Slibuji na svou čest

Slunce ztrácí sílu. U cesty svítí jeřabiny. Nad stromy poletují babí léta. Je konec. Krista se vysmrká a předstírá sama před sebou, že nebrečí.

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe… Zamyslí se. Ta věta je zbytečná. Jinak než nejlépe slibovat neumí.
Milovati… Usměje se. Tohle zvládne! Tátu nemusí, ale mámu má ráda. Nejradši! A Dáňu. A ostatní holky. Možná, že i Mílu.
Plniti povinnosti vlastní… Vyděsí se. Něco takového slíbila?! No potěš! Máma bude mít radost.
Pomáhati bližnímu… Bude se muset snažit.

Kristina vzdychne a vykrouží velikou závěrečnou tečku. Zaklapne deník a pověsí krojovku do skříně.
Zase za rok!

Tchořím krokem se plíží tma.
Komáři dobzíkali, myši zalezly do děr a ze skalního ostrohu houká výr.
Poslední oharky šedě žhnou. Sedíme kolem ohně a mlčíme. Je o čem.
O studánce ve skalách. O šedých ostřicích v modrých horách. O zpěvu lelka.
O nejstudenějším bivaku a poslední kapce vody.
O nocích prochozených do rozbřesku, o pitomejch písničkách, co nám při nich tečou slzy, o špagátech, co nás spojují. O jištění.
O tom, komu můžu věřit.
Koukám do zbytků ohně a je mi hezky.
Kristinka konečně usnula.
Tohle všechno jí chci dát.
Bude to s ní jiný.
Bude to pořád stejný.

„Jen do toho! Určitě ho sbalíš!“
Kristina zrudne. Otočí se k … němu. „Půjdeš se mnou?“ Sklopí oči. „Jen krátké rande. Nabízím ti svou ruku.“
„Jdeš na to moc rychle,“ zarazí ji Dáňa. „Podívej, musíš takhle.“
„Dobrovolně?!“ vyštěkne. „Jestli ne, vlez mi na záda!“
„Hustý!“ Krista zatleská. „Funguje to!“
Dáňa nahodí obrovský batoh: „Teď ty.“
Krista se vrhne na kufr. „Budu tě na rukou nosit!“

Vzít do náruče, přenést přes rozpálenou louku. Naložit na náklaďák. Vyrazit na další žhavou schůzku.
Složit plachty, rozebrat konstrukce, zbourat kuchyň, zasypat sklípek, latrínu i odpadovku. Rychlost je důležitá. Zbývá tolik práce.

Zítra bude louka prázdná.

„Ježíš, ta je sladká!“
„Můžu si ji pochovat?“
„Hlavou nahoru, holky.“
„Jste pitomí!. Koukejte na ty vlásky. Mrkvička.“
„Má zelený oči. Jako liška.“
„Pohněte, nebo nám to ujede!“
Dostrkala jsem kočár podchodem ke druhýmu nástupišti a kluci se mohli přetrhnout, aby ho vynesli nahoru. Celkem pohoda. Dolů do koše se vejdou všechny propriety pro mimino i něco navíc.
V kupé seznamování pokračovalo a malá šla z ruky do ruky.
Usmívala se na všechny nové tety a strejdy bez výjimky a stihla naštěstí usnout dřív, než by ji umazlili k smrti.
Marek se, myslím, díval víc na mě než na Kristinku.

V budoucnosti slova ztratí váhu a formulace se stanou zbytečným anachronismem.
V lidské mysli půjde číst jako v otevřené knize.
Nic se neutají.
Pokud budete mít přístupový kód.

„Jako každý rok!“
„Máš dítě!“
„Jsem si všimla. Ale kvůli tomu přece nebudu trčet o prázdninách doma!“
„S kojencem na tábor.“
„Přesně. Mám všechno, co potřebuje. Mlíko, vodu v potoce. Spát bude na karimatce ve fusaku a přes den plíny nepotřebuje. Do stanu neprší. Léto, mami.“

Proces nebude zcela bezchybný.
Milosrdný výpadek elektrické energie způsobí, že tohle naštěstí neuslyším:
„Přivázat tě nemůžu. Ale opravdu doufám, že až Kristina vyroste, bude po tobě!“

