DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Lenka zase bloumala Stromovkou.
Z procházek se stal zvyk. Při chůzi si srovnáš priority, přesvědčovala ji Táňa po návratu z Compostely.
Zatím byla vděčná za ticho. Lidi jí nechyběli. Spíš cíl.
Na dlouhou pouť se ještě necítila. Ani na Matějskou. Od řeky se periodicky ozýval řev z kola smrti. Mimozemšťani. Ona už se děsit nenechá.
Hluk tichnul. Rebelsky opustila asfalt a zamířila přes louku k Malé říčce.
Dva metry nad zemí se k ní blížil chlap. Šedé vlasy v culíku, vytahané triko, bos.
Zaostřila.
Slacklina splývala s obzorem.
Zazubil se.
Lenka se okouzleně zastavila.
Možná ještě není na všechno pozdě.

„Vítejte v Praze, doktorko. Mohu vám poskytnout prohlídku?”
Derek se uklání jak starosvětský sluha, zatímco úslužně otevírá dveře spolujezdce. Jindy by Vivian přemýšlela, co za tím vězí, ale teď má jiné myšlenky.
„Chci pokoj,” vyhrkne. „Ideálně zvukotěsný. Ještě chvíli a uškrtím ho.”
„Lojzíčka? Vždyť je to takový tichý tvor. Sotva promluví.”
„Zato si zpívá,” zaúpí Vivivan. „Hlasitě a falešně.” Popadne podávané klíče a vyrazí do útrob domu. Až uvnitř jí dojde, že neví kam jít. A taky, že Derek o Lojzíčkově koníčku věděl.
„Jen na dlouhých cestách,” potvrdí její podezření Derek, když vykoukne ze dveří, aby se optala na cestu.

Poprvé jsem jeho přítomnost zjistil před několika měsíci. Vešel jsem do bytu a vycítil něčí přítomnost. Někdo tam na mě čekal. Vstoupil jsem do pokoje. Zdálo se mi, že v křesle otočeném zády ke mně kdosi sedí. Napadlo mě, že je to některý z mých známých, ale jak by se dostal dovnitř? Když jsem křeslo obešel, abych ho pozdravil, nikdo v něm neseděl.

Od té doby vím, že nejsem sám. Jeho tichá přítomnost mě obklopuje na každém kroku. Někdy mám takový pocit, že ho užuž zahlédnu, že stojí přímo za mnou... Ne. Pokaždé, když se otočím, je za mnou prázdnota.

„…barevný šál…“ Kristina stojí po ramena ve vykopané jámě a mává nad hlavou krumpáčem.
Les mlčí.
Na obličej jí dopadne stín.
Hlas přejde v sípání. „…ve chvíli té, kdy umírám,“ se zadrhne v krku.
Nad ní stojí chlap. Mastné vlasy, strniště, špinavé oblečení.
Stojí a zírá.
Krista se přimáčkne ke stěně. Je vlhká a voní rozkladem.
Chlap udělá krok a skloní hlavu. Rozšíří se mu zorničky.
Ticho rozseknou kroky.
Od tábora přibíhá Dáňa. Třese se. Zrychluje.

Každé tábořiště má svůj přízrak, tichého vesnického blázna. Tenhle byl neškodný, pravidelně chodil k rybníku zalévat rákosí. Ale, vsadili byste na to svůj život?

Štrolen téměř zamrzl na místě, když jsem mu zlomil roh. Tomu nebohému zvířeti bylo vidět utrpení v očích. Bylo mi ho líto, vždyť za to nemohl. Chvíli tak stojíme a koukáme na sebe. Pak se Štrolen otočí a odběhne.
Ale já pořád cítím přítomnost něčeho, co není Bandita. V koutku oka vidím jasný stín, když se ale za ním otočím, zmizí.
Bandita mi dává vědět, že není čeho se bát. "To jsou Strážci. Dohlíží tady na pořádek." Slyším Banditu ve své hlavě."Není se čeho bát, dokud neděláš neplechu."
To se mi docela ulevilo, teď se mi zrovna nechtělo tančit Macarenu.

