Slibuji na svou čest

„Třeba se změní!“
Objala mě pevněji. Tentokrát jsem se nevyškubla.
„Mami, jaký to bylo, když ti táta řekl, že chce emigrovat?“
„On tvrdil, že neodchází ode mně. Že v týhle zemi nemůže dýchat.“
„A tys nechtěla jít s ním?“
„Chtěla. Jenže babička by tu zůstala sama. Tomovi byli čtyři a tys byla mimino. Spali bysme pod mostem a žebrali.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Prostě žije jinde.“
„Tehdy mě napadlo, že skončím.“
„S tátou?
„Se životem, holčičko. Nejhorší noc v životě.“
„Já toho taky moc nenaspím.“
„Neboj, to zvládnem. Spolu. Horší bude na něj zapomenout. Odvyknout si. Nezahořknout a neokorat.“

Drahá milovaná maminko!

Zdravím tě z tábora nouze a věčného utrpení!
Posílám kráťoučký seznam životně důležitých nezbytností:

Nechoď na nádraží, uvař! Smažák, řízky, hranolky, knedlo, vepřo, zmrzlinu. Upeč makové buchty, štrůdl i bábovku – jestli uvidím jediný krajíc chleba s marmeládou, budu zvracet.

Zabírám si vanu na šest necenzurovaných hodin. Kup pěnu do koupele a velké voňavé mýdlo. Taky rejžák – špína je třínedělně zažraná!

Chci přednostní právo na záchod, alespoň na čtrnáct dní. Zítra pohřbíme latrínu – do příštího roku o ní nechci cítit.

Tvoje pohublá a nelidsky strádající dcera

Kristina

PS. Zbytek prázdnin tábořím výhradně v obýváku – na gauči před televizí.

Oharky oranžověly, když to ze mě konečně vypadlo.
„Holky, jsem v tom a Petr se vypařil.“
Tři vteřiny trvaly hodinu. První mě objala Eva.
„To je vůl!“
„Srab,“ Ála koukala do země. „Proto se od léta neukázal!“
„Prý se na mimino necítí. Potřebuje prostor.“
„Odjaktěživa se uměl ze všeho vykecat!“
„Jak to víš,“ otočila jsem k Aleně.
„Mně taky vykládal, že je stěhovavý druh. Využívá výhody více biotopů. Má to geneticky zakódovaný.“
„Leze mu ta ornitologie na mozek!“
„To říkal, než odjel na výměnu do Drážďan?
„Vloni. Než začal chodit s tebou. Ačkoliv já kvůli němu na ten potrat šla.“

Když tábor, tak hry. Když hry, tak rébusy. A když rébusy, tak tohle!

„Děs běs a nekonečná hrůza. Vždyť ten chlap volá v kavárně!“ pronese Krista a obrátí oči v sloup.
Dáňa pohoršeně zasyčí: „Chová se jako buvol!“ A v kapesním vydání francouzské příručky pro mladé skautky nalistuje kapitolu Le Vol a V.C.A. (verité, créativité, amitié).
Světlušky skloní hlavy a pečlivě studují ilustraci – vlevo lávka, vpravo říční proud zakrytý rákosem. K nebi míří šedý pták.
Chlap schová telefon. Zamračí se: „Holčičky, čtěte raději Rychlé šípy!“
„Ale, to je o klucích!“ odsekne Kristina.
Takového vola v kalhotách svět neviděl!

„Holky!“
Milena zírá do prázdné kuchyňské bedny. Jídelna ztichne.
„Kam zmizely Tatranky?!“
Světlušky sklopí hlavy. Terezka si ohryzává nehty. Dáňa okopává nohu od stolu.
„Chceš to vědět?“
Milena ví, že to ví. Hlídky jsou dlouhé. Kolem tábora obchází mlsná.
„Sežral je mravenec!“ Kristina vykulí oči. „Tááákhle veliký!“
„Zlatý,“ zašeptá Dáňa.
Terezka horlivě přikyvuje.

Odpolední les se hemží holčičkami. Běhají v borůvčí, smějí se a křičí.
„Stejně tě chytím!“
Kristina kličkuje mezi stromy. Milena natahuje ruku. Do očí jí šlehne zlatý záblesk. A další. Morseovka?! Na mraveništi září zlatý tvor. Ukusuje Tatranku.
Vedoucí zrudne. Měla to vědět. Světlušky přece nikdy nelžou!

