DMD č. 07. pro 7. 4. 2025. Téma: Fraktura rohu

Mates rázoval po dvorku a dumal. Před chvílí mu ta... ta... babizna poťouchlá usekla jeho parádní ocas ometák! Pravda, byl vlastně rád, protože ty kalhoty po jejím nebožtíkovi vážně chtěl a náramně mu slušely, ale bolelo to. Necita jedna. Aspoň, že ty lívance s jahodami pak dostal.
A přitom, co všechno už pro ní udělal? Přestal strašit (stejně si nepamatoval, jak na to), už dávno nepouštěl síru, kalafunované blesky ani pekelné pšouky, nechal se přejmenovat, kožich si vytřepal a vypral, dokonce i dříví a dobrotu sekal, a tohle má za to! Ale ta její jídla... za celých svých 700 pekelných let nejedl takové dobroty. Nejdřív mu, poté, co se k němu nastěhovala (a odmítala vymajznout) na udobřenou a bolavý krk uvařila plný hrnec výborné houbové polévky. Pak ty chlupaté knedlíky, lepenici a uhlířinu, mňam. A co teprve když napekla... třeba ty tvarohové buchty s rozinkama! To stálo za to.
Chtěl by jí taky udělat radost. A tu kostkovanou čepici by tak rád nosil... V mžiku se rozhodl: strčil roh do díry v buku, zapáčil, v hlavě ho bolestivě louplo... a roh odskočil jedna báseň. Chvilku na to i druhý. Radostí poskočil. Jsou oba nadobro fuč! Nemohl se dočkat, co na to Plajznerka řekne. A hlavně, co sladkého dostane za odměnu.

K děsivé nehodě došlo při dnešní krasobruslařské soutěži během párových tanců na ledě. Kraví krasobruslařka ve velké rychlosti narazila do mantinelu a zlomila si roh.

„Nechtěla jsem se chovat jako kráva, ale nakonec jsem bolestí řvala jako tur,“ uvedla posléze krasobruslařka, jejíž zranění si vyžádalo ošetření v nemocnici. Tam museli zlomený roh sportovkyni téměř celý amputovat.

„Brzy si ho nechám odborně zrekonstruovat,“ dodala krasobruslařka, která rohy výrazně zdobí jako součást svých kostýmů. Oba rohy navíc potřebuje ke správnému vyvažování piruet.

Své služby už kraví krasobruslařce nabídl plastický chirurg bizoních hokejistů. Nejspíš proto, že většina z nich má dávno rohy umělé.

Kněžka se plazila po zemi a sbírala stránky pergamenu: “Jeminánku, teď se mi to rozsypalo.”
“Přestaň dělat pitomosti a koukej v tom svým bestiáři najít co s tím,” zavolala na ni válečnice zakutá ve zbroji, která si právě vyměňovala údery s minotaurem.
“Hele tady něco je - ulomit minotaurovi rohy. Třeba najdu i předchozí stránku.”
“Mě to stačí!” Válačnice nad hlavou roztočila kladivo a provedla výpad na minotaura. Se zapraštěním mu ulomila roh.
Monstrum zahrabalo kopyty a zafrkalo, na pažích držících sekeru naběhly žíly.
“Mám! Pokud ho chcete smrtelně urazit, stačí ulomit minotaurovi rohy.”
Vzduchem kolem ní prolétla válečnice v bezvědomí.

Paní vypadala běsně a rozháněla se po nás plnými nákupnímu taškami. Jelikož se jí ale nechtělo přelézat blatník, zůstávala v bezpečné vzdálenosti. Její ukrajinštině nikdo z nás nerozuměl, tón hlasu byl ale dostatečně výmluvný. Řidič autobusu, který kdysi jezdil i v Česku a který nám pomáhal auto vyprostit, zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. "Ať si řve, baba, co svedeme?" četl jsem mu v očích. Ohromný teréňák zůstával zapasovaný v průjezdu dvora a nešlo jej obejít ani zleva ani zprava. Martin smutně seděl za volantem, odkud neměl šanci vystoupit, a nejspíš zvažoval, jestli obětuje zrcádko, nebo radši roh domu.