Sirius si odmalička vybíral hračky, které vydávaly zvuky. Později je vyměnil za televizi, přehrávače hudby a řvoucí šestiválec motocyklu.
Edward jako malý preferoval knihy, hlavolamy a šachy.
Sirius neustále brebentil, ptal se, komentoval a všude ho bylo plno. Na tom se nic nezměnilo. Když operoval, rád si přitom povídal.
Edward naproti tomu ustavičně přemýšlel, pozoroval a pokud něco potřeboval vědět, informace si vyhledával. Za ideálních podmínek na sále jedinkrát nepromluvil.
Zatímco Sirius byl při sexu divoký a hlasitý, Edward se navenek příliš neprojevoval. O to silněji všechno prožíval.
„Líbilo se ti to, zlato?“
Místo odpovědi ho křečovitě sevřely Edwardovy paže.

Můj obchodní společník toho moc nenamluvil. Jasně řekl, co požaduje a kam je ochoten zajít s kompromisem. Každý další argument zvyšoval pravděpodobnost, že do dohody zapojí pěsti. Nebyl vznětlivý. Neměl trpělivost se opakovat.
Jeho manželka pro něj byla jako stvořená. Přečetla vás jediným pohledem a slova vážila tak precizně, že každá věta mohla zastoupit ostrý nástroj v rukou chirurga.
Trvalo mu jen asi dvanáct hodin rozhodnout se, že nepodlehne momentálnímu pobláznění.
Možná mu pomohlo vysvětlení, že podle smluvních podmínek nemůže zmizet s hezkou vdovičkou, když je spolumajitel firmy a ne tichej společník.
Možná zabralo, když jsem řekl, ať není čůrák.

věřím
nevěřím
doufám, ale boží hlas neslyším
jen ticho

pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi?

děsím se sama sebe
svojí temnoty
čekám na slova odpuštění
ale skočit do neznáma se bojím

všechno je možné tomu, kdo věří

jak věřit, když nejde spatřit?
jak věřit, když nejde zaslechnout?
rozum by chtěl pochopit nepochopitelné
srdce by se chtělo vydat
tobě, pane, jen tobě

věřím, pomoz mé nedověře

věřím, nebo nevěřím?
je to dost?
nikdy to nebude dost
prosím, pane, neopouštěj

takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou

věřím
nevěřím
ale doufám
snad se ticho prolomí

dopřej, bože, mé modlitbě sluchu

Miluju táboření na sněhu. Postýlku uhlazenou lopatou, s pahrbkem místo polštáře. Sílu ohně, chránícího smečku. Bezpečný kruh vybraný na zmrzlou zem. Zepředu hic, zezadu temnota.
Smrkové kmeny dohořely, dolina ztichla. Holky už došuškaly, jen z levého stanu chrápe Marek.
Kroutím se ve spacáku. To musím vydržet, nechci dělat rozruch. Jenže mimino tlačí. Na močák. Sakra. Kluci to mají jednodušší, já se do flašky netrefím. Rezignovaně tahám pohory z noh spacáku, tkaničky strkám nepořádně dovnitř a štrachám se ven.
Dokonalá tma a ticho. Okouzleně zírám na nebe.
Děkuju.
Bude to cesta. Od Smutného sedla přes Tri kopy na Pachoľa.
To dám.

Zamžourala do slunce. Před ní se rozprostíral lán zlaté trávy. Ohlédla se. Z polorozpadlé boudy se vykutálela očazená kostka.
Pokrčila rameny a vykročila vpřed. Šla travou ke srázu nad vodní hladinou. Za vodou se tyčila pobořená futuristická věž. A na nebi… něco… Světelný vír? Obří portál?
Cítila se sledována.
Ta kostka byla přímo za ní!
Popošla dál. Ohlédla se.
Kostka byla blíž. Tichá, mlčenlivá.
Pohlédla vpřed. Z hlíny před ní se vyhrabalo cosi kulatého se čtyřma drápovitýma nohama. Nevěřícně to pozorovala. Tázavě se otočila na kostku.
Něco jí plesklo o zátylek. Neskutečná bolest… Ne!
Kostka bezhlesně sledovala šourající se zombie…

