Slibuji na svou čest

„To nemyslíš vážně!“
„Hele, ségra, ty ses s ním rozešla, ne já!“
„Blbečku. Jsem se nerozešla. Vypařil se!“
„Jenže pořád tahá béčka. A chce mě u toho.“
„A na mě kašleš!“
Naházel poslední karabiny nahoru do kletru a zatáhl šňůru.
„Jak ti asi pomůže, když nepojedu?“
„Loajalita, třeba. Charakter. Říká ti to něco?“
„Vědělas, jakej je. Odjakživa střídal holky jako fusekle.“
„Mě miloval!“
„Kotě, mám s ním dát řeč?“
„Kašlu na něj! Doufám, že sletí a natluče si čumák.“
„Snad ne. Budeme na jednom laně.“
„Ty, Tome, myslíš, že by to mohlo pomoct?“
„Rozbitej nos nebo si promluvit?“
„Asi obojí.“

"Kristo? Pomůžeš mi vybalit hrnce? Jsou v té šedivé bedně."
Kristina vzdychne. Odpočinek je u konce. Začátek tábora stojí za houby.
Ponoří se do hlubin bedny. Voní vdolkama a loňským jehličím. Ukrývá staré hrnce, železňáky, omlácené pekáče, prkýnka, sběračky, armádu poklic.
Přehrabuje se. Vyndavá kus po kusu. Nádobí kovově rachtá. Krista si otře čelo. Je na dně. Zbývá jen poslední. Začouzené hliníkové víčko od ešusu. Ulepené. Křivé. Pokryté vrstvami zčernalé mastné špíny.
"Poklad!" ušklíbne se. Pak si všimne vyrytých iniciál.

"Něco jsem ti přivezla, ale je to hnusné!" Kristina vybaluje batoh.
"Myslím, že je tvoje?" zdvihne oči.
"Mami, ty brečíš?"

"Jsem - robot."
Hlas zní strojově dutě. Vrže, skřípe, frázuje.
"Holky, to je Míla! Ale mluví fakt divně."
"Milena? Ta mluví divně vždycky."
"Potvoro!" uleví si robot Míla. Odfrkne si, odhrne vlasy z obličeje a vrátí se do role: "Mám - pro - vás - důležitý - vzkaz - z - budoucnosti. Musíte - ale - mluvit - mojí - řečí."
Holky dají hlavy dohromady.
"Cože? Jak jako?"
Všechny se otočí na vedoucí. Mlčí. Přemýšlí.
"Vždyť je to jasné," Terezka se plácne do čela. "Nemůžeš! Nesmíš se takhle chovat! Nikdy! Máš zákaz!"
"Neškleb se," pokračuje Dáňa. "Nefňukej, neprotestuj, koukej spolupracovat!"
"Jestli nám to hned neřekneš," doplní hbitě Kristina, "odečteme ti body!"

Beruška: Jaké to bylo?
Stvořitel: Co?
Beruška: Když jsi zjistila, že mě čekáš.
Stvořitel: Strašné. A strašně krásné.
Beruška: A potom? Když táta odešel?
Stvořitel: Potom se všechno rozpadlo.
Beruška: Litovalas?
Stvořitel: Než jsi se narodila, tisíckrát. Pak už jen občas.
Beruška: Děláš si srandu?!!!
Stvořitel: Jak jsi to poznala:)
Stvořitel: Nemůžeš spát? Proto ty otázky?
Stvořitel: Stalo se něco??? Nikdy dřív jsi se neptala...
Stvořitel: Nedělej, že spíš a koukej mi odpovědět!
Beruška: Neptala. Předtím jsem měla strach.
Stvořitel: A teď?
Beruška: Chci to vědět.
Beruška: Cítím se strašně. A strašně krásně.
Beruška: Mami?
Stvořitel: Neboj se. Zvládneme to.

Rovnám hadříky, máma je všechny vyprala a vyžehlila.
Dupačky se zvířátky. Proč si někdo myslí, že na všech věcech pro děti musí sedět králíci a kachny. Nebo bílý krajky. Zavinovačka po čísi babičce. Prý na cestu z porodnice. Možná pro jednou. Já nikoho svazovat nehodlám.
Pidi košilky. „Svlíkni si košilku, lásko moje… “
Dost.
Rvu koš s prádlem do kouta, kam přijde postýlka. Taky až pak.
Odkopávám překážející škatuli od bot. Nevydržela.
Náramek přátelství. Už ho nenatáhnu. Oblázky od potoka z Banátu. Ryby nám ožďobávaly bosý nohy. Polovina orthocera. Krabička se sušenou sedmikráskou. Už nebudu víla. Rozdrobený čtyřlístek.
Nebrečím. Ne moc.

