DMD č. 29. pro 29. 4. 2020. Téma: Trh

Arne sneaked up to the cage with the animal and put down his sleeping bag.
He didn’t feel any different as he was falling asleep.
And then... he was lost.
Series of images flying through his mind...
Shooting a girl on a cliff...
Shooting a man in a car...
“You cannot trust anyone...”
“You cannot trust MORIA...”
“MORIA...”
Dark, dark, dark cave... walking backwards...
Bright, bright, bright light and all those colors; tents, tents set up, magical animals everywhere, he should report this market to MORIA, MORIA, now follow the colors to the cave...
Who am I?
He got lost.

Bledé slunce ztrácí sílu. V noci přišel první mrazík, jeřabiny jsou glazované v ledu.

Je příjemné nechat se vidět v doprovodu fešného mladíka. Karel má přes ramena přehozený plášť, prázdné rukávy schované uvnitř.

"Kdybyste byla tak laskavá, slečno Mínko," tvář mu ztmavne ruměncem, "v kapse mám takovou maličkost."

V dlani ji zastudí prstýnek.

"Ten je pro Vás."

"Ale..."

"Nebojte, není vopravdový. Je z šrapnelovýho tempírunku. Vyrobil bych ho pro Vás sám, ale... však víte. Tak jsem ho koupil na pokoutním trhu."

Prstýnek s nápisem po obvodu: S vděčností a láskou.
Mínka má pocit, že její srdce je jako ty jeřabiny.

Zazvonil budík.

Františkovi se zrovna zdál nepřijemný sen - něco mezi zaspáním zkoušky, přednáškou před plným sálem bez oblečení a jednou jinou katastrofou, na kterou se teď vůbec nemohl rozpomenout.

V polospánku zamáčkl budík a jal se začít svojí přepracovní rutinu. Dnes měl důležitou pracovní schůzku, takže si dával zaležet. Celou dobu mu ale vrtalo hlavou, o čem se mu zdálo.

Cestou v autě se ještě kontroloval, oblek byl v pořádku.

V zasedačce byl první. Připravil si podklady pěkně na stůl, jenže když se prudčeji posadil..

TRRRRRRRH

Jenže zakázník je již ve dveřích. Hold se k nim tentokrát opravdu neotočí zády.

"This will look great on you," Tharn smiled and grabbed a bracelet made from tiny seashells. Then he wrapped it around Type's wrist. "Perfect."
Type looked back at him with a shy smile.
"Only if you get one as well," he replied.
The market at night looked magical. Or maybe it was because it was just the two of them. Their fingers intertwined.
"Hotel?" Tharn asked and gently kissed the back of Type's hand.
"Beach," replied Type with a cheeky smile.
And hand in hand, they ran.
_____________________________________________________________

Zol clicked "upload". She knew her readers just couldn't wait for another chapter.

Targoviště.
Vesnice světa, město knížecí.
Splývajíce staré a nové pořádky, běžet lze dějiny viděti.
Možná.
(Pokud to tedy všechno byla pravda.)

Trh.
Tu ten, tu tam, hop sem, šup ven, náměstí kokrhá, bučí, mečí, ječí, křičí, pláčem a smíchem unavené k smrti.
Spěchem a shonem krouží stín v bohatém oděvu, předstíraje, že je chudý. Vybírá si. Kde koupí, a od koho.

Trh.
(Nakoupil dobře, zdarma.)
Pečlivě zašněrovanou odhaluje jediným škubnutím, tkanice se omotají kolem bezvládných, sladkých prstů, rozpraskaných sny a přáními býti něčí paní.

Trh.
Krk se nahýbá do strany, otevřená rána krvácí slzami s chutí zinku.

Trh.
Vrh.
Smrt.

