Výklenek

„Ale pane, loboti nemají boty!“ namítl čtyřletý.
Správce se usmál. „Servisní roboti, které máme v Habitatu je nemají, to máš pravdu.“
Servisní roboti byli obyčejně variací na válec různé výšky, někteří z nich byli vybaveni různými „končetinami“. Existovali ještě roboti skříňoví, roboti výdejní a několik dalších typů, z nichž žádný nedisponoval ani náznakem nohou.
„Jak vypadali roboti s botami?“ zeptal se dvanáctiletý.
„Nevím to jistě, narodil jsem se mnoho let poté, prý však byli velmi podobní jako my,“ odpověděl Správce.
„A měli i stejnou barvu?“ zeptala se dívka.
Správce dotaz překvapil. Jestli měli androidi stejnou barvu jako lidé?
Někteří snad.

Dobře si pamatoval, kdy zjistil, že věci mohou být jinak, než jak je to učili ve škole. Mohl za to sluneční paprsek. Obyčejný proud fotonů, který však neměl v Habitatu co dělat.
Veškeré světlo v Habitatu bylo umělé. Jeho plášť byl dokonale odstíněný. Izolace od vnějšího prostředí musela být stoprocentní, jinak by zemřeli. Takhle jim to říkali.
A teď tu byl on. Jediný sluneční paprsek procházející bůhví kudy.
Vlastně ani nevěděl, odkud ví, že se jedná o sluneční paprsek. Přirozené světlo nikdy neviděl. Přesto to věděl.
Nejpodivnější bylo, jak si vzpomínal po letech, že nezpanikařil. Jen ležel a díval se.

Habitat byl založen přibližně před sedmi stovkami let. Dříve než do prázdných novotou vonících chodeb vešel první člověk, byl vyvolen Správce. Muž, který bude stát za scénou. Bude neviděný, ale vidoucí. Bez práva na rodinu, zato služebníkem všech. S darem, pro který by mnozí obyvatelé Habitatu vraždili, mnozí zemřeli strachem.
Správci patřil Výklenek, maličká vyboulenina na plášti Habitatu. S jediným skutečným oknem a přístupem Ven. Do Parku.
On sám byl sedmnáctým Správcem. Vlastní jméno dávno zapomněl. Stal se nejposlednějším z posledních. Mužem s maskami, se záhonem růží. Bez dětí, které se teď zoufale snažil zachránit. Ve skrytu svého srdce zaplakal.

Trh byl každoroční součástí oslav Příchodu. Byl plný barev a vůní, stánků z nejrůznějším zbožím a lidí. Nechyběly ani různé atrakce. Na závěr se vždy konal holoohňostroj.
Potkal ji u stánku s kořením tisíce vůní. Byla krásná. Vysoká, štíhlá s dlouhými hnědými vlasy a jiskřivým pohledem. Smála se a jemu ten smích pronikal rovnou do srdce.
Dodal si odvahy a oslovil ji. Pozval ji na cukrovou vatu a trochu limonády. Skončili s prsty zamaštěnými od klobás a plechovkou piva za panoptikem hrůzy. Když zazněly petardy holoohňostroje, vůbec se nebáli.

Jejímu synovi bylo právě deset let, dva měsíce a tři dny.

Proč vlastně vzal děti Ven a ukázal jim největší tajemství Habitatu? Protože byl sobec a chtěl se o ně s někým rozdělit. Nehleděl přitom na následky. Říkal si sice, že ty děti k němu do Výklenku přišly samy, ale i on chápal, že to je výmluva.
Nevěděl, proč je obrazovka – ve skutečnosti to bylo okno – pustila ven. Měla být naprogramovaná pouze na jeho genetický kód. Zřejmě někdo nahoře zanedbal povinnosti a nekontroloval systém. Správci to nevadilo. Jen těch dětí mu bylo líto.
Chtěl, aby si svůj první a poslední pobyt v Parku užily. Věděl totiž, že tohle bude mít Následky.

Třetí den vstal z mrtvých. Byl vzkříšen... Zato on se bude smažit v pekle. Žádné historky svým následovníkům nepoví. Jednak žádné nemá a druhak, on z mrtvých nevstane. Podsvětí Správců bude určitě hodně hluboko. I kdyby jen proto, aby nevyšla najevo Pravda.
Oni nepoužívali kříže. V současné lidské společnosti se sázelo spíše na kradmé a bezbolestné způsoby smrti. Zejména, pokud jste chtěli někoho potají zlikvidovat. V Habitatu sice lidé příliš nemizeli a když už, tak je většinou našli někde u kamaráda po noční pitce. Občas taky policisté řešili útěk manželky od manžela; násilníci se najdou vždycky.
Podsvětí Habitatu neznalo bratra.

Bylo pět hodin a deset minut. V hospodě U jelita bylo narváno. Servírky se proplétaly mezi hosty s rukama plnýma nádobí. Házely úsměvy na všechny strany, sem tam prohodily pár slov.
V boxu v rohu seděli čtyři muži. Všichni měli nevýrazné tváře, hnědé vlasy a oblečení jak z popelnice. Dokonce páchli. Nikdo se k nim nepřibližoval.
„Správce začíná něco tušit,“ řekl jeden. „Courá se nám Venku.“
„Už jako kluk byl prý moc chytrý,“ odtušil druhý.
„Nahradíme ho?“ na to třetí.
„Nemáme kým,“ odpověděl čtvrtý.
„Takže zbývá přesvědčit ho, aby nechal výklenek zavřený.“
„To dřív začnou prasata tančit,“ uzavřel to první.

Stromy, to byly sloupy, ze kterých odbočovaly větve jako u keřů, jenže ne od země. Koruny některých byly vážně výš než, kde byly děti podvědomě zvyklé vnímat strop Habitatu. Jiné byly o málo větší než keře a celé pokroucené. Děti na ně zkoušely lézt. Brzy se jim to zalíbilo.

„Co jste vlastně zač?“ udeřil na muže nejstarší. Visel přitom za nohy z větve.
„Nikdo. Spravuji, řídím, hraji na varhany v kostele,“ odpověděl muž. A taky rozhoduji, skrývám se ve stínech, odsuzuji lidi k smrti. Jsem prostě děvka na špinavou práci.
„Někdy jen tak sedím a dívám se na záhon růží.“

„Neublíží nám to?“ zeptalo se děvče.
„Neudusíme se?“ přidal otázku desetiletý.
„Atmosféra je tu dýchatelná, vzduch je svěží a voní,“ odpověděl muž a nadechl se. „Ách...“
„Doma to někdy voní jako pes,“ prohlásil čtyřletý.
„Protože ho zakopali na dvorku za buňkou,“ zareagoval jeho bratr.
„Nikdo nikoho nezakopával,“ odporoval jim muž. „To je vada klimatizace. Rodiče by si měli zažádat o opravu.“
„Řeknu jim to,“ na to blonďáček.
Muž zavřel oči. Několik úderů srdce neříkal nic. „Pojďte se projít. Park jste v Habitatu ještě nikdy neviděly.“
„Pl-róč?“ ptal se čtyřletý.
„Stromy jsou moc vysoké. Světelná výška Habitatu je pouze deset metrů.“