jsem zmatená, líbilo se vám to tedy, nebo ne?“ pokrčila rameny mladá služtička.
„Prostou řečí řečeno – paráda“ usmál se mladý hrabě.
„A co z toho, co jsme dělali, bylo nejlepší?“ zahihňala se.
„Myslím, že vaginální soulož“ pokýval hlavou.
„A já myslela, že jsme vobyčejně prcali…“

Do ticha pokoje začal vyhrávat svou melodii budík.
Poprvé - podruhé - potřetí.
Už seděl připravený přivítat ji do nového dne.
Mlčky čekal, až posnídá, aby po ní uklidil. Pak na sebe mrkli a do odpoledne se rozešli po svém.
Odpoledne se znovu sešli. Dívali se navzájem do očí nebo se jemně přitulili.
Když bylo krásné počasí, procházeli se po zahradě.
Večer se společně uvelebili. On ji k nohám, ona jemně předla.
Pak se ještě na malou chvilku oddali jeden druhému - navzájem si omyli tlamičky a šli spokojeně spát.
Ano, poučení znělo: "Jako kočka a pes", ale jak?
To ví jen oni.

    Říkala nám naděje národa. Byla Múzou ztělesňující historii moderního věku, hodně mluvila o nacismu a totalitních režimech vůbec a zhusta mi z písemek sázela čtyřky.
    Stále dokola nám kladla na srdce, ať si dáváme pozor na propagandu. Zřejmě hlavně abychom nepodlehli vábení komunismu. To bylo v devadesátkách moc důležité.
    Nejspíš by ji nepotěšilo se dozvědět, že zatímco všichni kolem neochvějně věří, že demokracie a kapitalismus jsou jedno a totéž, v zadní lavici někdo začíná přemýšlet o tom, jestli ty dvě věci vůbec mohou být slučitelné. Jak může moc pocházet od lidí, když vládnou peníze?
    Mně ten děják prostě nikdy nešel.

„Artmisia… ne, artemisia… Kašlu na to!“ Slávka odhodila pero. Stáhla si rukávy svetru, přesunula se ke krbu. „Leze sem zima a už mi to nemyslí.“
„Fajn, pauza.“ Drahoš kouzlem poslal konvici nad ohniště: „Čaj?“
„Dík.“ Slávka setřásla ospalost. Usmála se: „Chtěla jsem ti říct… Naši tě zvou v neděli k nám.“
Pár kapek vody zasyčelo v ohni, jak se konvice zatřásla.
„Nebuď nervózní. Já jsem u vašich byla. Taky jsem přežila. Máma uvaří skvělou hrachovku.“
„Já hrachovku nerad,“ zamumlal Drahoš rozpačitě.
Slávka vykulila oči: „Myslela jsem… Lišky přece hrách potřebují ne? Vždyť víš, kvůli…“
Drahoš zařval smíchy. Konvice se převrhla.

U náhrobního kamene v boční kapli hlouček žen. Epidemie před lety byla ještě v paměti, nebylo záhodno nic podceňovat.
Šumot modliteb zněl kostelem. „Svatá Marie … horečka … peníze … zimnice … matko Boží … hodně zákazníků … svatá Parthenopé … ochraňuj … za nás hříšné … průjem … svatý Januárie …. všechno propil …“
„Je tu nová deska!“ všimla si jedna. Šumění ustalo.
„Zadal ji biskup,“ informovala manželka notáře, která uměla trochu číst.
„Co tam je?“ zajímají se všechny. „Nevím, je to latinsky … je tu napsáno „Parthenopé“ ...“
„Pan biskup je moudrý … ocenil pomoc naší svaté a dobré sirény … bez ní bychom tehdy ten mor nepřežili.“
Spokojené přikyvování. Šumění se opět rozeznělo.

Nový vojáci přilétali na Coruscant zhruba jednou za půl roku, a v podstatě hned v přístavu na ně čekali senátorky a zbohatlíci, aby si mezi nimi vybrali mladíčka, kterého budou další měsíc rozmazlovat, než se jim zase přejí a nechají ho vlastnímu osudu. Poslední várka byla ale… nějaká jiná.
“Jak si mám jednoho vybrat, když pořád chodí v hejnu?” zabručel velvyslanec z Bespinu.
Obchodnice z Chandrili přikývla. “A taky se chtějí potkávat jen na veřejnosti. To se máme spolu scházet někde v kavárně jako plebs?”
“Kdo je ty nesmysly učí?” povzdechl si zástupce Bankovního klanu: “V tomhle městě bývala zábava…”