Zlodej v úzkych.. sa vždy snaží vykecať.
"Grimoár? Nestačí vám ona?" ukázal som na sochu.
Černokňažník mlčal. Frustrujúce.
"To ho za tie roky neviete spamäti?"
To už reakciu vyvolalo.
Pristál som bolestivo veďla Soni.
Rana na hlave jej krvácala a nehýbala sa.
"Vieš, jak zložité je toto kúzlo udržovať, ty biedny červ?" zahrmel vlkolinský vládca.
Preblesklo mi mysľou, že keď ho zamestnám na dvesto rokov, spraví kúzlo puf.
Chcelo to lepší plán..
Pozrel som na sochu. Po tvári jej stekala voda. Alebo ... slzy?
Vtedy ma to napadlo. Nebezpečné, neisté, všetko dokopy. Čo už. Moja koža bola na trhu už dávno.

„Přineste můj speciální salám,“ přikázal Renému Herr Flick s důrazem na poslední dvě slova.
René okamžitě odspěchal do spíže.
Bylo to o chlup. Před chvílí do salámu zabalil obraz, který ráno přinesl poručík Gruber. A peníze za pravou Madonu si po válce rozdělí…
Gestapák hned začal falešný salám otevírat. Když ale plátno vytahoval ven, ozval se trhavý zvuk a v ruce mu zůstal roztřepený cár.
Zatímco René strnul hrůzou, gestapák s kamennou tváří spěšně opustil lokál, přičemž se málem srazil s přicházejícím poručíkem Gruberem.
Ten se pak u baru naklonil k Renému: „Dokončil jsem padělek, přinesu ho, jen co doschne.“

„Sabrino!“ vykřikla Zelda, když se před ní náhle zhmotnila její neteř a přerušila tím intenzivní zírací soutěž, kterou sotva vyhrávala. Sabrininy oči byly jen bělma.
„To nám chybělo,“ řekla laskavěji, než měla v úmyslu, a chytila neteř za ruku. „Ambrosi, mají Sabrinu. A mě.“ Málem zaskřípěla zuby.
„Já už to taky dlouho nevydržím, děkuju pěkně,“ křikl na ně, aniž by odvrátil zrak od armády dendroptiků všude kolem.
„Něco je jinak.“ Sabrina zavřela své prázdné oči a náhlá bolest ji strhla na zem. „Někdo se blíží.“
„Co tím myslíš?“
Odpověď se jí zadrhla v krku. Síť parazita se trhala jako pavučina.

Ve dne se to na trhu muselo hemžit lidmi, ale v noci byl opuštěný.

Batmanovi to vyhovovalo. Proplétal se mezi stánky, tichý jako stín, zatímco hledal Harley. Podle vzkazu, který mu doručila, by tu na něj měla čekat.

Určitě to byla past. Nejspíš. Možná. Ale pravdu mohl zjistit jediným způsobem.

"Batsi."

Batman se otočil, zaujal bojovou pozici. Harley zvedla ruce.

"Nechystám se tě zabít. Fakt."

"Tak co chceš?"

Harley pokrčila rameny. "Dneska mám narozeniny. Chtěla jsem je oslavit s někým, na kom mi záleží."

Než se stačil vzpamatovat, Harley k němu přiskočila a objala ho.

"Všechno nejlepší, Harley."

"Díky, Batsi."

Na trhu senzací našli mě naši,
v mládí mi dávali jen vtipnou kaši.

Ve věci rozumu byl jsem dost pozadu,
k tomu dvě ručičky levé a dozadu.

Z kašparovy krávy oči a olšovou nohu,
někdo půjčil Tamagoči samotnému Bohu!

Jak jinak vysvětlit ten úkaz přírodní,
co na svět vykoukl cestičkou porodní?!

Na trhu pracovním hledal jsem místo,
takové, kde bude klídek a čisto.

Zjistil jsem, že žití v téhle prapodivné době
vyžaduje povětšinou k práci ruce obě.

Výsadou mozků je živit se hlavou,
netřeba k tomu mít ručičku pravou.

Stanu se gigolem, děvčata lepá!
Chcete mě?! Volejte! Zovu se Pepa.