"Je příšerná!" Kristina se vrhne na postel. Zaboří obličej do spacáku.
"Štve mě, vytáčí do vývrtky!" špinavé pohorky kopou do prken letiště. "Káča! Ještě jednou a zakroutím jí krkem!" Stan se otřásá vzteklými vzlyky.
Dáňa nadzvihne obočí: "Můžu nadávat s tebou. Chceš?" pohladí kamarádku po rameni. "Řekni na koho."
"Madame studený čumák!" zavrčí Krista. "Prý se mnou nehodlá ztrácet čas," uhodí pěstí do konstrukce. "Měla jsem to mít dávno hotové."
"Možná..."
"I ty?"
"Třeba si jen nerozumíte."
Kristina se odtáhne.
"Zmiz," zašeptá. Obě jste stejné. Míla i ty. Pitomé hloupé slepice."

Milena před stanem zkamení. To si nezasloužila. Rozbrečí se.

„Napsalas mu to?“
Mlčím.
Chápe.
Nesouhlasí.
„Pořád je to tvůj táta,“ zkouší to zas a znova.
„A co mu mám jako psát? O dalším syčákovi, co se vyprdnul na vlastní dítě?“
Povzdychla si.
Pokračuju. Nejsem k zastavení.
„Jasně. Tebe vyměnil za svobodu, golf a báječný dovolený. Mě neviděl deset let.“
„Víš, že sem nemůže. A peníze posílá.“
„To je fakt ušlechtilý! Flastr na špatný svědomí!“
„Kdyby nepodepsal to vyvázání ze státního svazku a nezaplatil za diplom, tak teď někde zametáš!“
„Jo, to už jsem slyšela stokrát. K čemu mi teď asi bude ta blahoslavená maturita. Nechci prachy. Já chci tátu.“

Toužíte po pravé lásce? Navzdory nízkému věku hledáte la(s)kavého ženicha? Máme pro vás kompletní přehled nejžhavějších tipů (typů a týpků) letošního tábora.

Old Shatterhand. Neodolatelný. Sexy obleček s koženými třásněmi. Jedinou ranou pěsti rozdrtí vaše srdce.

Barbucha. Pro utajené kuřačky. Zahrne vás nekonečným objetím přitažlivě štiplavého dýmu.

Hagrid. Sladký obr. Neopakovatelná příležitost prakticky otestovat moudro Mileniny babičky: Líbat fousatého, je jako strkat hubu do smetáku.

Shrek. Vyznává zelený životní styl. Pro skalní fanynky trampu a milovnice ekologie.

Ručně malované plakáty vybraného id... ola lze zakoupit každý den o poledním klidu u vchodu do třetího kolosea. Zn. Jednejte rychle - limitovaná edice.

Svetlušky odhodí batohy a rozeběhnou se k nástěnce.
Tři dny šlapaly s batohy na zádech. Jsou hladové jako... jako smečka divokých unavených holek.
Papír s jídelníčkem je na roztrhání.
"Rychle, co píšou?"
Kája se zmocní papíru. Zavládne ticho.
Terezka bez dechu koulí očima. Drží se za břicho: "Řekni, že je tam maso!"
"Palačinky, vdolky, lívance!" překřikuje ji Dáňa a popotahuje Káju za rukáv. "Nebo alespoň sladké knedlíky!"
"Hranolky, rajská, koprovka, svíčková s brusinkami a se šlehačkou!" Kristina začíná blouznit. Žaludek se jí svírá a pusu má plnou slin.
Kája se sesune k zemi. Rozpláče se. Za okamžik už brečí všechny.

Slyšela jsem ržání divokých hřebců v travinách vyšších než já. Pila jsem, spolu s nimi, vodu z průzračných jezer, zrcadlících jen horské štíty.
Cítila jsem chlad močálů, do kterých se nohy bořily s tichým mlasknutím.
Viděla jsem orly kroužit nad útesy a naslouchala jejich křiku.
Třásla jsem se zimou a trpěla poledním žárem.
Umírala jsem hlady. Přecpala se voňavými malinami.
Moje kůže si pamatuje dotek hebké rysí srsti i drsnost pobřežních křovin, bránících svá nedotčená území.
Navzdory zemi, obklíčené ostnatým drátem.
Nejsem bezmocná, dokud si dokážu přivonět k sedmikrásce ve spáře asfaltu vězeňského dvora.
Naučím tě to.
Jestli budeš chtít.