Lesk a bída příštích dní

S kbelíkem v rukou a děvčátkem pár kroků před sebou stoupá po důvěrně známém schodišti. Ani její jméno už mu není neznámé.
„Býváš tu často sama?“ ptá se, zatímco Markétka otáčí klíčem ve dveřích. Je to ten stejný klíč, který odevzdal před nástupem do vězení?, napadá Jana mimoděk.
Dívka pokrčí rameny.
„Mám být u Děkánkových,“ vysvětluje váhavě.
Vstoupí do bytu. Známě neznámým prostorem se line nasládlá vůně cibule.
„V hospodě?“
Markétka přikyvuje.
„Paní Děkánková mě poslala domů, že dnes akorát překážím… Mamince to ale… Nepovíte jí to, že ne?“ ujišťuje se kvapně, polekaně.
Mlčky zavrtí hlavou. Opatrně zdvihá pochroumanou květinu…

„Jste v pořádku, pane? Hledáte někoho?“ volá z okna opatrně dívka, snad sedmiletá.
Jan se rozesměje. Květináč nebyl nástrojem pomsty ani obrany, muselo jít o nehodu.
Pak se zarazí - jeho cíl mávnutím nezmizel.
„Je doma maminka?“ zkouší, podvědomě doufá v zápornou odpověď. Pak by se mohl otočit na patě, na celou tu věc zapomenout…
Dívka zavrtí hlavou, povzdychne si. Vzápětí mizí z dohledu.
Vlastnímu přání navzdory, Jan se teď těžko nutí k odchodu.
Má pocit nesplněného úkolu.
Znovu sebou trhne při zvuku otevírajících se dveří.
Vyjukaný skřivánek z druhého patra stojí před ním, s plechovým kbelíkem a lopatkou v ruce.

Být po jeho, vyhýbal by se tomu domu jak čert kříži. Spatřit na ulici tvář, co před týdnem zmizela za závěsy, provinile by sklopil zrak, klidil se z cesty.
Přesto tu stojí - s rukou nad tlačítkem elektrického zvonku.
Sobě navzdory, božím záměrům a slovům otce Müllera vstříc.
Sotva se stihne odhodlat k činu, za zády uslyší pronikavé KŘÁP!
Na dláždění leží hromádka střepů, zeminy a polámaných, žíhaných listů.
Bleskne mu hlavou, že to měl tušit.
Že se jí vlastně vůbec nediví - má, co si zasloužil, čas vyklidit pole.
Pak v okně zahlédne dítě.
Děvčátko, upřímně zděšené svým zásahem do situace.

Jan je přesvědčen, že v kriminále nepřišel o sluch. Přemítá, jak je na tom s rozumem.
Jinak si neumí vysvětlit, co otec Müller právě navrhl:
„Mohl bys jí pomoci…“
On?
Je na faře tři dny, stihl se hlásit na úřadě, dostat umístěnku do n.p. Okula.
Ví, že tu nemůže zůstat dlouho - oba jsou pro režim vlastním rudým praporem.
Nemá vyhráno, ani zdaleka.
Proč tedy kněz mluví o ženě, které v amoku málem vysklil okno kamenem? Té, kterou pro jeho hulákání sousedka obdařila slovy o špinavých courách?
Tok života, zvláštní hra.
Sotva vstoupil do vody, volají na něj: Tak plav!

Karla Děkánka neznáte podle jména, přeci už jste se potkali. Nikoli metaforicky, třebaže v každé společnosti najdete takového. Doslova.
Vzpomínáte ještě na kapitánova zachránce z jara 1945?
Tehdy u Břestu, jinak nevýznamné obce severovýchodně od Kroměříže, nebyl náhodou. Nemířil zachraňovat životy nebo snad přiložit ruku k boji, kdepak!
Byl jednou z krys, prchajících před potopou.
Protřelá krysa, větřící záchranné lano či kruh. Brzy se tím stane bílá páska s označením revoluční gardy, zatím postačí nejasná aureola samozvaného partyzána.
Před válkou se protlouká jako námezdní dělník, pak okusí svět šmeliny.
Když doba vymknuta z kloubů šílí, dozrál čas pro další rekvalifikaci.