Chodí na středeční trh pravidelně. Nakupují čerstvé ovoce a zralé olivy a lidé už si jich tolik nevšímají.
Poprvé vzbudili pozdvižení – Laura v červených šatech s vysokým rozparkem a s ní obrovský muž zvláštních mechanických pohybů.
Ale postupně zapadají. Laura si uvědomí, že už není v Praze, přehlízena v nekonečných proudech turistů z celého světa, a přeorientuje se na garderóbu střízlivých bavlněných šatů. Golem se den ode dne víc podobá skutečnému muži. Tvář pod hrubou kůží dokonce začíná získávat a napodobovat lidskou mimiku.
Když ho Laura chytí za ruku, vypadají jako pár.
Na trhu je začínají zdravit. Už jsou "jejich".

V jednu chvíli stála v Bradavicích, najednou ležela mezi bednami plnými květáků, chřestu a artyčoků. Nos jí naplnila skrumáž vůní – převažoval celer.
„Hej! Co děláte v mojí zelenině?!“
Vyplašeně vzhlédla směrem k hlasu a poprvé uviděla, kam vlastně dopadla. Desítky stánků se surovinami a pochutinami, tucty prodavačů, zelená kostra tyčící se k nebi. Trh.
Mladá, vysoká prodavačka, která se k ní blížila vražedným tempem, se najednou zarazila. „Lin?“
Automaticky ji zachvátila hrůza. Pak si ženu prohlédla pečlivěji. Její tvář jí byla povědomá...
„Lin, asi si na mě nepamatuješ...“
„Ari!“ vrhla se jí (poněkud neohrabaně z hlubin aromatické zeleniny) kolem krku.

Přicházím na trh a dostávám první úkol. Vyskládat z auta s poznávací značkou začínající na TRH bedny se zbožím. Jde to ztuha, nelze to zvednout trhem, tedy musím použít nadhoz. Pak obsluhuji zákazníky. Jsou to nejrůznější typy. Od kravaťáků, patrně obchodníků z finančního trhu, až po hulváty, kteří mi říkají, abych si trhl.
Musím to však vydržet a respektovat realitu na trhu práce. Na černý trh utíkat nebudu.
Vycinkal jsem si kdysi tržní ekonomiku, tak ji musím akceptovat i s negativními aspekty. Čas oponou určitě trhne a budu mít lepší práci. Prozatím mi však trh práce přidělil trh na tržišti.

Pachy i vůně se mísily ve vzduchu spolu s rozličnými hlasy a zvuky a společně napínaly smysly tak, až se dětem točila hlava. Proto sem také všichni chodili. Nahlédnout na sny, které by se mohly splnit. Svědomí, láska, smrt, život, včetně toho posmrtného, krása i ošklivost, všechny odstíny lepší budoucnosti i přítomnosti, jen máloco lidé nedokázali prodat a koupit. Na trhu to zašumělo, přišlo něco nového. Na místě, kde bývalo koření a zelenina, stáli dnes lidé. Dav mlčel. Za chvíli se znovu rozezněl. Trh nasál lidské bytosti a ve vteřině z nich udělal zboží. Příště už to nebude nikoho překvapovat.

Kdyby se těch, co je vyslýchali, někdo zeptal, tvrdili by, že se jistojistě domluvili, ale to nebyla pravda. Domlouvat se nemuseli. Šli s kůží na trh, všichni. Nezamlčeli nic, přiznali každou eskapádu, každičký hříšek. Pravda. Tak nebezpečná... Tak osvobozující!
Šéf kouzelnické policie jen vrtěl hlavou, zatímco armáda asistentů hledala v archívech případy staré desítky let.
Celý obraz opravdu připomínal tržiště. Jednotlivé případy stánky a mezi nimi jako cestička Karlova a Česťova životní cesta. A Veroničina. A Matějova. A spousta bolesti, utrpení a odvahy a dobra vykonaného potají, nesvázaného předpisy.
Pak je pustili domů. Všechny.
A domek pod vodou opět ožil.