Hastur pořád nebyl zdaleka tak hrozný šéf jako někteří jiní. Crowley si bezděčně promnul hlavu nad spánkem, když vzpomínal na Prahtura.
„Dakota se to tam jmenovalo," vyprávěl Azirafalovi. „Chatičková osada někde ve střední Evropě. Jen banda pivařů, co v noci třískají do kytary a přes den si hrají na zálesáky. Nic k získání. Poslal mě tam z čiré škodolibosti. A prý že se musím přizpůsobit místním představám. Jednou mi ten klobouk spadnout musel. A místní šerif hned -"
„Co udělal?"
„Povídá: Jupí, čerte, běž radši dál," vzdychl Crowley, „potom mě za rohy vzal... křísnul jsem o balvan a bylo po parádě."

V Avernusu byl málokdy klid. Karlach a Wyll si těch chvilek vážili. Povídávali si u nich. Zjistili, že i když spolu sedávali u táboráku měsíce, všechny příběhy oba nevyčerpali.

„Chtěl jsem se zeptat, ale nevěděl, jestli můžu… Jsem zvědavý,“ řekl Wyll, „jak jsi přišla o roh?“

„Nudnej příběh,“ zasmála se Karlach, „zaútočili na nás démoni, co ovládali magii. Po chvíli už stříleli Maso v Kámen - málem bylo po mně, ale trefili mě jen do rohu.“

„Pak… ti ho rozdrtili?“

„To by bylo. Ne, léčitel to posral. Se zrušením kouzla se ten roh nějak… sesypal.“

„Au.”

„Hele, aspoň vypadám jedinečně, ne?!“

„Hej! Klídek tam vzadu! OD SEBE! Oh Bože... Minutku.” To vrazil mladému rozčepýřenému brigádníkovi lopatku do ruky a rozeběhl směrem ke skupince beranů, co tam tak se sebou bojovali.

Kdo? Ben. Benjamin. Místní farmář.

„Hej a táhněte od sebe! Gilberte, padej od toho Cecila!”

Ano, on to s nima prvně zkusil vykomunikovat. Když to však nešlo, rozhodl se je od sebe pokusit odtrhnout rukama. Ne, že by byl silnější, než oni, ale... Za pokud to stálo.

Vtom mu v ruce zůstal kus rohu. A i oba berani měli jisté prasklinky od boje. Ano, tento boj si vyžádal ztráty.

„Debilové jste.”

"Kdo to byl?" bratr poručík Wilczinsky vtrhl do breefingové místnosti.
"Kdo byl co?" Crevan se skláněl nad mapou.
"Někdo naboural džípa, toho novýho. Kdo to byl?! Poslední hlídka byla tvoje Crevane a ty jsi ho měl venku!"
"Převzal ho Jones, papíry jsou podepsaný!"
"Crevane!"
"Hm?"
"Já VÍM, že jsi to byl ty!"
"Dokaž to!"
Crevan konečně zvedl oči od mapy.
Poručík se mu chvíli díval do očí.
"Je tam krev."
"Jo."
"Čí?"
"Mladýho Jeremyho, ješte na něm dělá doktor."
Povzdech.
"Přepad na hlídce, výbuch mu urval nohu, takže..."
"Chápu, bržděním si se tady nezdržoval a urval roh."
"Jo."
"Přežije?"
"Snad."

Bubny vířily, déšť je smáčel a nohy klouzaly v blátě a krvi. Přátelé i nepřátelé padali s vyhaslými pohledy. Poslední zbytky odvahy se odrážely v bojovém pokřiku, který jejich meče vedl dál a dál štítovou hradbou nepřátel.
A když se probojoval všemi jejími řadami, uviděl Leofricovu tvář pohaslou smrtí.

Uhtred se vzbudil orosený studeným potem.
Bylo ještě před bitvou, ale sny mu do mysli vkrádaly obavy.
S úlevou, že Leofric stále žije, znovu upadl do spánku.

Ale když ráno oblékal zbroj do bitvy a do pochvy vkládal svůj Hadí dech, všiml si, že roh, který od Leofrica dostal, je prasklý.