Ludvík Neugebauer vyrůstá na přelomu století. Za války narukuje, přežije, na Piavě zplodí pár nemanželských dětí a když se vrátí, nehýří nadšením. Ty, které národ oslavuje, považuje za zrádce přísahy.

Jiří Pokorný přijde na svět krátce poté, devět měsíců od chvíle, co se jeho vlastní otec vrátí z Itálie s aureolou hrdiny. Na jaře 1938 potká Marii Neugebauerovou. Za rok odchází do Polska, přes sovětský lágr až do československé jednotky… Žení se nakonec o šest let později, tchánově nelibosti navzdory.

Marek Pokorný vyrůstá v době budování nových zítřků. Dědečka dobré zná, otec je zvláštní, začarovaná postava, o níž se nemluví…

Vytrvalý paprsek, snažící se proniknout skrz skla špaletového okna, sotva dokáže Jana probudit z klidného spánku. Noční běsy, ozvěny lágru, dorazí později.
Teď oddychuje s hlavou na měkkém polštáři, bez pocitu, že ho každou chvíli vyžene bachař - z čirého rozmaru, anebo hospodský - protože už nemá na zaplacení.
Svěží květnové slunce si uvědomuje teprve, když sedí u stolu nad plným talířem a hrnkem opravdové kávy.
Bývalý mukl a málem vysvěcený biskup - o tom snad později - spolu snídají.
Není to právě okamžik ke zpovědi, ale Janovi třeští hlava - víc studem, než pivem a kořalkou ze včera. Potřebuje mluvit.
A otec Müller poslouchá.

Osm kilometrů od státní hranice, na okraji městečka, jehož název byl odvozen od staroslovanského nyra - brloh, nora -, stojí farní kostel.

Nám známý návštěvník se jako liška pod rouškou tmy prosmýkne odemčeným vchodem, místo zardoušených slepic za sebou nechává jen trochu opadané omítky.

Jan Trojan do svého zatčení nikdy příliš nepřemýšlel o Bohu.
Pak přišel kriminál. V nevěřícím Tomášovi začali spoluvězni z řad církve pozvolna kout žhnoucí prut naděje. Zatím neúplný, nezpevněný kalením a chladivou vodní lázní. Příchod do kostela je stále poháněn spíše praktickými pohnutkami.

Karel František Müller, zdejší kněz, tiše pozoruje zuboženou siluetu, která se sveze na desku lavice.

Večer po propuštění zaklepe u sestry v Domažlicích.
Poprvé poznává adresu z dopisů i švagra, kterého ale víc představí večerní rozprava, doléhající k Janovi skrz dveře do ložnice.
Pochopí.

Dva dny po propuštění se vrací na místo činu.
V Nýrsku si zaplatí dvě noci nad hostincem a doufá.

Čtvrtého večera, bez práce i noclehu, postává opilý v dešti, před domem, kde kdysi žil.
Huláká. Sbírá ze země kámen, mrští jím proti oknu ve druhém patře.
Mladá žena s polekaným výrazem zatahuje závěsy.

Roh u zárubně popraská a vysype se, když pozdní návštěvník proklouzne do kostela a práskne za sebou dveřmi.

Když Jan vyjde před bránu NPT, zaváhá.
Je to - pravda?
Dokud nepřekoná těch pár metrů k autobusu, dokud se nerozjede… neuvěří.
Kdy přijdou, oznámí, že to byl omyl a ty zůstáváš, 24601?
Není to tak divoká představa - v Leopoldově toho času zařadí básníka Renče do izolované skupiny amnestovaných, aby ho za tři dny vrátili zpět.
Na nádraží v Příbrami si kupuje jízdenku bankovkami, které nepoznává. Jsou v oběhu sedm let.
V Praze se loučí s ostatními, jen aby Brejchu, Šebánka i Košťála potkal ještě třikrát. Motají se v kruhu. Bojí se vykročit.
Devítiletá odvykačka od reality si vybírá svou daň.