Nápad, pozvat ho k sobě do Paříže, vypadal skvěle na papíře, ale v realitě se ukázal jako zoufale špatný. Představa, že mladý básník se bude tiše držet po jeho boku, bude uvykat vybranému chování v uměleckých salónech a bude mu důstojným doprovodem v literární společnosti, vzala za své v okamžiku, kdy mladík otevřel pusu. Urážel lidi na potkání. A dělal to schválně.
Když mu pronajímal prašivý pokoj v podkroví, žvanil tak, že bytné bylo třeba za tu díru ještě připlatit.
"Copak nemůžeš aspoň jednou držet hubu?" rozlítil se konečně Paul.
"Jen za určitých okolností," opáčil Arthur a vášnivě ho políbil.

Jako většina introvertů dávám přednost tichu před mluvením. Ve společnosti se cítím dobře většinou jenom v doprovodu drahé polovice, která zvládá hravě a lehce konverzovat za nás za oba.
Od doby, co je na cestě Červenka, je moje ticho žádoucí i doma. S tichem se totiž pojí klid, kterého má nastávající maminka zoufale málo. Ty nejkrásnější chvíle posledních měsíců jsme strávili v mlčení za doprovodu pevného objetí.
A pak je tady duben. Měsíc nelítostných pylů, jež mě připravují o všechny smysly (a částečně i o rozum). Stávám se vrzajícím, chroptícím, mlčícím tatínkem, což není praktické. Ledňáček má totiž hlasové ovládání.

Pastýř se rozhodně rozkročil. Hlubokým hlasem začal vydávat pomalé rytmické, mručivé zvuky. Nejdříve velmi tiše, ale pozvolna zvyšoval hlasitost.

Trvalo to hodnou chvíli. Volání jako jakási slídící ruka rozhrnovalo vzdálené končiny temně spícího hvozdu.

Najednou zelené plameny neklidně vzplály a rozhořely se obrovským, jasným světlem, které prosvítilo celý palouk.

Napětí kapalo vzduchem. Všude klid, jen drobný lísteček se vepředu nesměle pohnul.

Jako blesk z čistého nebe se ze tmy vyřítilo monstrum. Tělo mělo obrostlé mechem, obtočené svíjejícími šlahouny, namísto úst mělo starou, popraskanou kůru, pohybuje se pomocí vlnících se kořenů. V petrolejově zbarvených pařátech svíralo obrovskou prastarou větev staletého dubu.

Nahá jsem na svět přišla, nahá odejdu.
To je sice pravda, ale ještě neodcházíš. Když si mne vezmeš, budeš šťastná.
Co povídáš?
Budeš šťastná.
Kdoví jestli.
Určitě ale budeš mocná. Lidé pro peníze udělají cokoli.
Třeba mne pak právě pro ně zabijí.
Nesmysl. Krása se nezabíjí. A ty jsi krásnááá.
Lichotníku.
Nelichotím. Říkám pravdu. Miluji tě.
To nemyslíš vážně.
Ach, tvoje slova zasáhla mé srdce. Tolik mne bolí.
Nehraj tady komedii.
Nebuď krutá. Slituj se. Na kolenou tě prosím. Vezmi si mě.
Proč bych měla?
Protože se mnou si budeš moct dovolit všechno.
Toho se právě bojím. Tichého společníka - závisti.

„Divný pes,“ pronese Januš. „Za dva dny jsem ho neslyšel štěknout.“
„Je to fenka,“ odporuje Anina.
„Maja,“ prohlásí Meda.
Ubytovaní ve statku chráněném ze všech stran vysokou zdí se konečně cítí bezpečně. Anina už rozprostřela houně. Jako vždy leží na jedné straně Januš, na druhé ona. Mezi nimi Meda. Teď i s psíkem, který se od ní nehne na krok.
„Neumí štěkat,“ bručí nespokojeně Januš. „Na co takový hlídač?“

Když však v noci kdosi otevře vrata stodoly a vkrade se dovnitř, aby prošacoval sedlové brašny, daleko se nedostane. Se psem zakousnutým do lýtka ječí jak na lesy.
Maja štěkat nepotřebuje.