Do Dračího spáru vkulhal satyr. Měl ulomený jeden roh těsně nad uhlovými kadeřemi.
Raxin spráskl ruce. „Černohlávku! Ty vypadáš!“
„Natoč mi pořádnej korbel, Bryne,“ poručil satyr hostinskému. Posadil se. „Na náš palouk přišla nová dryáda. Javořinka. Jmenuje se Filanka. Taková křehká a krásná plašulka…“
Zasnil se. Když před ním přistálo pivo, řádně si přihnul.
„Dobré pivo. No, víš, že tam na palouku máme jedinej javor.“
„A jé. Hned vedle Lájina dubu.“
„Přesně. Pustily se do sebe pořádně. Mlátily haluzema, ječely, až padalo listí. Musel jsem zasáhnout… No, teď už je dobře. Roh mi doroste. Ale Lája mi dluží novou flétnu.“

"...and then the hound just leapt into the corner and vanished! How crazy is that? I tried to follow but the corner just broke up. And...it broke up into more corners, unfurling into infinity! All corners are the same corner, man. Gotta be dark, though. Absence of light lets you access vacuum phase singularity in which position is a thingy you can move. But where do the corners come in? Do they stabilise the grid and let you define the undefinable? But I digress. What was I saying?"

"You were telling me why you still haven't paid Mister Forelli."

Přirovnání k čarodějkám jí bylo zhola směšné, i když výjimečně dobrá paměť jí někdy podrážela nohy.
Magie, kterou zpívala její duše, se snovala z nití, barev, rytmu a vzorů, z plátna, pásků a výšivek.
Voskově hladký strakatý člunek po jeho babičce byl první dárek, který kdy od Izarna dostala.
První vlasové trhlinky si všimla, když děti odrostly.
Vždy blízko k srdci, byl první a jednou z mála věcí, které vzala s sebou, když dala Mirapeis sbohem.
Půl století od mládí, patnáct let v horách za všeho počasí si vybralo svou daň. Vrásčité ruce sevřely sluncem vyhřáté zlomky rohoviny.
Neplakala často.

„Tak, jak to vypadá?“ ptal se s nadějí v hlase.
„To bude ona,“ vzal do ruky dolní čelist. „Ty zubní záznamy jsem si dopředu nastudoval, jen jedna plomba na šestce – kdo z nás to má?“
„Fajn. A příčina smrti?“
Pokrčil rameny: „Nemám tušení. Kosti lebky neporušené, žebra i obratle v pořádku.“
„Takže jsme ji sice našli, ale tomu syčákovi tu vraždu nedokážem?“
„Jedině by nás mohla zachránit zlomenina velkého rohu, tak jsem dovolil tady trochu zaměstnat vaše kolegy.“
…
„Slyšel´s to?“ nevrle se opřel o lopatu. „Prej velkej roh! Když je velkej, tak proč se ta hlína musí žejbrovat přes sejto!“

„Nepropadej zoufalství. Sjednotit tolik kmenů se žádnému Králi za Zdí, jak jsem slyšel, dosud nepodařilo. Máš možnost přinést svému lidu mír.“
„Jdou za mnou, protože věří, že jsem našel Joramunův roh, magický předmět schopný probudit obry a zbořit Zeď…“ povzdechl si Mance. „Jenže pravý roh byl zničen, tenhle je obyčejný. Při bližším pohledu to zjistí každý.“
„Můj bílý bratr Charli mne učil moudrosti bílých tváří. Někdy je pro dosažení dobrého cíle nutné lhát.“
„Nechápu…“
„Říkáš, že pravý roh byl zničen. Když rozlámeš i jeho nápodobu, můžeš tvrdit, že byl použit při magickém rituálu a jeho síla nyní prodlévá v tobě.“

Byla to jeho první návštěva na farmě. Před měsícem si otevřel vlastní soukromou praxi na okraji Londýna. Těšil se, že se konečně dostane k něčemu většímu, než je očkování malých zvířat.

Ale trápily ho pochybnosti.

Co když náhodou špatně určí diagnózu? Nebo uklouzne na slepičinci? Koza ho nabere na rohy?

„Vítám vás na své farmě, pane Cole.“

Oslovil ho starší farmář. Podali si ruce a pak přešli ke kozám.

„Tak kde máte tu pacientku?“

Zeptal se ho zvědavě a rozhlédl se po výběhu. Vtom si jí všiml. Věděl, že dnes žádnou chybu neudělá.

„Je to fraktura rohu.“

Pronesl sebejistým hlasem.