„Vidělas tohle?“ Marek strčil Evě umáčený prospekt.
„Přinesl to včera.“
„Tematicky zaměřená hřiště, připomínající pohádkový svět. Z akátového dřeva a nerezového spojovacího materiálu…“
„Ten chlap byl divnej.“
„Adventure mraveniště v životní velikosti nemůže vymyslet nikdo normální.“
„Já ti nevím.“
„Děcka jsou ve vodě nerozpustný! Bahno doma vyperou. Vezmou si pláštěnky.“
„Chytls pravidla?“
„Jo. Převlečou se za barevný mravence, schovají se a pak se budou navzájem lovit.“
„Zlatý je prý za nejvíc bodů.“
„Řekl nejchutnější!“
„Vytahování z děr je bude bavit.“
„Mě se to pořád nezdá. Prohlídnul sis toho konstruktéra?“
„Hnusný zuby, no.“
„Jazyk mu kmital z pusy stopadesátkrát za minutu.“

Vzduch se chvěje a asfalt se roztéká pod nohama. Silnice je samá díra, stejně jako vloni, předloni i předtím.
Cítím úlevu a peří.
Přidávám do kroku. Alej vrásčitých stromů se peče na slunci. Rozpraskaná kůra je cítit létem. Skáču do pangejtu, vytahuji se na špičky. Zaprášené třešně chutnají jako první prázdninový den. Po dlaních mi stéká sladká šťáva. Ulepená pusa se roztahuje v úsměvu.
Narůstají mi křídla.
Dávám se do běhu. Už jen pár zatáček. Mezi rybníky, doleva kolem stavidla, odbočit na lesní cestu.
Roztáhnu křídla. Letím.
Vyhřáté jehličí voní smůlou a já mám štěstí. Ještě dva měsíce můžu snít.

Myšlenky se mi zastavily. Pusto v hlavě. Mha přede mnou, mha za mnou.
Ocitla jsem se v meziprostoru. Tohle není skutečné.
Hlava balón, mozek cukrová vata. Růžová zhořkla a zšedla v nejtemnější čerň.
Nedává to smysl. Slíbil na svou čest.
Měla jsem plán. Měli jsme plán. Myslela jsem, že jsme měli plán.
Vystoupat spolu do oblak. Dotknout se hvězd. Mluvit s mraky. My dva blízko nebe.
Vzdušné zámky se rozpadly. Cosi jsem přehlédla. Něčemu nevěnovala dost pozornosti. Byla jsem pitomá.
Sliby psané párou. Vítr je roznesl. Voli je vypili.
Vypařil se jako louže uprostřed léta.
Pro dvě slova: „Budeme tři.“

Nad hlavou jí proplouvá měsíc. Má bílou barvu vypasené ponravy. Loukou se plazí chlad. Ovíjí dívku, zalézá do rukávů starého vaťáku. Všude je mrtvé ticho. Pak zapraskají větve.

Kristina sedí uprostřed tábora, zády se opírá o stožár. Třese se. Od úst jí stoupá pára. Ve vytřeštěných očích se odráží nehybné siluety stanů. Křečovitě svírá baterku. Nemá odvahu rozsvítit. Světlo přitahuje stíny. Ve tmě je neviditelná.

Nesnáší noční hlídky. Nenávidí svůj strach.
Něco pípne. Srdce jí vyletí až do krku.
Skloní se nad hodinky. Půl třetí.
„Neblbni, Kristo,“ přesvědčuje sama sebe, „teď už se nemusíš bát!“
Narovná záda a zdvihne hlavu.

Soumrak hladí rozpálenou dívčí tvář. Hlubokým hlasem šeptá do uší sladké nepravdy. Louka se zastaví a opatrně vyčkává. Přichází. Kytarové pouzdro se pohupuje v rytmu tichých kroků. Odřené kanady vydupávají cestičku.

Horký dech se sráží v nočním chladu.
Plameny přitahují. Můry si odevzdaně pálí hebká křídla, jiskry se mění na popel.
Dívka krouží kolem kytaristy a v očích se jí odrážejí žhavé uhlíky.

Miluje.
Tu písničku samozřejmě.
Vilík se sklání nad kytarou, vlasy mu padají do obličeje, prsty probíhají mezi strunami.
„Neblbni, Kristo,“ šťouchne do ní Dáňa. „Jen další brnkálista, co preluduje na kytaru!“
Kristina přivře oči a usměje se.