Cormobionta.
Umím.
Savci. Řád primáti, podřád Anthropoidea. Homo sapiens sapiens. Vertikální držení těla, rozumová inteligence, schopnost mluvit.
Někdy a o něčem.
Uvědomuje si sám sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.
Až moc.
Živočišné tkáně.
Dál.
Chimérismus. Dvě buněčné populace, každá od jiného jedince. Víc zygot.
Čarovala ryba. Ať si tohle nevytáhnu.
Smyslové ústrojí. Čidla zachycují podněty. Informace nervové soustavě. Vnitřní a vnější prostředí.
Kočičko, ještě ne! Vím, měla jsem se učit průběžně. Vypni na chvilinku receptory, odpoj dostředivou nervovou dráhu a hlavně ho nespojuj s mozkem.
Spinkej!
Ach jo. Tak pojď ke mně, Kristinko.

„Mami, s vyznamenání. Bižule za jedna!“

Kristina se směje a běží k lesu. Zakopne. Spadne do trávy. Z odřeného kolena stéká krev. Je jí to jedno.
Dáňa se zarazí. Vrátí se a natáhne ruku. Zdvihne ji na nohy. Dobíhá Terezka s Kájou. Začnou se pošťuchovat. Nastává nefalšovaný holčičí zmatek. Všechny se svalí na jednu velikou uhihňanou hromadu. Dokonce i Míla na chvilku odhodí strojenou důstojnost a vnoří se do ječícího klubka.

Na vyhřáté mezi se snadno zapomíná. Kolem voní mateřídouška a suché jehličí, kvetou slzičky Panny Marie.
Krista zakloní hlavu. Podívá se do nebe.
Tady je doma. Chráněná. V bezpečí. Nic zlého se jí nemůže stát.

Šátek je nepříjemný. Stejně jako slepota. Kristina podvádí. Snaží se koukat úzkou škvírou. Zaslechne chřestění. Hřebíky v plechovce nepříjemně rachtají.
„Trifidi!“
„Utíkejte!“
Skupina holek se zavázanýma očima se dá do běhu. Ruce se rozpojují.
„Kristo, pozor! Strom!“
Rána. Série zelených záblesků. Černo.

Strhne si šátek a otevře oči do tmy. Nevidí louku ani stromy. Zmizelo všechno, i obrysy.
Zoufale šmátrá rukama. Uhodí se. Sedře si kůži. Nahmatá strom. Přitiskne se k popraskané kůře.
Něco se blíží. Cítí, jak se temnota hýbe. Tiše chřestí.
Nesmí se prozradit. Nemůže křičet. Kousne se do rtu. Po bradě jí stéká krev.
Slyší.
Jsou tady.

„Teda, Kristino, to jsem si nemyslela!“ Milena si vychutnává každé slovo. „Přece nejsi žádný nováček!“
Krista spolkne nadávku.

Je tady další přednáška! Zase. Měla by to umět. Musí! Vždyť už její drazí oddíloví rodiče věděli jak…“ Ušklíbne se. Tak určitě! Táta dobře věděl, jak se stát neviditelným. Nekomunikuje. Zřejmě drží dlouhodobého bobříka mlčení. Máma…
Krista se zarazí. Kousne se do rtu. Pak ji dožene vztek.
Máma ji na tábor tahala od malička. Neforemnou holčičku nacpanou do ručně pleteného svetru. Zelené tepláky s vytahanými koleny. Tlusté nožičky obalené igelitovými pytlíky místo holínek.

Kopne do jehličí. Milena ty fotky už určitě viděla!

Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?
Ne, rozhodně bych ti nepřál, aby tě někdo nazval tímhle potupným a opovrženíhodným jménem.
Už proto, že greenhorn, zelenáč, který se potýká s problémy, o nichž zhola nic neví, si musí dávat na každém kroku náramně dobrý pozor.
V noci spí tak hluboce, že mu vlastní matka nosí zoufale plačící dceru ke kojení.
Pleny nevyvařuje ani nežehlí, věří v přirozenost.
Opruzeniny chce léčit jogurtem.
Dítě zapomíná všude. Donese nákup domů a teprve tam si uvědomí, že kočárek i s miminkem zaparkoval před obchodem.
A právě takový greenhorn jsem byla já.
Kristinka zdárně prospívá.